Normalizaci odnesly statisíce lidí vyhazovem z práce a šikanou. Vám ale nebylo ani třicet, byla jste na vrcholu slávy, když vám zakázali zpívat. Dá se takový pád z výšin přežít?

Pro mne to žádná tragédie nebyla. Ze začátku jsem si dokonce myslela, že si dělají legraci. Tehdy přišel Vašek Neckář s tím, že jsem na nějaké porno fotce s panem Dubčekem. Já ale měla naprosto čisté svědomí a měla za to, že jde o nějakou srandu.

Vy jste netušila, že je to konec vaší kariéry?

Vůbec ne. Až po delší době jsem zjistila, že ta fotomontáž byla cílená akce, aby se na mne dostali a odstavili mě. Vzali mi soukromý i pracovní pas. Ale já si říkala, že německý Polydor mě nedá. Jenže mu začali vyhrožovat, že když bude bazírovat na Kubišové, nepustí ven ani Káju Gotta. Tak mi poslali tisíc marek odstupného a já se docela radovala.

Kvůli tisíci markám? To vám asi dlouho nevydrželo.

Oni za mnou zhruba do dubna 70. roku chodili normalizační novináři a říkali mi, ať jsem rozumná, odvolám odsouzení vstupu vojsk, podpořím normalizační režim a budu zase zpívat.

Proč jste to neudělala?

Protože mě strašně naštvalo, že se mě snažili dostat nějakými smyšlenými porno snímky. To už jsme s manželem dali žalobu na ochranu osobnosti a na neznámého pachatele.

A dokonce i tehdy jste to vyhrála.

No jo, ale až za patnáct měsíců, kdy byly všechny kontakty zpřetrhané. Neměla jsem ani smlouvu a Polydorem, ani se Supraphonem či Pragokoncertem.

ROZHODLA JSEM SE PRO RODINU

Co se vám tehdy honilo hlavou?

Ale nic se mi nehonilo. Já byla docela ráda, vždyť my jsme za 15 měsíců existence s Golden Kids jezdili od čerta k ďáblu.

Žádný konec života, pocit neštěstí?

Ne ne ne. Tenkrát za mnou přijel Günter Grass na návštěvu, protože psal do Sternu článek o normalizaci v Československu a zeptal se mě, jestli jsem přemýšlela o rodině. A já si uvědomila, že je to dobrý nápad. Tak jsem se pokusila o dítě, ale dopadlo to napoprvé špatně.

Kateřina se narodila až v roce 1979, co jste těch devět let dělala?

Když jsem se v roce 1971 vrátila po dvou klinických smrtích z porodnice a zjistila jsem, že doma nemáme skoro žádné peníze, začala jsem dělat v družstvu Směr sáčky na hračky. Tam jsem vydržela patnáct měsíců, než přišel befel, že pro Kubišovou práce nebude. Tak jsem si sehnala místo písařky ve Výstavbě sídlišť. A tam jsem zůstala až do Listopadu. Se sedmiletou pauzou života na Vysočině včetně tříleté mateřské, kdy jsem se starala o Káťu.

Stejně nechápu, jak je možné, že z vás necítím hořkost za těch dvacet zmarněných let.

No protože člověk si musí říct, osud je osud. Prostě to na mne padlo. Pro mne to nebyly ztracené roky. Mohla jsem se věnovat Kateřině.

Ale vy jste to nenechala jen tak dopadnout na svou hlavu. Podepsala jste Chartu, byla jste její mluvčí. Byl to život s estébáky za zády?

U mne lavičku neměli. Tím, že jsem chodila venčit psa, mě měli na očích. Navíc jsem pravidelně chodila do práce, a to jim zřejmě stačilo.

BYLI TO ZLATÍ LIDÉ

Jak se k vám chovali v zaměstnání?

Výborně. Měla jsem ve Výstavbě sídlišť skvělého pana ředitele, inženýra Šlosara, který kvůli mně musel chodit na městský výbor KSČ a orodovat za mne. A moje paní vedoucí, což byla zlatá ženská, mi dokonce řekla, ať za ní přijdu, kdyby mě někdo rozčiloval. To se i stalo. Ve výtahu mi nějaká slečna řekla, že bych si měla vylepšit kádrový posudek a přijít mezi svazáky. Hned jsem to Hance Horelové řekla, ta vylítla jako raketa do 4. patra za tou slečnou a od té doby jsem měla naprostý pokoj.

Žádné udávání, šikanování, pohrdání?

Kdepak. Dokonce mě jednou začali objímat a volat sláva, zůstanete tady s námi. Ptala jsem se, co se děje, proč bych tam neměla zůstat. A oni vyprávěli, že pan ředitel Šlosar s panem Bartoškou, což byl šéf komunistů, ale báječný člověk, šli na městský výbor KSČ ke Kapkovi a řekli mu: jestli už nemůže paní Kubišová ani u nás dělat písařku, tak ji dejte „do plynu“. A od té doby byl klid.

Já asi špatně slyším. Vždyť naprostá většina vašich bývalých kolegů, kteří v podstatě dvacet let neslezli z obrazovky, točili desky i filmy, teď líčí na potkání, jak hrozně trpěli a byli nesvobodní.

No tak třeba oni to tak pociťovali, jako úžasnou nesvobodu. A navíc pěvecká dráha byla chůze po minovém poli. Vašek Neckář si snažil celou tu minulou dobu zničit kariéru, protože vždycky když mě potkal, plánoval nějaké společné vystoupení. Musela jsem ho přesvědčovat, ať neblázní, protože by ho hned zakázali. A tak jsme si počkali až do 27. listopadu 89.

Chodili za vámi i jiní?

Karel Černoch a Kája Gott. Ten za mnou byl v porodnici a přinesl mi třípatrovou bonboniéru v hadí kůži. Sestřičkám jsem nabízela, ale ony nechtěly, prý to ani nemohou sníst, když je to od pana Gotta. Víte, my ale neměli s kolegy stejný chodníček. Já chodila před sedmou hodinu do práce, protože jsem vedla docházku. No a s kým se z branže v tuhle hodinu potkáte, že?

Proč podle vás režim padl právě před dvaceti lety?

Pomohla Gorbačovova perestrojka a hodně si to udělala tehdejší vrchnost sama. Nevěřila jsem, že v pietní den, kdy se připomínala smrt Jana Opletala, si nedají bacha. Ale kdepak, oni nezklamali a studenty zřezali. To jim nemohlo projít

Vy jste s pádem režimu v roce 1989 nepočítala?

Vůbec. Říkala jsem si, že mám jedenáct let do penze, časem jsem si chtěla přibrat úklid, abych měla vyšší základ a už jsem to viděla v barvičkách podzimu.

Nevěřila jste, ani že se dočkáte změny?

Ne. Ani když mě studenti vyzvali, abych pro ně šla zazpívat 17. listopadu hymnu. Tu už jsem zpívala o rok dříve, když tu byl François Mitterrand, a taky se nic nestalo. Jenomže ten den jsem na Albertov přišla pozdě. Teprve v sedm večer mi zavolala Olga Havlová, ať zůstanu doma, protože se zřejmě něco mele Na Národní třídě.

Což semlelo a vzalo rychlý obrat.

No počkejte, tomu já ještě dlouho nevěřila. Když mě pak volali z televize, ať zazpívám Modlitbu, tak jsem souhlasila, ale jedině když bude Havel inaugurovaný prezidentem.

Podmínka byla splněná 29. prosince. Jak jste byla spokojená s dalším vývojem?

Já to pak už moc nesledovala. Ve mně se všechno pralo, řešila jsem návrat ke zpívání. A to je disciplína hlavně pro svobodné bez závazků. Dcera byla hrozně naštvaná, že maminka najednou není doma přesně v půl páté. Řekla jsem jí, že když se vrátím do Výstavby sídlišť, tak se videa, po kterém strašně touží, prostě nedočká. Ale když budu zpívat, možná ho časem koupíme. Podívala se na mne a řekla: No tak zpívej.

JE TO NA DVĚ GENERACE

O politické kariéře jste neuvažovala?

Ne! To je totiž velice nevděčné zaměstnání.

Ale politiku sledujete?

To jo. Když tu byl můj bratr, který od 68. roku žije v Kanadě, hrdě jsem mu tvrdila, že do šesti let doženeme Rakušany a pak to půjde samo. A on povídá, ať přidám. Patnáct let? Přidej. Celou generaci? Ne generaci, dvě! A měl pravdu.

Co vám vadí nejvíc?

Mně osobně se nic neděje. Já jsem zpívající důchodkyně. Když mi ale za 37 let práce vypočítali penzi 8 140 korun, uvědomila jsem si, jak je dobře, že zpívám. Jinak bych vůbec nezaplatila činži.

Vnímáte třeba tohle jako zásadní problém dnešní společnosti?

Ano a doufám, že to nemůžou těm starým lidem takhle napařit. Já si třeba můžu přivydělat, ale co ti ostatní, když dneska lidi neseženou práci ani v padesáti? Co v padesáti, ani ve třiceti. Například mojí dceři je třicet a nemůže sehnat místo v oboru, který vystudovala.

Za co byste dala pětku českým politikům?

My to probíráme v naší pejskařské komunitě. Shodujeme se, že to, co se poslední rok a půl předvádí směrem k Bruselu, je příšerné a velmi to naši zemi znevěrohodňuje. Zbytečně ztrácíme body.

Jste ráda, že je Lisabonská smlouva podepsaná a začne 1. prosince platit?

Já jsem ráda Evropankou. Když vidím, jak se v českém pupíku politici řežou hlava nehlava, je dobře, že je nad námi někdo, kdo jim řekne, ať se srovnají. Pro nás je členství v unii štěstí.

Vy jste velkou část své polistopadové kariéry věnovala opuštěným zvířatům, dětem na ulici, charitě vůbec. Co vás k tomu ponouká?

Hlavně se věnuji zvířátkům, protože za tu němou tvář někdo musí promluvit. Pejsci a kočičky prostě nikam nenapíšou, že nemají zateplenou boudu, nebo je někdo vykopl. Léta dělám i adventní koncerty a s Táňou Fischerovou a Maruškou Rottrovou jsme patronkami projektu Dům šance. Je jasné, že jeden člověk neobsáhne všechno. Když ale za mnou přijdou, ráda ztratím slovo za toho, kdo potřebuje pomoc.

Jak se vám jeví dnešní postmoderní doba? Nemáte dojem, že všechno je poněkud povrchní a příliš soustředěné na spotřebu všeho druhu?

To udělala globalizace. Někdy mám pocit, že slabší nátura musí přemýšlet o spláchnutí. Proto by si každý měl najít nějaký opěrný bod, ke kterému se vrací. Jinak když se dozvíte, že nějaký chlap v Americe postřílel školáky, v Afhgánistánu vyhodili do povětří stovky lidí, tak máte pocit, že je to nad vaše síly. Ale takhle to brát nejde. Musíte se srovnat, protože jeden člověk spasit svět nemůže. Když už nás globalizace drtí ze všech stran, aspoň politici by se měli přestat dohadovat o blbostech a napřít síly na křiklavé věci.

Příští rok půjdeme k volbám. Co byste vzkázala těm, kteří mají všech plné zuby a k urnám ani jít nechtějí.

Jednou dobou jsem si říkala, že to taky tak vyřeším. Ale doveslovat do půlky jezera a pak zahodit pádla nejde. Člověk k volbám chodit má, i když se mu nechce, a věřit svému instinktu.

M a r t a K u b i š o v á ( 1 9 4 2 )



– Absolvovala gymnázium a když se nedostala na vysokou školu, začala pracovat v Poděbradských sklárnách.

– Zpívá od začátku 60. let minulého století, v roce 1967 vyhrála poprvé Zlatého slavíka, což se opakovalo i následující dva roky.

– O rok později vzniklo slavná skupina Golden Kids, kde působila s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem, než normalizátoři trio v lednu 1970 zakázali. Její píseň Modlitba pro Martu se stala neoficiální protiokupační hymnou.

– Po vykonstruované aféře s falešnými pornofotografiemi přišla o všechny smlouvy, její umělecká kariéra na dvacet let skončila. Po několika neúspěšných pokusech sehnat práci zakotvila ve Výstavbě sídlišť jako písařka.

Podepsala Chartu 77 a byla jednou z jejích mluvčích

– Po Listopadu 89 se vrátila ke zpíváním, vystupuje v Divadle Ungelt a na zájezdových představeních. Získala cenu Thálie za roli v muzikále Líp se loučí v neděli

– Věnuje se ochraně zvířat, známý je její televizní pořad Chcete mě? Angažuje se i v charitě, především v projektu Šance pro mladistvé, kteří odcházejí z dětských domovů

– Byla dvakrát vdaná, s režisérem Janem Moravcem má třicetiletou dceru Kateřinu

Václav Havel ji v roce 2002 ocenil medailí Za zásluhy