Miroslav Jeník se narodil v roce 1946 ve Vrchlabí. V roce 1960 se s rodiči a bratrem přestěhoval do Bozkova na Semilsku. Jeho otec tu působil jako placený funkcionář tajemník Národního výboru. V roce 1966 náhle zemřel, jeho syn v té době sloužil na vojně, kde vstoupil do KSČ, protože mu velitelé slibovali různé východy. Po vojně nastoupil jako řemeslník k provoznímu zázemí dolomitových jeskyní v Bozkově.

Hlídka VB si na ně netroufla

Zločinů hanobení republiky a jejích představitelů se měli dělníci dopustit v roce 1969 tím, že na svou prkennou boudu, kterou používali jako šatnu a odpočívárnu, instalovali „nevhodnou“ nástěnku. Připíchli na ní výstřižky z novin z léta roku 1968, manifest Dva tisíce slov a podobně. Turisté se do Bozkova sjížděli nejen na unikátní dolomitové jeskyně, ale za ještě větší atrakci měli boudu s nástěnkou.

„Do amplionu jsme pouštěli vysílání Svobodné Evropy. U nástěnky pořád stáli nějací lidí, protože v roce 1969 už skoro nikde nic podobného nebylo. Komunistům nástěnka vadila. Stěžoval si na nás jeden učitel z Rokytnice nad Jizerou“ vypráví Jeník.

Na základě udání jistého soudruha učitele, který s dětmi vyrazil na exkurzi do dolomitových jeskyň, byla na místo vyslána tříčlenná hlídka VB. Podle policejního záznamu dorazila pozdě odpoledne 29. července 1969 a narazila na vedoucího výstavby Jana Lukáška a skupinu dělníků posedávajících po práci u piva. Ti odmítli odstranit „závadný“ materiál, přičemž se někteří z dělníků, včetně Stanislava Doubka, příslušníkům navíc posmívali, zapsali si policisté.

Vzhledem k tomu, že příslušníci VB neměli početní převahu umožňující jim vynutit své požadavky silou, rozhodli se raději vzdálit a vitríny se zmocnit lstí, cituje policejní záznam historik Lukáš Cvrček ve své historické studii, která vyšla v časopise Paměť a dějiny Ústavu pro studium totalitních režimů. Inkriminované nástěnky se zmocnila StB, která jí servala z dělnické boudy v noci z 12. na 13. srpna 1969.

Protestsongy a nápis „21. srpen – den hanby“

Řemeslníci z dolomitových jeskyní Bozkov se dopustili zločinu podle soudního rozsudku i tím, že zpívali na veřejnosti písně ‚Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša‘ a zlidovělý protestsong ‚Až bude Gustáv Husák viset na větvi, bude v Čechách zase ráj‘. Měla stejnou melodii jako americký tradicionál ‚Černý muž pod bičem otrokáře žil‘.

Kromě toho vyškrábali posměšný nápise v žumpě urážející Sovětský svaz „21. srpen – den hanby“, nápis doprovodili nacistickým hákovým křížem a sovětskou pěticípou hvězdou.

Jeník dostal oproti souzeným přátelům měsíc vězení navíc za slovní výtržnost. Měl se jí dopustit v únoru 1969 před semilským kinem, kde se konal večer přátelství ČSSR a SSSR. Údajně napadl bozkovského komunistu Kurfirsta, který kráčel na soudružský večírek se sovětskými důstojníky z trutnovské posádky:

„Já mu opravdu nic neudělal, jen jsem ho chytil za rameno a říkám mu: ´Pane Kurfirst, na tohle se nezapomíná, to nám musíte jednou vysvětlit.´ No a on to nahlásil. U soudu tvrdil, že jsem ho napadl,“ vypráví pro Paměť národa Miroslav Jeník.

Jeho manželku a syna živili staří rodiče

Do vězení Miroslav Jeník nastoupil v prosinci roku 1970, pár týdnů po tom, co se jim narodil během těžkého porodu syn. Manželce Miladě v nemocnici oznámili, že už další dítě mít asi nebude, porod by nepřežila. Ve vězení každý den Jeník těžce pracoval na stavbách, pokládal koleje, přesto jeho manželka s dítětem dostávala z vězeňské správy jen devadesát korun měsíčně jako přídavek na dítě.

„Její rodiče ji živili. Peníze mi všechny sebrali, tzv. úložné jsem měl jen třicet korun měsíčně. Když mě pustili, abych uživil rodinu, musel jsem pracovat o sobotách i nedělích,“ popisuje Jeník, který po propuštění nastoupil jako skladník do podniku Chema a také pracoval na nádraží v Jesenném, dnes má se synem truhlárnu.

Miroslav Jeník si přitom zaslouží vyznamenání. Dne 21. srpna 1968 se zachoval jako hrdina.

Vrhnul se do plamenů a vytáhl hořící ženu

S nasazením vlastního života spolu s bratrem zachránili ženu v plamenech. Stalo se to v den sovětské okupace.

Dne 21. srpna 1968 brzo ráno odcházel jako každý den do práce do jeskyní. Slyšel hučení letadel. Až z rádia se dozvěděl, že nás přepadla vojska Varšavské smlouvy. S bratrem a kamarádem Rudou Šourkem sedli do malého fiátku 600 a vyrazili do nejbližšího města do Tanvaldu, kde se chtěli připojit k demonstrujícím. Cestou narazili na konvoj sovětských zásobovacích vozidel značky ZIL a stali se svědky tragické havárie v Desné. 

„Najednou brácha zařval ‚bacha!‘. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ZIL valí rovnou na nás. Strhnul jsem fiata k pravému obrubníku a ruský náklaďák nás těsně minul,“ popisuje Miroslav Jeník. „Ve velké rychlosti naboural bokem do sklárny. Z rozbité cisterny se vylil benzín, za chvíli chytnul a vybuchl.“ Miroslav Jeník vycouval fiatem do bezpečí.

„Ruda Šourek vykřikl: ‚Teď nás tady Rusáci všechny postřílejí!‘ A zmizel. My s bráchou jsme si všimli, že na chodníku leží žena a šlehají na ní plameny. Z auta jsme vzali deku a utíkali jsme k ní,“ vypráví Jeník, který se vrhnul do plamenů, aby dívku zachránil. Hořela přiléhající sklárna i protější dřevěná budova, v plamenech se ocitla celá ulice. „Oheň šlehal i z kanálů, kam natekl benzín,“ vzpomíná Miroslav Jeník, který utrpěl popáleniny hlavy a trvale si poškodil zrak.

K bratrům Jeníkovým a popálené ženě přispěchali na pomoc jako první hasiči ze sklárny a také zaměstnanci. „Lidé, co přišli zespoda z Desné k požáru, nám říkali, že si mysleli, že jsme uhořeli. Divili se, že jsme na světě. Hořela totiž i silnice.“ Kolem Miroslava Jeníka a jeho bratra svištěly vybuchující kanystry, jeden z nich trefil do hlavy i Jeníka, který následkem krvácel. V ohnivé spoušti přišly o život čtyřiasedmdesátiletá Marie Vodáková a její vnučka, osmiletá Dagmar Škavová. Patřily mezi 137 Čechů a Slováků, kteří zahynuli vinou okupačních vojáků.

Ženu středního věku, historikové se domnívají, že se jedná o Hanu Kosinovou, kterou bratři Jeníkovi zachránili, už nikdy nepotkali. I když se Miroslav pokoušel o kontaktovat, nepodařilo se. Její rodina o to prý nestála.

Vzpomínky Miroslava Jeníka zaznamenali dokumentaristé Paměti národa v červnu 2020. Redakce takto vyzpovídala skoro deset tisíc pamětníků. Vzniká tak světově unikátní sbírka příběhů. Peníze na Paměť národa sbírají dokumentaristé především od soukromých drobných donátorů. Pomozte jim i vy. Například stokorunou měsíčně. Jak se stát pravidelným dárcem a členem Klubu přátel Paměti národa? Klikněte sem.

Mikuláš Kroupa, Miloslav Lubas