Německé okupační síly vpadly do Bochnie 3. září 1939. Ihned začala antisemitská persekuce (Židů tam žilo asi tři a půl tisíce, tvořili dvacet procent obyvatelstva). V roce 1941 zřídili nacisté v městečku ghetto, uzavřené dřevěnými ploty, v němž postupně skončili Židé z celého okresu.

Krátce poté, co se internovaným manželům Preissovým narodil syn Jehuda, provedli Němci první velkou vyhlazovací razii: mezi 25. a 27. srpnem 1942 dostala část Židů razítko, které jim umožňovalo v ghettu zůstat, stovky lidí však byly postříleny, jiní deportováni a zavražděni v táboře Belzec.

Další vyhlazovací akce se konala v listopadu 1942. Počet obyvatel ghetta se tehdy ustálil na zhruba pěti tisících. V září 1943 začala „konečná likvidace“: více než čtyři tisíce lidí nacisté odvezli a poté povraždili v Osvětimi-Birkenau, jiné postříleli na místě, zhruba tisíc dalších deportovali do tábora Szebnie. Odhaduje se, že ghettem celkově prošlo (a bylo odtud odvezeno na smrt) více než patnáct tisíc lidí, přežilo asi devadesát osob.

Vzpomínkám Petra Webera jsou věnovány nové rozhlasové Příběhy 20. století  jejichž spoluautorem je Michal Šimek.

Preissovi na útěku

Preissovi se pokusili z Bochnie uprchnout i s malým synem. Petr Weber (tehdy Jehuda Preiss) říká, že to bylo v roce 1944, ale pravděpodobnější se zdá, že se tak stalo v roce předchozím: „Rodiče se snažili dostat z ghetta ve skupině, do níž patřili i příbuzní. Při té příležitosti vzali mě, tehdy dvouleté děcko, s sebou. Ovšem ten útěk se nezdařil. Nemám přesné informace, zlomkových zpráv se mi dostalo až v průběhu let.“

Je zřejmé, že muž, který měl uprchlíky provázet, Lolu a Aarona zabil. Dítě nechal ležet v opuštěné chatě: „Tam mě pak našli další utečenci… Vzali mě s sebou. Snažili se proniknout z Polska na Slovensko.“

Uprchlíci se na Slovensko dostali krátce po národním povstání. V Liptovském Mikuláši našli pomoc a úkryt u židovských přátel. Chtěli do Palestiny a obávali se, že malý Jehuda by další cestu na východ nepřežil. Zanechali ho tedy u jedné z židovských rodin.

Josef, Anna a Marie Weberovi

Petr Weber si z té doby nic nepamatuje, svůj tehdejší osud rekonstruoval na základě poválečného vyprávění svého strýce: „V té židovské rodině, kde mě zanechali, měli shodou okolností syna, za kterým docházela křesťanská přítelkyně. Jmenovala se Anna. Když mě uviděla, zřejmě jsem jí padl do oka nebo se nade mnou slitovala, to nevím. Vzala mě ke své matce a otci. Byla to česká rodina Weberových, kteří tehdy žili na Slovensku. Ujali se mě.“ Weberovi se jmenovali Josef a Marie. Malého Jehudu vydávali za svého synovce z Prahy a dali mu jméno Petr.

Josef Weber byl inženýr, pracoval ve zbrojovce, i za Slovenského štátu si udržel takřka prominentní postavení. Weberovi bydleli ve vile v Dubnici nedaleko Liptovského Mikuláše, neměli nouzi, podporovali například příbuznou, která žila v protektorátu. Petr si na Dubnici nevzpomíná: „Jediná matná vzpomínka je, že přes nás šla fronta a pálilo se tam z děl.“

V době, kdy se Petr k Weberovým dostal, byli zhruba padesátiletí. Vždy je považoval za své rodiče a jejich dceru Annu za svou sestru (starší o šestadvacet let). Nikdy prý neměl pocit, že je u cizích lidí. Teprve později se dozvěděl, že jeho strýc Chaim Königsberg, který utekl z ghetta, se jakýmsi zázrakem dostal na sklonku války do Palestiny a pak chtěl chlapce Jehudu/Petra dostat k sobě. Weberovi se však s dítětem odmítli rozloučit: k chlapci přilnuli a adoptovali ho.

Bar micva, první po mnoha letech

Po porážce nacismu se odstěhovali zpátky do Plzně, kde Josef Weber dostal místo ve Škodovce. Do první třídy nastoupil Petr v roce 1948. V následujícím roce šel jeho adoptivní otec do důchodu a rodina přesídlila do jeho rodné vesnice Chalupy poblíž Merklína:

„V Chalupách nebyla škola ani obchod, byla to jen taková osada. Žil tam otcův starší bratr, který měl po rodičích malé hospodářství. Otec nám tam pronajal domek. Školu jsem navštěvoval ve vedlejší vesnici Zemětice a později v Merklíně.“

Petr Weber se postupně dozvídal, kým skutečně je. Weberovi před ním jeho identitu netajili. Věděl, že jeho rodiče nejsou biologičtí. Ačkoli byli katolíci, nechodili do kostela a doma nemluvili o náboženství. Po celé Petrovo dětství a dospívání udržovali vztah s plzeňskou židovskou obcí, kde Petra Webera připravovali na obřad bar micva. Když se blížily jeho třinácté narozeniny, dojížděl k tehdejšímu plzeňskému kantorovi, který vedl bohoslužby.

Neuměl hebrejsky, ale na bar micva se naučil úryvek z tóry: „Bar micva znamená, že se židovský chlapec ve třinácti letech stává nábožensky plnoprávným… Je to významný okamžik v židovském životě… Byla to velká událost i proto, že jsem byl po mnoha letech v Plzni první.“

Když byl Petr ještě kluk, zemřela jeho nevlastní sestra Anna Weberová v důsledku těžké nemoci ledvin. Když mu bylo šestnáct let, zemřela jeho adoptivní matka Marie a rok po ní i adoptivní otec Josef:

„Po maturitě jsem ještě prázdniny strávil s otcem… Bylo mi sedmnáct let… Pohřbil jsem ho 1. září 1959. Stal jsem se tedy znovu úplným sirotkem. Zlikvidoval jsem naše bydlení na vesnici a se dvěma kufry jsem odjel studovat do Prahy, kde jsem měl ubytování na kolejích.“

V Moskvě – a v Izraeli

Studoval Fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT a po dvou letech se dostal – na stipendium - na Energetický institut v Moskvě, který absolvoval v roce 1965. Po návratu nastoupil do plzeňské Škodovky, kde působil jako výzkumný pracovník v závodě na výrobu součástek pro československé i sovětské atomové elektrárny.

V roce 1966 vycestoval Petr Weber do Izraele, kde se poprvé setkal s příbuznými z matčiny strany: poznal strýce Chaima a tety Tošku a Esther, které se do Palestiny dostaly v polovině třicátých let.

„Byl to pro mě šok. Když jsem měl vystoupit v Haifě z lodi, dostal jsem náhle panický strach vyjít na pevninu. Měl jsem strach setkat se s příbuznými. Nikdy jsem je neviděl. Neuměl jsem jejich řeč, byl jsem pro ně cizí. Jak mě přijmou? Jak se s nimi domluvím? Ale nezbylo mi než vystoupit. Po odbavení na mě promluvil jakýsi chlapík plynnou češtinou.

Řekl: ‚Dobrý den, pane Webere, vítáme vás v Izraeli, už tady zůstanete, že?‘ Nebyl to ale můj strýc. Byl to manžel mé tety, který mě pak odvezl do Tel Avivu k rodině. Teprve později jsem pochopil, proč mě nečekal strýc. Byl to úžasný, ale velmi chudý člověk, žil v nuzných podmínkách a jeho sestry zřejmě usoudily, že není možné, abych byl u něj. Samozřejmě jsem ho ale navštívil a poznal jsem všechny tři rodiny.“

Všichni prý Petra přijali vřele a přáli si, aby v Izraeli zůstal. Nechtěl, obával se nového prostředí, nového začátku. Do Izraele se vrátil ještě jednou, nedlouho po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968.

Další cesta už nepřipadala v úvahu, protože za normalizace zažil Petr Weber strmý občanský i profesní profesní pád: v roce 1971 byl z politických důvodů vyhozen z výzkumu, krátce se živil jako řidič náklaďáku, nakonec se naučil profesi programátora a v tomto oboru zůstal desítky let. Po roce 1989 byl Petr Weber činný v různých funkcích v brněnské židovské obci. Více se o jeho životě dozvíte, přehrajete-li si Příběhy 20. století.

Příběh Petra Webera pochází sbírky Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný každému na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými drobnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.

Markéta Reszczyńská, Adam Drda