Od začátku 90. let se lidé ptali, kde zůstaly ostatky jejich příbuzných, kteří byli popraveni nebo zemřeli na Pankráci během komunistického režimu. „Nikdo to nevěděl, protože komunistické ministerstvo vnitra se snažilo co nejvíce zamést stopy,“ uvedl v pondělí na tiskové konferenci v prostorách památníku Pankrácká sekyrárna ve Vazební věznici Pankrác historik Vězeňské služby Aleš Kýr.

Milada Horáková s prezidentem Benešem na snímku z roku 1947
Ostatky Horákové jsou 67 let po její popravě stále neznámo kde

Spolu s ředitelem Archeologického ústavu Akademie věd České republiky Janem Maříkem, historičkou Alenou Šimánkovou z Národního archivu, ředitelem pankrácké věznice Alexandrem Vidlákem a generálním ředitelem Vězeňské služby České republiky Šimonem Michailidisem tam Kýr představil výsledky archeologického výzkumu, který v prostorách u jižní strany nemocničního bloku v areálu věznice objevil pravděpodobné pohřebiště, na němž byly v 60. letech vysypány ostatky popravených odpůrců režimu z různých věznic v tehdejším Československu a pacientů zemřelých v pankrácké vězeňské nemocnici. Byli mezi nimi i vojáci, kteří se účastnili protikomunistického odboje.

Zástupci archivu se nyní snaží určit identitu všech obětí, jejichž ostatky se v tomto prostoru pravděpodobně nacházejí, a chtějí kontaktovat jejich příbuzné, kteří jsou ještě naživu.

Více než 30 let hledání ostatků

Výzkum z října loňského roku měl dlouhou předehru. První dokumentační středisko usilující o zmapování ostatků obětí politických poprav zřídila Konfederace politických vězňů už v 90. letech minulého století. Velkou zásluhu na tom měl někdejší člen národně socialistické strany Oto Stehlík, sám bývalý politický vězeň, který od počátku 90. let usiloval o určení hřbitovů a míst, kam byli zemřelí a popravení političtí vězni z 50. let pohřbíváni.

„Díky němu se podařilo najít číselný seznam uren přesunutých z pankrácké věznice do krematoria v pražském Motole. To byla první stopa, po níž jsme začali usilovně pátrat,“ uvedl Kýr.

Seznam neobsahoval žádná jména, takže následovalo dlouhé období pátrání v archívech mnoha českých měst i věznic, aby výzkumníci k jednotlivým urnám našli jmenovité údaje o ostatcích, jež v nich byly uloženy. „Údaje k posledním sedmi urnám jsme dohledali až v roce 2020 v archivu města Brna, šlo o ostatky lidí zastřelených na hranicích,“ doplnil Kýr.

Památník Pankrácká sekyrárna, fotografie pracoviště odsouzených žen v PardubicíchPamátník Pankrácká sekyrárna, fotografie pracoviště odsouzených žen v PardubicíchZdroj: Deník/Jaroslav Krupka

Bylo ale zřejmé, že to stále ještě nejsou ostatky všech, kteří ukončili svůj život na popravištích 50. let nebo ve vězeních. V letech 1953 až 1960 bylo popraveno celkem 49 odpůrců komunismu, další stovky lidí zemřely ve vězeňských pracovních táborech na různá onemocnění a pracovní úrazy. Jejich těla nebyla zpravidla vydána rodině k pohřbení, ale byla ukládána do neoznačených hrobů na utajovaných místech nebo právě zpopelněna bez toho, že by byla urna vydána rodině. Jen některé rodiny se ve výjimečných případech těchto uren dodatečně domohly.

Za zničením uren stál Štrougalův rozkaz

„Kladli jsme si otázku, kde jsou ostatní urny s ostatky popravených a zemřelých z pankrácké věznice. Pokud nebyly vydány jejich rodinám a nebyly ani odvezeny do Motola, co se s nimi stalo?“ popsal Kýr.

Ke zodpovězení této otázky vznikl společný projekt vězeňské historie a Národního archivu na dohledání ostatků mrtvých z věznic na Pankráci, v Ruzyni, v Brně, na Mírově, ve Valdicích, na Borech v Plzni a z vyšetřoven v Bartolomějské ulici v Praze. Celkem šlo o ostatky 630 vězňů. Pátrání vedlo k závěru, že většina stop se nakonec sbíhá v pankrácké věznici, kde vzniklo centrální úložiště uren – doslova jakési skladiště, v němž se bez piety hromadily.

Průkazy popravených studentů
Hrůzy politických poprav: první oběti dostal na šibenici provokatér, zemřel také

V roce 1960 pak vydal tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal rozkaz číslo 36, že urny s ostatky politických vězňů starší než jeden rok se mohou ničit. K jejich likvidaci došlo v roce 1961. Historikům Aleši Kýrovi, Aleně Kafkové a Aleně Šimánkové se podařilo zjistit osud těch pankráckých uren, které měly alespoň kremační číslo.

Z nich bylo 38 převezeno do Motola a 87 uren bylo zničeno. Z toho 44 uren obsahovalo ostatky popravených politických vězňů a 43 ostatky vězňů, kteří zemřeli ve výkonu trestu, a to nejenom na Pankráci, ale i v dalších zmíněných věznicích. Zbývala otázka, kde obsah zničených uren skončil.

Fragmenty spálených kostí v zemi

Kýr se proto obrátil na archeologický ústav, jehož odborníci pomohli vězeňským historikům už v roce 1992 objevit existenci dvou popravčích dvorků za pankráckou vězeňskou nemocnicí a také vyzvednout a konzervovat torzo bývalé pankrácké šibenice. Nový výzkum v prostorách věznice proběhl 26. října loňského roku.

Podle ředitele ústavu Maříka se archeologové rozhodli pro nedestruktivní metodu výzkumu, tedy pro geofyzikální měření a odebírání vzorků pedologickým vrtákem. Tyto vzorky pak v laboratoři analyzovala antropoložka Eliška Zazvonilová. 

„Geofyzikální měření bohužel komplikovala v prostorách věznice řada moderních zásahů v zemi, například uložení železobetonových konstrukcí nebo betonových dlaždic. Proto jsme je kombinovali s měřením takzvané magnetické susceptibility, které pomáhá při hledání materiálů, jež prošly extrémně vysokou teplotou,“ uvedl Mařík.

Milada Horáková před soudem
Nejhorší justiční vražda. Smrt Milady Horákové se dotkla Einsteina i Churchilla

Výzkum identifikoval oblast podél jižní strany nemocničního bloku, v níž pak archeologové udělali několik vrtných sond. Celkem šlo o 12 vrtů až na úroveň geologického podloží. „Vrták zachytil výrazné humózní vrstvy obsahující malé zlomky organického materiálu o maximální velikosti dvou až tří milimetrů,“ popsal Mařík.

Úlomky vědci podrobili analýze, jež měla zjistit případnou přítomnost lidských proteinů, ale tu se prokázat nepodařilo. „Na základě mikroskopického prozkoumání morfologie pozorovaných částic lze ale soudit, že jde o fragmenty spálených kostí. Nejsme sice schopni prokázat, že jsou lidské, ale z hlediska jejich množství se můžeme domnívat, že jde skutečně o ostatky lidí, jejichž urny byly na daném místě vysypány,“ dodal. 

Památník Pankrácká sekyrárna, fotografie nápravně pracovního tábora Vojna v PříbramiPamátník Pankrácká sekyrárna, fotografie nápravně pracovního tábora Vojna v PříbramiZdroj: Deník/Jaroslav Krupka

Podle Kýra se pozůstatky spálených kostí našly v prostoru bývalého popraviště, kde byl mezi lety 1947 a 1954 vykonáván trest smrti. Prostor byl poté vyklizen a šibenice z obou pankráckých popravišť odstraněny. Celý prostor pak zůstal ležet ladem až do roku 1992, kdy z něj vzniklo pietní místo. S výskytem spálených kostí lze podle Kýra počítat v celé jeho oblasti. Pankrácká věznice se tak pravděpodobně posouvá na druhé místo s největším množstvím uložených ostatků obětí politických poprav po Ďáblickém hřbitovu v Praze. Na třetím místě je už zmíněné krematorium v Motole.

Je třeba říci to pozůstalým

Podle historičky Šimánkové z Národního archivu zbývá úkol informovat o nálezu dosud žijící příbuzné obětí. „Pro rodiny zemřelých a popravených politických vězňů je to nesmírně důležitá otázka. Najít na ni odpověď nebylo vůbec jednoduché. Věděli jsme, že urny mnoha popravených byly svezeny do skladiště v pankrácké věznici, tam ale stopa končila. Konkrétně o urnách Václava Švédy a Zbyňka Janaty (členů odbojové skupiny bratří Mašínů, pozn. red.) jsme našli alespoň záznam: urna zničena v roce 1961. Ale kde a jak?“ vysvětlovala.

Právě vnučka Václava Švédy, popraveného 2. května 1955, stála o to, najít popel svého dědečka a uložit jej pietně v jeho rodném Pivíně, ale od archivu mohla donedávna dostat jen odpověď, že urna byla deponována a posléze zničena na Pankráci, u čehož veškeré poznání končí. Přesnější určení místa, kde byl popel skutečně vysypán, může mnoha pozůstalým pomoci v tom, že budou mít kde se se svým předkem rozloučit.

Před soudem. Výslech Záviše Kalandry proběhl počátkem června 1950.
Žádám o jídlo, abych neměl hlad, prosil před popravou historik Záviš Kalandra

„Za pomoci historika Petra Maloty všechny žijící příbuzné vyhledáváme a sdělujeme jim, kde ostatky jejich blízkých s největší pravděpodobností leží. Jsou to velmi emotivní okamžiky. Rádi bychom proto letos na podzim udělali v prostoru pankrácké věznice přímo u místa nálezu pietní obřad s knězem jako dodatečný pohřeb, kam příbuzné pozveme,“ uvedla Šimánková.

Podle ní není vyloučeno, že se na daném místě nacházejí mimo jiné ostatky Záviše Kalandry, publicisty odsouzeného k trestu smrti v procesu s Miladou Horákovou a popraveného spolu s ní 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Zatímco u Horákové historici předpokládají, že byla zpopelněna ve strašnickém krematoriu a její ostatky pak byly pravděpodobně tajně uloženy, a ostatky několika dalších popravených z tohoto procesu se našly v Motole, urna s popelem Záviše Kalandry byla podle Šimánkové nepochybně dovezena na Pankrác, a tam tedy mohla být také zničena. „Je to ale spekulace, s jistotou to říci nemůžeme. Můžeme říci jen možná,“ přiznala historička.