Institut Paměti národa v Pardubicích je ukryt v podzemí Machoňovy pasáže. A tak o něm možná mnoho lidí neví, i když se nachází v samotném centru města. Uvnitř se konají přednášky se zajímavými osobnostmi spjatými s novodobou historií a najdeme tu taky stálou interaktivní výstavu Paměti národa. Místo skleněných vitrín, které se musí obcházet v uctivé vzdálenosti, či nekonečného výkladu průvodce se tu přímo sami návštěvníci stávají hlavními postavami.

Vyzbrojeni vypůjčenými sluchátky, tablety a mobily dostávají se do centra napínavého příběhu z Protektorátu a pomocí virtuální a rozšířené reality ho prožijí takřka na vlastní kůži.

Mikuláš z Bubna-Litic, do ledna 1942 ministr zemědělství v protektorátní vládě Aloise Eliáše.
Český šlechtic Mikuláš z Bubna-Litic: Nacistům vzdoroval, komunistům utekl

„Mami, mami, rychle pojď na další stanoviště, ať víme, jak to bylo dál,“ volá na maminku Ivetu Zemanovou její právě osmiletá dcera Beáta. „Tady je ten kód rozsvícený, takže sem můžeme jít. Ukaž, namířím na to tablet a ono to zase ožije!“ chodí zase bludištěm postupně ožívající výstavy jedenáctiletá dcera Laura s tatínkem. Míjejí se s dvojicí, kterou tvoří Ivetina maminka a její přítel, oba zhruba šedesátiletí.

Expozicí se pohybují podstatně pomaleji než Beáta a Laura a také na tabletu musí déle hledat, kam je interaktivní mapa posílá. Naskenovat QR kód, který jim začne promítat virtuální realitu třeba do starého rámu obrazu na cihlové zdi, jim však problém nedělá. „Jsme zvyklí na dotykové mobily. Mě vnučky donutily dokonce si do nich nainstalovat WhatsApp a Messenger, aby mi mohly posílat fotky a pozdravy,“ usmívá se paní Blažejová.

Poněkud nejistě se pak potemnělými prostorami sklepení pohybuje dvojice prababiček, Jana se Štěpánkou. „No a teď nám to zase zmizelo. Tak asi to necháme být,“ lamentují nad tabletem. Když už chtějí celou virtuální procházku vzdát, ujme se jich kustodka Tereza Křiklanová a začne je výstavou provázet a pomáhá obsluhovat technologie. „Aha, vidíš, paní to funguje na rozdíl od nás, to je fajn. Tak si to s ní projdeme,“ kvitují to obě spokojeně.

Pohoda na venkově se změnila v tragédii

Nejde o lecjakou čtyřgenerační rodinu, která se v polovině ledna do expozice vydala. Prababička Jana Blažejová je dcerou první oběti popravené nacisty na pardubickém Zámečku, takže má k výstavě o pardubickém protektorátním období speciální vztah. Osudného třetího června 1942 popravili nejen její maminku Miroslavu Horskou, ale i dědečka a strýce. Dalšího ze strýců pak poslali do koncentračního tábora. Dědeček totiž na svém statku v Horní Sloupnici u Litomyšle schovával studenta Josefa Kuželu, protinacistického odbojáře.

Maminka s tehdy pětiletou Janou sem přijely strávit pohodové jaro a léto na venkově. „Maminka myslela, že tu budeme mít za války větší klid a mít se tu lépe, než v tak velkém městě, jako je Bratislava, kde jsme tehdy žili. To se jí bohužel stalo osudným. Ocitla se prostě ve špatný čas na špatném místě,“ vypráví paní Jana. Do Institutu Paměti národa přinesla historikům ukázat i Československý válečný kříž udělený posmrtně její mamince v roce 1945 prezidentem Edvardem Benešem a generálem Ludvíkem Svobodou, jenž byl v tu dobu ministrem obrany. 

Rodina a zaměstnankyně Institutu Paměti národa Šárka Kuchtová naslouchají příběhu Jany Blažejové.
Popravy na Zámečku? Jana Blažejová: Máma byla ve špatný čas na špatném místě

Jak se potom prababičky Jana a Štěpánka po konci expozice shodují, nejvíce se jim přece jen líbily pasáže, kde mohly v klidu sedět a poslouchat, než interaktivní putování s tabletem. Největší dojem na ně udělala působivá projekce na kruhovém plátně nad podlahou, jež líčila, jak vypadal protektorát v Pardubicích, včetně hrdinných výsadkářů z operace Silver A, místních odbojářů a jejich pomocníků z řad běžných občanů.

„Náhodou, tablety byly super,“ říká jejich pravnučka Beátka. „Ale nejvíc se mi líbila krabice s chemikáliemi, kde jsme si mohli zkusit namíchat látku, kterou ta paní odbojářka zachraňovala Židy před transportem. Ale bohužel jsme to celé nestihli,“ líčí. (Odbojářka Jaryna Mlchová coby středoškolská studentka chemické školy kombinovala kyselinu citrónovou a kyselinu pikrovou, které v přesně odměřeném množství vyvolávaly projevy podobné žloutence. Zachránila tak mnohé Židy před nástupem do transportu, pozn. red.)

„My jsme zase sledovali příběh generála Tomáše Sedláčka a bylo to hodně napínavý,“ vypráví starší pravnučka Laura. „Zaujalo mě, jak objel půl světa, aby mohl za války bojovat ve Francii a Anglii. A pak se i moc líbila ta jeho taška s osobními věcmi a zápisníkem, kterou jsem si mohla prohlédnout. Já teda nevím, jestli byla opravdická, ale kdyby jo…!“ Armádní generál Tomáš Sedláček utíkal z protektorátu načerno tzv. balkánskou cestou, přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii až do Bejrútu a dotud se plavil přes Středozemní moře do Francie a zamířil do vojenského ležení v La Agde.

Spojování generací

„Pro seniory kolem sedmdesáti osmdesáti let jsou zdejší moderní technologie částečnou bariérou, ale většina se ji snaží s naší pomocí překonat. Stalo se nám zatím jen párkrát, že by někdo odešel kvůli tomuto formátu,“ popisuje své zkušenost kustodka. „Naopak mladší děti sem jdou často z donucení a pak vidí tablet, pohltí je virtuální realita a ocitnou se ve svém světě. A přitom se dozvědí něco o historii. Střední i starší generace, která běžně používá dotykové mobily, tu pak nemá problém. Úplně ideální je, když tu vnoučata provedou prarodiče,“ dodává Křiklanová.

Jak říká Iveta Zemanová, vnučka Jany Blažejové, návštěva takovýchto expozic, které přibližují historii pomocí moderních technologií, je ideální právě pro vícegenerační rodinu. Zatímco ti starší mohou vyprávět mladším své vzpomínky, ti mladší zase poradí, jak ovládat techniku. Obohatí se tak obě strany a přispívá to k porozumění mezi generacemi. „Navíc každý se na dané události díváme svýma očima a na základě svých zkušeností a předáváme si své pohledy a pocity,“ dodává.

Milan Štěkovič v roce 2021
Milan Štěkovič přežil chorvatskou Osvětim, kde nepálili jen cihly, ale i lidi

Prababička Jana líčí svým pravnučkám osud její popravené maminky, ukazuje i fotografie míst, kde ji Němci drželi a kde ji popravili. „Pro mé dcery je složité takové informace přijímat, ale myslíme si, že by nebylo dobré jim tajit, co se stalo,“ domnívá se Iveta Zemanová. Jak dodává, prababička je navzdory prožitým rodinným tragédiím velmi pozitivní. „A vděčná za to, že žije, je zdravá a dočkala se pravnoučat. Vždycky, když si na něco stěžujeme, říká: ‚Co se vám nezdá? Vždyť o nic nejde.‘“.

Na dotaz, jak to dělají, že jejich rodina funguje takto pospolitě napříč čtyřmi generacemi, pobaveně odpovídá: „Aktivně se o to snažím, protože mi to přijde důležité pro moje dcery. Ale třeba téma prezidentské volby jsme si museli zakázat, protože hrozilo, že bychom se rozdělili na čtyři nesmiřitelné tábory.“