Na svět přišla jako Irena Machovčáková v listopadu roku 1968 v Praze do právnické rodiny. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem. Rodiče ji od dětství vedli ke sportu, „Měla jsem si vybrat mezi volejbalem, basketbalem a házenou.“ Volba nakonec padla na volejbal. Rodiče tehdy usoudili, že jde o bezpečnější sport, protože soupeře odděluje síť. Roli bezesporu sehrála i Irenina vysoká postava.

Trenéři rozpoznali Irenin talent a ve dvanácti letech ji přijali do špičkového oddílu Rudá hvězda Praha. Měla nakročeno ke skvělé kariéře, brzy se dostala do československého reprezentačního týmu, nejprve v juniorské kategorii, poté i mezi dospělé. Ale začátky rozhodně nebyly lehké, dril a tvrdý trénink snášela špatně. Vzpomíná, jak jí po zápasech musela maminka drhnout kolena odřená do krve, aby je zbavila škváry ze hřiště.

Jiří Lukšíček a jeho kamarád z jáchymovských lágrů Jiří Bláha na stupni vítězů při závodu při Závodu tří řek v roce 1965.
Svědectví z lágru: když měl službu Černý Mára, bylo zle. Došlo i na vraždu

Po čase ale svůj pohled změnila. „Poznala jsem, že volejbalem se můžu osvobodit, můžu tím něco dokázat, může to bejt i zajímavý.“ Oním „osvobozením“ pak míní především vymanění z tíživé rodinné situace. Irena se ve studiu Paměti národa svěřila, že ji otec od třinácti let sexuálně obtěžoval a u matky nenašla zastání. Robustní a trénovaná dcera se atakům otce bránila, jednou mu dokonce vyrazila několik zubů. Situace doma se ale stávala nesnesitelnou.

Únik tak hledala v oddíle, se kterým trávila co nejvíc času. Svět vrcholového sportu navíc v éře pozdního socialismu nabízel různé benefity včetně možnosti častých cest do zahraničí, tedy včetně tehdy málo dostupného „západu“.

Ještě se můžu vrátit…

Irena odmaturovala na sportovním gymnáziu. Na Fakultu tělesné výchovy a sportu ji nevzali, nakonec se v dubnu roku 1988 coby vrcholová sportovkyně hrající v oddíle, který spadal pod tehdejší Federální ministerstvo vnitra, stala zaměstnankyní policejních složek. Zároveň v ní tehdy uzrálo rozhodnutí, že využije nejbližší příležitosti k emigraci. V srpnu roku 1988 vyrazil národní tým na soustředění a sérii přátelských zápasů do Nizozemska a Německa.

Československý tým ubytovali v uzavřeném sportovním centru v Papendalu u Arnhemu. Irena se se svým plánem utéct nikomu nesvěřila. Až v závěru pobytu měly hráčky povolený výlet do blízkého města Ede. Psal se 21. srpen roku 1988. Dívky chodily po skupinkách. V jednu chvíli kamarádkám řekla, že jde do vedlejšího obchodu, ale ve skutečnosti vyrazila směrem, kde tušila vlakové nádraží. S sebou měla jen nákupní tašku, nevelké množství západoněmeckých marek, kartáček na zuby a cestovní pas (ten sportovkyně běžně odevzdávaly vedoucím, ale Irena si přivezla pas jiný, který předtím nahlásila jako „ztracený“).

Duben 1970. S Petrem Skoumalem v Činoherním klubu při zkoušce na představení Hurá na Bastilu.
Vodňanského lámali, aby udával disidenty. Jeho zdvořilost považovali za slabost

Volejbalistky se měly sejít v Ede u autobusu ve čtyři hodiny. Irena Králová vzpomíná: „Celou dobu jsem koukala na hodinky. To si pamatuju doteď. Za pět minut čtyři jsem si řekla: ‚Ještě se můžu vrátit.‘ Ale to už jsem vystupovala v Amsterodamu. Pak byly čtyři a tak jsem si řekla: ‚Už se v životě nevrátím, a už musím koukat jenom dopředu.‘“

Když se Irena nevrátila na místo domluveného srazu s týmem, nastal poprask. Na ubytovně jí prohledali osobní věci. Pamětnice s něčím takovým počítala a do knížky vložila na papírový sáček napsaný vzkaz: „Nehledejte mě, do Československa se nevracím. Přijel si pro mě můj přítel. Sbohem, Irena.“

Pro rodiče Ireny Machovčákové představoval takový krok úspěšné a zdánlivě „bezproblémové“ dcery šok. Oba byli členy komunistické strany, oba zastávali vysoké pozice v tehdejší nomenklatuře. Emigrace dcery na západ znamenala zásadní problém v jejich kariéře.

Irenu Machovčákovou v březnu roku 1989 Vyšší vojenský soud v Příbrami v nepřítomnosti odsoudil k pětiletému nepodmíněnému trestu za „zběhnutí do ciziny“, přitížilo jí, že emigrovala coby zaměstnankyně bezpečnostních složek. Matku asi po roce pustili do Nizozemska, aby Irenu přesvědčila k návratu. Návštěva však skončila fiaskem a jen prohloubila rozkol mezi sportovkyní a jejími rodiči.

Anna Hyndráková rozená Kovanicová.
Jako jediná z rodiny přežila holokaust. Od té doby už skoro nebrečím, říká

„Táta tě chtěl vzít sekerou, žes mu zničila kariéru,“ vyslechla Irena od matky. Ta zároveň dceru přesvědčovala, že pro ni bude nejlepší, když se vrátí domů a část trestu si odsedí. „,Ty myslíš vážně, že já přijedu s tebou a oni mě dají do vězení?‘ To vás tak raní, že vám tohle udělá vaše máma… Taková já nikdy nebudu,“ zařekla se tehdy Irena. „Mami, už sem nejezdi, já už se do Československa nevrátím,“ znělo jasné resumé. Kontakt s rodinou se tak na několik let přerušil.

Holanďané se zachovali skvěle

Když se nepodařilo přimět vzpurnou dceru k návratu, rodiče se nakonec Ireny oficiálně zřekli. Zachránili tak aspoň zčásti svou karieru. Sami tehdy jistě netušili, že za pár měsíců se komunistický režim v Československu zhroutí. Irena tou dobou prožívala restart sportovní i životní dráhy ve svobodném Nizozemsku.

S vděkem vzpomíná na přijetí, které se jí dostalo. Manažer volejbalového týmu Dynama Apeldoorn ji vzal k sobě do rodiny, nemusela do utečeneckého tábora. Naučila se řeč, studovala, dostala malou podporu, po večerech si přivydělávala mytím nádobí. Do dvou let získala státní občanství. Brzy se dostala do nizozemského národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou na mistrovství Evropy v roce 1995. Zúčastnila se olympiád v Barceloně a v Atlantě.

Vedle sportovních klání čekala Irenu zásadní výzva: vyrovnat se s nenapravitelně poškozenými rodinnými vztahy. První setkání s rodiči bylo prý hodně nervózní a křečovité. Vyprávěli Ireně, že je ke zřeknutí se dcery donutily okolnosti, dokonce tvrdili, že dokument byl opatřený zfalšovanými podpisy. Na druhou stranu matka dceři pomohla s udělením milosti u prezidenta Václava Havla kvůli opuštění republiky. Irena ale hlavně měla radost z celkové proměny atmosféry v zemi: „Konečně jsem viděla na ulicích šťastný lidi, ne ty šedivý myšky.“

Svatební foto Alice a Ludvíka.
Na muže čekala kvůli StB roky, trpěl ve vězení. Život mu zachránil kousek chleba

Na jedné z cest s nizozemským národním týmem se na letišti seznámila s budoucím manželem. „Sundával kufr z pásu, hodil mi ho na nohu a přesekl mi šlachy na kotníku.“ Irena strašlivě nadávala. „Hned jak se ten kufr dotkl mého kotníku, věděla jsem, že je zle. A on se v byznysmenským obleku narovnal a řekl: ‚To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč.‘“ Partnerství s o patnáct let starším mužem se rodilo pozvolna. Nakonec spolu zůstali 25 let, až do manželovy smrti.

Návrat a smíření 

Na přelomu tisíciletí se s manželem vrátila do Česka, i když sama si v Nizozemsku zvykla. Přivedli na svět dvě děti. Bohužel v té době pamětnici zemřela matka. Nakonec k sobě dokázali najít cestu i s roky nenáviděným otcem. Pozval ji k sobě domů do sídlištního bytu na pražském Proseku, místa, kde vyrůstala, ale také místa, kde prožila nehorší okamžiky svého života. Místo dominantního elegána tak, jak si ho pamatovala z dětství a mládí, potkala drobného stařečka. Našel v sobě sílu a po letech se jí omluvil za všechna příkoří, která jí způsobil. Pár měsíců nato nečekaně zemřel.

Před pěti lety, kdy Irena Králová natáčela své vyprávění pro Paměť národa, pracovala jako učitelka v mateřské škole, hrála volejbal za Českou zemědělskou univerzitu v rámci seniorské ligy a přemýšlela o dráze volejbalové trenérky. Když se ohlížela za svým životem, vzpomínala na okamžik, kdy v Nizozemsku jako devatenáctiletá odjela do Amsterodamu vstříc nejisté budoucnosti: „Jak jsem vystoupila z vlaku, tak jsem se mohla nadechnout. A já jsem se nadechla tak hluboko, že jsem to cítila až do nehtů. Najednou je tu svoboda a jsem volná! A ten nádech jsem si nenechala vzít.“ 

Petra Verzichová a Michal Šmíd