Do života Romana Syřínka z Čížové na Písecku zasáhla okupace roku 1968 hned dvakrát. Při demonstraci k prvnímu výročí srpnových událostí v roce 1969 zahynul v Praze jeho starší bratr Bohumil.

Na pražském Tylově náměstí ho zasáhla střela ze samopalu milicionáře z Nýrska, těžkému zranění v nemocnici podlehl. O rodinu se pak začala zajímat Státní bezpečnost a Roman Syřínek se pak po letech z politických důvodů nedostal na vysokou školu. Když ho pak v zaměstnání nutili přijít na schůzi komunistické strany, jejímž členem nebyl, rozhodl se pro emigraci. „Řekl jsem manželce: Je čas odejít. Přes Jugoslávii jsme se dostali do Rakouska. Po devíti měsících jsme odjeli do Spojených států amerických s jednou taškou prádla. Víc jsme toho neměli,“ říká Roman Syřínek. Na příjezd malého synka, o kterého se starali prarodiče, museli čekat dvacet měsíců. Přes všechny těžkosti však Roman Syřínek názor na odchod do zahraničí nezměnil. „Nelituji toho, že jsem odešel do emigrace,“ říká muž, který se vrátil do Česka v roce 1997 po smrti svého otce.

Podobných osudů přinesla srpnová okupace a následující normalizace desetitisíce. Odhadem odešlo z Československa do konce roku 1969 přes sto tisíc lidí. S tímto číslem je podle odborníků srovnatelné jen potlačení revoluce v Maďarsku v roce 1956, kdy z Maďarska prakticky přes noc odešlo 300 000 obyvatel. V letech 1969 až 1989 pak ze země odešlo dalších 140 až 150 tisíc lidí. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR uvádí až 250 tisíc lidí.

Emigrace začala v podstatě v den okupace. Mnohé rodiny, které zprávy o vpádu vojsk varšavské smlouvy zastihly v zahraničí, se již do vlasti nevrátily a odjely do některé ze zemí západní Evropy, Kanady či Spojených států.

Neemigroval jsem a jsem rád, říká Goldflam

Řada lidí o emigraci přemýšlela, ale nakonec se k odchodu do zahraničí neodhodlala. „O okupaci jsem se dozvěděl ráno z rádia a šel jsem do práce do Královopolské. Tam jsme to s kolegy zapíchli a vyrazili do centra, kde už byly tanky. Setkal jsem se tu s přáteli z brněnské bohémy a probírali jsme možnosti emigrace,“ vzpomínal brněnský herec Arnošt Goldflam. „Nějakou dobu jsem pak nosil připnutou trikoloru, abych demonstroval svůj nesouhlasný postoj. Nakonec jsem ale neemigroval a dnes jsem rád,“ dodal Goldflam.

Především v prvních srpnových dnech pohraničníci útěku lidí vyděšených příjezdem ruských tanků nebránili. Dodnes na to vzpomíná i František Plíva ze Svitav, který se tehdy zkoušel dostat do Rakouska přes hraniční přechod. „Celník mě zadržel, protože mi chybělo rakouské vízum. A ten nejmenší četník povídá: Tak ho ještě pustíme. Hned za hranicemi jsem si jako zapřísáhlý nekuřák musel zapálit cigaretu, jak jsem byl nervózní,“ vzpomíná František Plíva, kterému bylo tehdy třicet jedna let. Nejdříve odešel do Vídně, pak do Německa za sestrou.

Emigrace po roce 1968 znamenala velké oslabení českých intelektuálních elit. Podle archivu Akademie věd ČR tehdy tato instituce přišla o jedenáct procent pracovníků. „Emigrace znamenala velkou intelektuální ztrátu,“ řekl pro Lidové noviny profesor Rudolf Zahradník, přední český chemik a polistopadový předseda akademie. Nejvíce vědců odešlo v letech 1968, kdy zemi opustilo 154 akademiků, 1969 (158 osob) a 1970 (105 případů).

Zatímco v první polovině sedmdesátých let se emigranti automaticky stávali pro tehdejší režim nepřáteli, v roce 1977 socialistické Československo vztahy k nim alespoň formálně upravilo. Zavedlo směrnici, která umožňovala emigrantům vrátit se do země, případně zůstat československým občanem v zahraničí, nebo se po pěti letech pobytu v cizině vzdát občanství.

Dalibor Dostál, zpravodajové Deníku