Vstoupili jsme do nového roku, kdy se kromě prvňáků a druháků opět všechny děti učí distančně. Jak se koronavirový čas odrazí v českém školství?
Podle mě je tu slabá menšina učitelů a ředitelů, kteří o tom, co se od března loňského roku děje, přemýšlejí jako o příležitosti k evoluci, změně toho, jak zatím fungovali. Jsem přesvědčen, že náš všeobecně vzdělávací systém zaostává třicet let za tím západním.

V čem ta propast spočívá?
Vždy je důležité podívat se na to optikou ekonomických ukazatelů, například podílem HDP na obyvatele nebo počtem nejinovativnějších firem. Naprostá většina inovací, díky nimž se dosahuje vysoké životní úrovně, vzniká v zemích, jako jsou USA, Izrael, Velká Británie, Kanada nebo Švédsko a Finsko. To jsou státy, které určují, jakým způsobem svět funguje. Společné mají to, že kladou důraz na všeobecné vzdělání a dobrou práci s nejtalentovanějšími dětmi. Česká republika má v rámci EU na-opak nejvíc žáků v odborném vzdělání. U nás se většina dětí musí v patnácti letech rozhodnout, jestli půjdou na gymnázium, nebo budou účetními, kadeřníky, lakýrníky či chemiky. To není normální, jde o dědictví komunismu a plánovaného hospodářství, které potřebovalo každoročně generovat určitý počet včelařů, automechaniků a tak dále.

Kde chybujeme v práci s nadanými žáky?
Český pohled na to, co je talent, se diametrálně liší od toho, jak je vnímán jinde. Skoro každý z nás si ze školních let pamatuje na spolužáka, který příliš nevynikal v akademických znalostech, ale v životě dosáhl zajímavých věcí. Západní svět chápe, že talent neznamená co nejvíc znalostí v širokém spektru oborů, sypání historických dat a šedesáti druhů lišejníků z rukávu. Jeho cílem je najít v každém žákovi to, v čem by mohl vyniknout a co ho baví. A vytvořit takové podmínky, aby se mohl v dané oblasti rozvíjet i za cenu toho, že jeho specializace bude poměrně úzká.

Neodvíjí se ale vzdělanost národa právě od poměrně širokých znalostí v různých oborech? Často se připomíná, že absolventi amerického vzdělávacího systému třeba vynikají v konkrétním oboru, ale zároveň netuší, kdo byl Proust nebo v jakém evropském státě leží město Praha.
To je pohled potvrzující nedokonalost českého vzdělávacího systému. Představa, že by občan nejbohatší a jedné z největších zemí světa měl znát geografické detaily Evropy, je stejně absurdní, jako byste chtěla po běžném českém občanovi, aby věděl, že hlavním městem státu New York není New York, ale Albany.

Problém ovšem je, že obecné znalosti nemá ani končící americký prezident Donald Trump, který si myslel, že Finsko je součástí Ruska a Velká Británie nevlastní jaderní zbraně…
Nevím, co ví, nebo neví Trump, ale myslím si, že 98 procent Čechů by nebylo schopno vyjmenovat všech 50 amerických států. Jediná data, která jsou k dispozici a díky nimž můžeme reálně porovnat faktickou vzdělanost, pocházejí z mezinárodních šetření PISA, kde se měří znalosti patnáctiletých žáků. V posledním testování Česká republika skončila o jedno místo před USA a má prakticky stejné skóre. Z toho plyne, že třiatřicetkrát větší země, kde encyklopedické znalosti jsou pouze vedlejším efektem vzdělávacího systému, zatímco náš je na nich postaven, dosahuje stejných výsledků jako Česká republika. Přesto, že v USA jsou mnohem větší sociální rozdíly a jde o multikulturní zemi, zatímco Česko je homogenní. A když se podíváte na sto nejlepších univerzit světa, víc než polovina jich je v Americe, z padesáti nej-inovativnějších firem je naprostá většina v Americe. To všechno má kořeny ve vzdělávacím systému a dokazuje to, že cílem by neměli být studenti jako chodící encyklopedie.

Co by se stalo, kdyby se americký systém překlopil do českých škol? Projevilo by se to časem na větším počtu inovativních firem, špičkových univerzit, vyšším podílu HDP na obyvatele?
Ne. Vy můžete mít nejlepší systém nebo koncepci na světě, ale pokud nemáte lidi, kteří s nimi souzní, nikdy těch výsledků nedosáhnete.

Není právě v tom zakopaný pes? O potřebě provzdušnit učivo, rozvíjet projektovou mezioborovou výuku a soustředit se na měkké dovednosti a jazykovou přípravu se hovoří řadu let, ale odpor pedagogické i rodičovské veřejnosti je tak silný, že se to zkrátka nedaří zavádět.
Jedna z našich škol je české gymnázium, kde děláme všechno, co jste vyjmenovala. Pokud ředitel a učitelé chtějí, je i v současném systému možné dělat spoustu zajímavých věcí.

Nepochybně, ale proč by se s tím měli učitelé trápit, když rodiče to nevyžadují, naopak chtějí především to, aby jejich děti nosily pěkné známky?
Češi jsou ve všem velmi konzervativní. A na covidové pandemii se ukázal i jejich druhý charakteristický rys, kterým je pasivita a skepse. Nepřijímají odpovědnost za nic, jen poukazují na to, že politici něco nezvládli nebo špatně rozhodli. Myslím ale, že časem se to samo vyřeší tím, že generace třicátníků, která vyrostla v globalizovaném digitálním světě, začíná mít děti. Ty budou během deseti let chodit do škol a my jako rodiče od nich budeme mít odpovídající očekávání. Platí to i o studentech, kteří se teď hlásí na pedagogické fakulty. Když se jejich úplně jiný pohled na svět potká s novou generací politiků, vyřeší se to vlastně samo. Nebude to přes noc, ale v horizontu deseti let se změní myšlení učitelů i rodičů. Už teď jsou jisté změny patrné.

Příznivci znalostní výuky možná namítnou, že váš pohled je v rozporu s výsledky východoasijských zemí, jako jsou Singapur, Čína, Malajsie nebo Tchaj-wan, jejichž žáci patří v rámci mezinárodních měření k nejlepším a jsou i excelentními studenty prestižních univerzit. Nehledě na obrovský hospodářský a technologický vzestup Číny…
Netvrdím, že důraz na znalosti a faktografii není vůbec potřebný, jen by to neměla být priorita. Čína bude pravděpodobně největší ekonomikou světa, ale to je dané tím, že jich je šestkrát víc než Američanů. Když se však podíváte na bohatství na jednoho obyvatele, vždy bude dramaticky níž než nejchudší země Evropské unie. A máte-li 1,3 miliardy obyvatel, jistě mezi nimi najdete spoustu chytrých a talentovaných žáků.

Nejde ale jen o Čínu.
Singapur je specifická země, jde o digitální startupovou velmoc, byť má stejně obyvatel jako Slovensko. Jeho vzdělávací koncepce je podobná spíš té západní než čínské. Asiaté ale celkově nikdy příliš nevynikali v nadstandardní kreativitě, stačí se podívat na nositele Nobelových cen, světově známé dramatiky nebo skladatele, kteří by se tam narodili a žili. Moc byste jich tam nenašla. Jejich systém založený na výkonech má i další aspekt. Díval jsem se na statistiku sebevražd mezi středoškoláky ve Vietnamu. Je jich mnohonásobně víc než v západních zemích. A ten, kdo studoval v zahraničí a měl čínské spolužáky, také ví, že měli nejlepší známky, ale ve školní jídelně nebyli schopni vést jednoduchou konverzaci. Vždycky se izolovali a žili ve svých skupinách. A ještě zmíním jeden zajímavý moment. Mám řadu přátel ve Finsku, jeden z nich vede několik škol severně od Helsinek. Když se ho ptám, co pro ně znamená propad v šetření PISA, odpovídá, že jim je to úplně jedno. To, co je dnes ve světě potřeba, se v porovnání s tím, co se dá otestovat, od sebe dramaticky vzdaluje. Nemůžete otestovat věci, díky nimž země bohatnou a životní úroveň jde nahoru. Až někdo vymyslí, jak tohle změřit u dvanáctiletých žáků, bude jedním z nejbohatších lidí na světě. Zatím se to nikomu nepovedlo.

Před třemi lety jste na jedné konferenci uvedl: „Prošel jsem třemi školami, měl jsem špatné známky. Otce jsem neznal, maminka byla bez práce a já žil s dědou na patnácti metrech čtverečních.“ Naučil jste se anglicky a napsal na 400 středních škol v USA, aby vám daly stipendium a vzaly vás, což se podařilo. Jak jste se dokázal propracovat do pozice úspěšného podnikatele?
Šlo o kombinaci genetického štěstí a zarputilosti. Narodil jsem se jako velmi tvrdohlavý člověk. Když jsem přesvědčený, že je něco možné a správné, nenechám si to vymluvit. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mi dalo to, čemu se v angličtině říká push, tedy postrčení. Měl jsem pocit, že mě svět není schopen docenit, a chtěl jsem dokázat, že by měl.

Finové stavějí na tom, že pro učitele je zásadní, aby se každé dítě posouvalo dál, pracovalo na sobě. Nemusí mít excelentní výsledky, ale snažit se o pokrok. Kdo pomohl vám?
Jsem příklad člověka, který procházel absolutně pod radarem vzdělávacího systému. Nepomohl mi nikdo, angličtinu jsem se naučil z počítačových her. Kladu si otázku, kolik takových dětí je a kolik z nich má vnitřní sílu se tomu postavit, neboť to není jednoduché. Teď jsem možná ve svém věku považován za úspěšného, ale kdyby byl systém nastaven jinak, mohlo nás být víc. Ale pak bych zase třeba tak nevynikl, protože podobných příběhů by byly stovky a znáte to, mezi slepými jednooký králem.

Ve své přednášce jste hovořil i o tom, jak jste si v Maine obstarával živobytí. „Vyfasoval jsem krabici sušenek a koláčů, které jsem musel prodat. Naštěstí jsem za parťáka dostal dvoumetrového Súdánce Charlieho, takže někdy jsme vydělali až dva tisíce dolarů,“ popsal jste svoje americké začátky. Taková zkušenost je možná k nezaplacení.
Problémem naší generace je, že vyrůstá v naprostém blahobytu. Část lidí se z něj už pomalu zbláznila. Možná by jim prospělo, kdyby k patnáctinám dostali krabici sušenek, aby pochopili, že nic není zadarmo.

Kdo je Ondřej Kania
Je spolumajitelem a šéfem vzdělávací skupiny JK Education, která provozuje stejnojmennou vzdělávací agenturu. Ta nabízí poradenství a zprostředkování studia na zahraničních středních a vysokých školách především v USA, Kanadě a Velké Británii.

JK Education rovněž vlastní síť amerických základních a středních škol American Academy v Praze, Brně a Bratislavě a Pražské humanitní gymnázium.

V roce 2019 byl Ondřej Kania zařazen do prestižního evropského výběru Forbes 30 pod 30.