Dokážete říct, když se ohlédnete zpět, co byla vaše největší chyba v životě?
S odstupem času a se životním nadhledem se na to dívám už z větší výšky. Mohla bych říct s ohledem na můj věk a tu cestu, kterou jsem ušla, že chyba byla toto, ale v té době to chyby nebyly. V té době jsme všichni žili maximum, co můžeme žít, a slovo „kdyby“ nesnáším a mělo by zmizet ze slovníku, protože nás táhne k minulosti. Chyba v mém životě nebyla. Protože jsem prostě žila a byly to velké zkušenosti a na základě těch zkušeností jsem ušla za posledních deset let velký kus cesty.

Dá se říct, že jste se stala obětí vlastního úspěchu?
Slovo oběť v mém životě hraje poměrně značnou roli. Každý jsme obětí svého příběhu. Můj příběh popisuji i v knížce. Byl o dívce, která dělala moderní gymnastiku. Pro tento sport jsem byla nemožná, tlustá, neohebná a bylo mi to podsouváno téměř každým tréninkem, protože tam jsou ty normy úplně jinde. Už v jedenácti letech, kdy jsem vnikla pomalinku do puberty, mě nepřijalo okolí žen, trenérek ani dětí. To se odrazilo na mém nízkém sebevědomí. Nevěřila jsem si a s tímto nedobrým základem jsem vlítla v dospělosti do života a do nového sportu, který jsem začala dělat z obrovské lásky. Vůbec jsem netušila ani nepřimýšlela, že na začátku své v uvozovkách kariéry vrcholové sportovkyně v oblasti sportovního aerobiku budu mistryní světa, ani jsem si to nijak nepřála. Byla jsem zamilovaná do sportu, který byl krásný, nevyžadoval tak velkou hubenost a kde jsem byla sama sebou, nikdo mě nelynčoval, byla jsem divoká, dynamická, radostná, usměvavá. Jsem přesvědčena, že tou energií a láskou jsem získala pět let od startu tohoto sportu medaili mistryně světa. Bylo to nádherné období a pak přišla na řadu ta oběť. Byla jsem velmi výhodná pro své okolí v tom smyslu, že jsem byla úspěšná, známá, radostná, rozdávala jsem ženám energii. Viděli ve mně naději, ale já si od dětství nevěřila.

Zažila šikanu, brala antidepresiva. Olga Šípková je obětí svého úspěchu:

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Nedůvěru zdůrazňujete a radíte, jak v té či oné situaci reagovat už v úvodní kapitole knihy Co vás nejvíce ovlivnilo. Které okamžiky z vašeho dětství byly nejzásadnější a ovlivnily váš následný život?
Pracuji jako koučka v projektu Dovychovat, který vede můj manžel a se kterým jsme společně napsali i Knihu pro ženy a jako koučka žen vidím, že to dětství je nesmírně důležité v tom, jak nás nasměruje, jak nasměruje naše přemýšlení, naše prožívání, naše jednání. Takže mě velmi ovlivnilo to, že jsem dělala sport, na který jsem typově neměla. Nebyla jsem ta štíhlá, vysoká, dlouhonohá labuť. Já jsem byla vždycky dynamický sportovec, takže kdyby tehdy byl aerobik od mého dětství, tak určitě nejsem tak psychicky v sobě ponížená, nebyla bych tak šikanovaná trenérkami.

Proč jste tedy tu gymnastiku tenkrát dělala?
Já jsem si stejnou otázku pokládala tolikrát. Moji rodiče byli gymnasté a já jsem to brala asi jako přirozenou cestu, abych nesla to žezlo dál, ale bez nutnosti. Měla jsem tenkrát sen, který se mi stal mantrou a trápí mě vlastně dodnes, a to být tak krásná a štíhlá jako ty gymnastky, které jsou úspěšné. Vytvořila jsem si takové negativní zaklínadlo. Když nezhubneš, nebudeš přijata. Celoživotně jsem si hlídala, abych nikdy nepřibrala, abych neměla půl kilo navíc, protože by mě nepřijímali. Cítila jsem, že kdyby se to stalo, že jsem v háji. V tom mě to dětství ovlivnilo na celý život. Před rokem a půl ve svých třiapadesáti letech jsem dostala mrtvici. Cvičila jsem svoji možná miliontou hodinu a odvezli mě do nemocnice s masivním krvácením do mozku. Půl roku jsem necvičila a tam jsem si strašně sáhla na dno. Zjistila jsem, jak hluboce mám v sobě zakořeněné, že se musím hýbat a nesmím přibrat. Ani po té mrtvici jsem nedokázala ubrat, tak mě ovládá ten vzorec z dětství. Vzpomínky, kdy mě trenérky na gymnastice jednou vyhodily z tréninku, že jsem obézní.

Maminka s tatínkem tenkrát nezasáhli, když byli z oboru?
Bohužel už se jich na to nezeptám. Už je čtvrtstoletí nemám. Vím, že se trápili a snažili se, abych dělala jiný sport, ale já jsem nechtěla. Je to zvláštní, kdybych se mohla vrátit a říct si, co se ti ty malá holčičko odvíjelo v hlavě. Proč si tak strašně chtěla být tam, kde ti to tak ničilo život a když si to tak neseš dál?

Možná v tom hrál roli ten vzorec rodičů, být jako oni gymnasté a vydržet.
V té době jsem byla i mistryně světa ve vydržení, takže spoustu věcí jsem v životě vydržela jenom proto, aby byly, a přitom mi ubližovaly.

Výživový poradce Petr Havlíček s redaktorkou Deníku Bohumilou Čihákovou
Oběť menopauzy? Přistupte k ní jako tvůrce a nelitujte se, radí Petr Havlíček

Pak jste ale začala dělat něco, co vás baví.
V jednadvaceti jsem porodila svého úžasného syna Míšu a zůstala s ním na mateřské jen rok, protože jsem studovala vysokou školu. Psal se rok 1991 a v televizi běžel hudební kanál podobný MTV, který jsem úplně žrala, a u toho jsem si začala tancovat, cvičit a tam vznikl zárodek toho, že se věnuji celý život aerobiku a pohybu. V té době jsem viděla, že v Americe byl sportovní aerobik pár let. Mně se to strašně líbilo a začala jsem to srovnávat s gymnastikou. Nebylo tam žádné náčiní, nic vám nemohlo spadnout na hlavu. Ti lidé byli vyzrálí, byli veselí, nebyli tak hubení. Takhle přesně jsem to srovnávala a řekla si, že to musím vyzkoušet.

S modrým tubusem z ukončené vysoké školy v podpaží jsem se rozhodovala, jestli nastoupím jako učitelka biologie a tělocviku, nebo jako cvičitelka ve fitku. V jednom malém vršovickém fitku jsem začala uklízet, pracovat na baru, masírovat, abych se nějak uživila, a sem tam jsem chodila na hodiny nějakých cvičitelek a doma jsem si to opakovala a za půl roku už jsem vedla své hodiny. Někteří z lekce odešli, protože se jim to nelíbilo. Necítila jsem negace. Prostě jsem jela dál a trénovala sestavu.

Koupila jsem si nějaký trikot, boty místo na cvičení na běhání, sbalila tašku, a aniž by někdo tušil, v prosinci roku 1993 vyrazila na první oficiální mistrovství české republiky ve sportovním aerobiku. Bylo tam hodně lidí, natáčela to Česká televize. Přišla jsem, zacvičila a závod vyhrála. Byly tam tenkrát známé cvičitelky, které se na mě chodily koukat. A tehdy můj bývalý manžel, který byl sportovní gymnasta, řekl: „Nelíbilo se mi to, ale kdybys to chtěla dělat na úrovni, vytvořím ti trénink a můžeme to zkusit.“

Za čtyři měsíce jsem obsadila desáté místo na mistrovství světa v Las Vegas, za dalších pět let jsem stála v Austrálii na bedně s nejtěžší medailí na krku, a to jsem ani nevěděla, jak ta medaile bude pro mě následující léta těžká. A to je ta oběť.

Následně přicházely pocity nedůvěry v sebe sama, cítila jsem, že musím být perfektní. Byla jsem snadno zneužitelná pro různé lidi, protože jsem se neuměla vymezit. Bála jsem se, že ztratím to výsostné postavení, že někomu řeknu, že se mi něco nelíbí, že to nechci dělat, to mě pak nebudou mít rádi. A v tomhle jsem žila. Vymetala jsem, co se dalo, jenom abych všude byla, aby se vydělávaly peníze, abych byla úspěšná a aby mi říkali: jsi dobrá.

Margit Slimáková byla v roce 2015 označena za nejvlivnější českou expertku v oblasti zdravého životního stylu, zdravé výživy a přístupu ke zdravotní péči
Margit Slimáková: Nehubněte, jezte zdravě. Kachnu ano, místo knedlíku zelí

V knížce píšete o odpuštění psaním omluvných dopisů. Překvapilo mě, že ty dopisy jste psala i za ty, kteří vám ublížili a způsobili křivdy.
To jsem se naučila od mého současného manžela, s kterým máme projekt Dovychovat. Jde o vyrovnání se s minulostí, navazujeme na to, co si neseme z dětství. Začínám právě tímto cvičením, protože mnoho žen, se kterými se setkávám, v sobě nesou zlobu na rodiče na tatínka, který byl přísný, na maminku, která je nepohladila, hodnotila nebo kritizovala.

Nedávno jsem hovořila s ženou, která má velkou pifku na maminku z toho důvodu, že její maminka je perfekcionista, kdykoliv ji navštíví doma, tak ji začne uklízet a tím jako kdyby říkala: jsi neschopná holčičko. Máš tady bordel. Ta žena se tím nesmírně trápí a nechce to zažívat. Takže nejdřív jsem jí učila, aby pustila zlobu na maminku, protože i ta maminka byla malá holčička, která se učila vzorce od svých rodičů, i ona zažila od svojí maminky stejný nebo podobný tlak sama na sebe, aby bylo všechno perfektní. A proto se používá technika omluvných dopisů, kdy se zamyslíme nad příběhem té dotyčné osoby, ke které cítíme nějaké vnitřní napětí nebo zlobu, abychom pochopili, že ten člověk si něčím v životě prošel a jako houba nasával nějaké vzorce. Tím přijímáme toho člověka takového, jaký je s jeho všemi nedostatky, chybami i pozitivy.

Vy jste jeden napsala i mamince?
Už jsem napsala dva. Maminka v mém životě hrála velkou roli ve smyslu, že ona nezažila laskavé dětství. A proto tu laskavost neuměla rozdávat. A já vlastně celý život hledala lásku, kterou jsem si brala od jiných žen tím potleskem.
Tohle bylo mé velké zjištění před pár lety. To jsem si napsala omluvný dopis od maminky ve smyslu: Milá Olinko, omlouvám se ti za to, že jsem tě neobjímala, nehladila, protože jsem to neuměla. Neuměla jsem to od své maminky a nemohla jsem ti to dát. Tak takhle vypadá ten omluvný dopis, kdy si zvědomníme život a příběh toho člověka, ke kterému cítíme nějakou zlobu. Často učím ženy, aby si napsaly příběh svých partnerů, aby třeba pochopily, že měli příliš direktivní mámu nebo tátu pod pantoflem. To jsou časté modely, kdy maminka šéfuje a táta přijde domů a chce klid. Dá si pantofle, zaleze si s pivem, kouká se na fotbal, a pak ti kluci, kteří vyrůstají pod taktovkou direktivní maminky, si uzavřou kanály. A pokud po nich něco žena chce, tak apriori neudělají nic, protože v tom cítí tlak a ženy jsou pak nešťastné.

Otázkou je, jestli ta druhá strana je vůbec schopná celý ten proces, který tady popisujete, vůbec navnímat.
A pak je otázkou, jestli s tou druhou stranou, která nevnímá to, že my se měníme k lepšímu, setrvat.

Prof. MUDr. Karel Šonka, DrSc. s Bohumilou Čihákovou
Neurolog Šonka: Častá spánková apnoe vede k demenci, poruchám nálady i cukrovce

Vy jste Olgo ze tří dětí. Sestra se jmenuje po matce a bratr po otci. Cítila jste i tady jakési nepřijetí od rodičů? V knize totiž popisujete, že jste rodiče provokovala větou, že si vás vzali z dětského domova. Co jste tím chtěla skutečně říct? 
Zpětně vidím, že jsem cítila křivdu, že jsem byla jiná.

Protože se jmenujete Olga?
Ano. Sestra Hanička je po mamince, brácha Vráťa je po tátovi a teď tam byla ta prostřední holka. Ono se taky říká syndrom prostředních dětí. Já jsem byla holka, která měla na základce samé jedničky a na gymplu, když jsem rostla do puberty, začaly mě zajímat kluci, tak jsem kašlala na školu, byla jsem trojkařka. A na rozdíl od mých sourozenců inženýrů já byla jen magistra z fakulty tělesné výchovy a sportu a cítila jsem se vždycky méněcenná. A i tam jsem vnímala a vnímám doteď, jako kdybych si tu jejich lásku chtěla nějakým způsobem zasloužit, jako kdybych i tam bojovala dodnes o přijetí.

A pak, když přišla sláva, když jste vyhrávala a dělala jste to, co jste chtěla, cítila jste nějaké štěstí, zvedlo vám to sebevědomí, nebo jste byla pořád ta loutka, která měla namalovaný na té dřevěné hlavě dokonalý úsměv, ale tam uvnitř se odehrávaly všechny ty emoce, strach, bolest.
To jste řekla moc krásně a je to přesně tak. V minulosti jsem říkala, já bych asi musela mít deset medailí mistryně vesmíru, abych si věřila. A není to vůbec pravda. Ani medaile mistryně světa nám nezaručí, že si budeme věřit a že budeme šťastné uvnitř. Dodnes si pamatuju, když jsem stála v Austrálii na stupínku vítězů a novináři se mě ptali, jaké byly moje prožitky, a já na místo euforie a mávání českou vlajkou udělala jenom uf. S tou vnitřní výbavou, kterou jsem měla mi, to pak začalo ubližovat, protože kamkoliv jsem vešla, tak jsem měla pocit, že mě všichni pozorují a hodnotí. A protože já se hodnotila špatně, tak jsem si namlouvala, že mě musí všichni hodnotit špatně. Podívejte se na ni. Ona je taková malá, nedokonalá, má křivé nohy, ježkovy zraky, to je ta hvězda z těch titulních stránek, a tím jsem se častovala. Nedokázala jsem s tím vůbec pracovat, měla jsem strach, kamkoliv jsem vešla. Až to skončilo mojí sociální fobií. Bála jsem se jít do obchoďáku, mezi lidi do tramvaje, protože jsem si smyslela, že už mě musí každý apriori hodnotit a každý mě musí vidět v tom špatném světle, i proto, že já se svým základem z dětství i s medailí mistryně světa jsem se cítila špatně.

Personalistka Martina Koláčková (vlevo)
Personalistka: Padesátníky ve firmách nechtějí, přednost má toxická kultura

Přece vždycky přijde nějaký první signál toho, že je něco špatně. Ignorovala jste ho?
Neignorovala. Přišlo to v devětatřiceti, kdy jsem přestala spát. Cítila jsem se neustále pod kontrolou a nedokázala vypnout. Strach, hodnocení a zodpovědnost mě držely tak v šachu, jako kdybych pořád i v noci musela tohle prožívat. Tělo mi dalo jasný signál, že už to tak nejde. Pár let jsem se točila v kruhu, popíjela třezalku, jedla minerály, ale nepomohlo mi to. Skončila jsem na psychiatrii. Antidepresiva jsem brala pět let. Nějaká chemie v mozku se vyrovnala a já začala spát. Jenomže jak říká můj manžel, definice šílenství je, když chceme, aby se věci děly jinak, ale děláme to pořád stejně a já říkám, že když chci, aby bylo něco jinak, nemůžu jít stejnou cestou a já nevěděla, kam jít a jak jít. Moje jméno bylo na budovách fitness center, vedle toho jsem měla svoje aktivity, cvičila jsem, jezdila jsem turné, vedla jsem zájezdy k moři, víkendy. Válcovala mě zodpovědnost.

A jak to vnímali vaše děti, váš manžel?
Skrývat emoce nebo svoje strachy, které vás tahají dolů, lze určitě nějakou dobu, ale pak stejně člověk prostě spadne. Když jste se na začátku ptala na chyby, tak chyba byla všechno toto v sobě potlačovat na úkor druhých, aby byli spokojení a šťastní. Moje děti tápaly. Synovi bylo tehdy už okolo dvaceti, ale dceři bylo teprve před pubertou devět let a chodila ji domů zničená, zpráskaná máma, která plakala, která se choulila do klubíčka. Ona nevěděla, co se se mnou děje, a když teďka malinko přepnu do našeho projektu Dovychovat a vnímám přednášky mého manžela, který často hovoří o tom, že děti nejvíc rozpojuje důvěra a naše špatná energie, v té době jsem už tu důvěru rozleptala, aniž bych to věděla. Dcerka se dnes bojí špatné energie a trošku autorit, že to z nich půjde. A to mě moc mrzí. Učíme se to spolu všechno pojmenovávat.

Olga Šípková a Marek DědíkOlga Šípková a Marek Dědík v taneční soutěži StarDanceZdroj: Deník/Martin Divíšek

Měla jste Olgo někdy myšlenku ukončit to?
Naštěstí ne, já si myslím, že mám v sobě po tátovi hodně životní energie. Když jsem dobrala antidepresiva, tak jsem sháněla odpovědi na otázky, kde se dalo, četla jsem spoustu knížek. Pak jsem se setkala se svým profesním kamarádem Davidem Hufem, který mi ukázal cestu ke koučinku. Vystudovala jsem si akreditovaného kouče, kdy jsem se začala ptát hlavně sama sebe, abych si mohla odpovědět, což je nejlepší cesta. Na jedné z psychologických přednášek jsem potkala svého současného manžela, který tenkrát řekl: zkuste si teď popřemýšlet, kolik dnů v roce vstáváte s čirou radostí, a to byla pro mě pecka, protože já jsem si uvědomila, že já s radostí vůbec nevstávám, že vychytávám, co je špatně, že se bojím i toho, co neexistuje.

Palivem pro přežití a nalezení nové cesty pro vás znamelo jíst pět let antidepresiva. Našla jste to, co jste hledala?
Stěžejní bylo zbavit se strachu, který mě lynčoval a zastavoval mě udělat jakoukoliv změnu. Začala jsem pracovat sama na sobě a na všem, co mi bere energii. A zjistila jsem, že jsem se posunula do jiné úrovně vědomí a strach začala ovládat. Věděla jsem, že už nemůžu být v oboru fitness, který mně bral energii. Že už nemohu být se svým prvním manželem, protože má úplně jinou energii a velmi mě ovlivňuje.

Jak ovlivňuje výživa menopauzu?
PODCAST: Na menopauzu je potřeba se připravit, doporučuje Petr Havlíček

Napsala jste někdy manželovi omluvný dopis?
Já ho mám napsaný a možná mu ho předám.

A svým dětem?
Napsala.

A odpověděly vám?
Nepotřebuji odpověď, protože děti nepracovaly na sobě. Neměly tu touhu a já jsem je nechtěla zahnat do kouta, aby mi musely psát 'maminko, my tě milujeme, my tě bereme'. Omluvila jsem se za to, že v době, kdy vyrůstaly, tak já jsem lítala po tělocvičnách a sytila svou prázdnou nádobu obdivu z dětství a nepřijetí. Proto jsem jim napsala, abych já sama si to nevyčítala. Dva dopisy jsem napsala i sama sobě a to je velká terapie.

Cítíte úlevu?
Cítím. Potřebovala jsem té holce, kterou nosím v sobě, napsat, abych jí nevyčítala, že dělala něco v minulosti blbě, aby se netrápila, aby si to nenesla dál, aby si nenesla výčitky, že se nevěnovala dětem tak, jak by mohla, že s nimi nebyla doma, že byla v tělocvičně a věnovala se ženám, protože jsem chtěla hrozně ženám ukázat, že nejsem tak špatná, jak o mně říkali celé dětství. A kruh se uzavírá.

Olga Studničková ŠípkováOlga Studničková ŠípkováZdroj: Deník/Bohumila ČihákováOlga Studničková Šípková je mistryně světa, dvojnásobná mistryně Evropy a čtyřnásobná mistryně ČR ve sportovním aerobiku.

Je maminkou dcery Adély a syna Michala.

V roce 2016 se účastnila soutěže StarDance, kde si zatančila po boku Marka Dědíka. 

Aktuálně je lektorka, koučka a expertka projektu Dovychovat.

Nedávno jí vyšla spoluatorská kniha s názvem Kniha pro ženy.