V té souvislosti se v českém veřejném prostoru stále častěji objevuje volání po obecném referendu, které by se podle představ Okamurovy strany, ale i prezidenta Zemana, mělo týkat také vystoupení z EU. Je to ten moment, kdy by měli jít občané k urnám a rozhodnout?

Mít možnost některé zásadní otázky předložit všelidovému hlasování je potřeba. Ústava ČR ho proto také předpokládá. Je ale třeba přesně určit, kdy a kdo to může udělat. Obecné referendum je jakýmsi nouzovým východiskem, když si demokraticky zvolená politická reprezentace neví rady a chce přenést zodpovědnost na někoho jiného. To říkám s vědomím toho, že jsem 15 let předsedou Ústavního soudu, který je zatím tím místem, kam politici přenášejí velice často svou odpovědnost. Při debatách o referendu je nutné si uvědomit, že věcně je velmi málo témat, v nichž se lze přímo obrátit na lid jako zdroj veškeré moci. Referendum tudíž nemůže být běžnou a trvalou součástí fungování státu, to je naprosto vyloučeno. Minimálně proto, že než chceme o něčem v referendu rozhodnout, je zapotřebí tak učinit nejméně s půlročním odstupem, aby bylo možno vést diskusi o argumentech pro jediné dvě přípustné odpovědi. Situací, kdy je možná pouze odpověď ano, či ne, je naštěstí málo.

A patří k nim rozhodování o vystoupení z EU či NATO?

Na to musí odpovědět až skutečné znění ústavního zákona. Osobně si myslím, že tam, kde je ČR vázána mezinárodními závazky, jež jsme z ústavy povinni dodržovat, by bylo referendum možné jen tehdy, pokud by nebylo jediným a konečným rozhodnutím. Tedy že by bylo spojeno s vůlí například ústavní většiny obou parlamentních komor. Záleží na tom, jak by otázka zněla, a též na situaci, v níž by byla položena. Odborníci se shodují, že těsné většinové rozhodnutí o brexitu nebylo vůbec projevem vůle odejít z EU, ale odporu proti stávajícímu establishmentu. Odchod z unie, jehož nyní, zdá se, velká část hlasujících pro brexit lituje, je jeden z nezamýšlených důsledků referenda. To totiž většinou nebývá o položené otázce, ale o postoji k současné politické reprezentaci.

Pak je ovšem iluzorní chtít referendem řešit otázky praktické správy země.

To, že jsou v celé euroatlantické civilizaci lidé velmi rozčarováni fungováním současného způsobu uspořádání společnosti, je nepochybné. Liberální demokracie se formovala koncem 19. století za úplně jiné sociální, ekonomické a politické situace, kde se hledala jiná forma vlády a podílu občanů na správě věcí veřejných. Našlo se ideální řešení pro tehdejší dobu, ale přinejmenším dva momenty ho zbouraly – první a druhá světová válka. Od té doby je civilizace bezradná a hledá nějaký nový a více uspokojivý model společného života. Zatím není schopna ho najít, byť lidé evidentně chtějí změnu. A neuvědomují si, že ta bývá často k horšímu. Nemusím být nadšený parlamentním uspořádáním s volnou soutěží politických stran za situace, kdy to jsou hermeticky uzavřené kluby lidí, kteří doslova tyjí ze systému, ale nemohu si myslet, že každá změna bude k lepšímu. Ona totiž může spočívat v tom, že místo úzké věrchušky politické reprezentace přijde jeden autoritativně vládnoucí tyran.

Ekonom Tomáš Sedláček soudí, že uplynulých 28 let lze rozdělit na dva poločasy, z nichž těch prvních 14 let sice provázela spousta neduhů, ale bylo jasné, kam směřujeme, tedy do EU a  NATO. V druhém poločase podle něj přešlapujeme na místě a nevíme, co vlastně chceme, možná se vrátit do země nikoho. Vidíte to podobně?

Už jsem použil termín bezradná společnost. Sedláčkův poločas má samozřejmě víc než jednu příčinu. Jeden z důvodů, který vedl ke změně všeobecné nálady ve společnosti, je vymizení porevolučního étosu. K tomu se přidal výrazný negativní dopad privatizace. Tím nemyslím jenom to, že se během ní mohli někteří jednotlivci velmi neeticky zmocnit obrovského majetku, ale i masivní kuponovou privatizaci. Někteří tehdejší představitelé podlehli klasickému bolševickému vidění, podle něhož měla všechno vyřešit privatizace, stejně jako po únoru 1948 to mělo vyřešit znárodnění. Privatizace klasickým způsobem s hledáním schopného investora je přitom proces na dlouhou dobu. Kupónová privatizace měla být doplňkový prodej státního majetku, o nějž nebude takový zájem. Jenže po Koženého nabídce desetinásobku se národ zbláznil a federální vláda, v níž jsem seděl, musela první vlnu kupónové privatizace odložit, protože jsme museli natisknout další kupónové knížky. A abychom splnili závazek, muselo se dát do obou vln ohromné množství podniků, které si tento osud nezasloužily. Mnohé fabriky, které měly šanci na skvělou budoucnost v rámci Evropy i světa, se doslova utopily v kupónové privatizaci. Ekonomika, respektive podniky zprivatizované přes kupony, nezískaly nic, ani kapitál, ani nové technologie, ani nové trhy.  Řekl bych, že nejméně třetina naší ekonomiky zbankrotovala. 

Patří do množiny bezradnosti české společnosti i to, že není schopna se dohodnout, zda může mít trestně stíhaného premiéra?

To považuji za naprosto podružnou a nezajímavou záležitost. Problém naší transformace nemůžeme zajisté zužovat na ekonomku. Transformace právního řádu, u níž jsem do značné míry asistoval, byla nesmírně těžký úkol. Po druhé světové válce a hrůzách holocaustu se hledalo nějaké nové řešení, neboť se zbortil systém do té doby fungujících pravidel soužití. Když porovnáte to, co řeší soudy dnes a čím se zabývaly mezi oběma válkami, budete zděšena. Drtivá většina věcí se tehdy nikdy k soudu nedostala, protože je rozhodoval pan farář, starosta, obecní strážník nebo řídící učitel. A najednou se staly předmětem sofistikovaných soudních sporů. Vyjmenované autority se řídily obecně akceptovanými pravidly společného života, ale ta se po holocaustu zhroutila. V podstatě přestalo platit křesťanství ve své mravoučné podobě. Nelze se tomu divit, protože kdo může ještě věřit ve všemocného Boha, když nechá statisíce dětí zplynovat? Společnost hledala nové ukotvení, které by ji znovu mohlo postavit na nohy a vrátit lidskou důstojnost.

A našla ho v právu a justičních institucích?

Upnula se zpět k Rousseauovi, Voltairovi, k idejím nezadatelných, nezcizitelných přirozených lidských práv, přičemž si byla vědoma, že to nebude fungovat, pokud je neopře o nějakou autoritu. A tak všechno přenesla na soudní moc. Ta se s tím v západních demokraciích učila postupně, ale účelně nakládat. U nás jsme však byli nuceni vše udělat naráz, soudy byly okamžitě zahlceny a lidé přestali věřit v efektivitu soudního řízení. Výsledkem byl kolaps justice. Mluvilo se o ztrátě vymahatelnosti práva, hledaly se náhražky, jako jsou soukromí exekutoři. To všechno vedlo k tomu, že lidé už vlastně nemají čemu věřit. Nevěří institucím, soudům ani tradičním politickým stranám a klasickému establishmentu, který jim nepřinesl viditelné efektivní řešení. Do toho přišel prudký nástup kapitalismu, jenž do naší velmi rovnostářské společnosti vnesl hluboké sociální rozdíly a jevy, na něž nebyla zvyklá, například bezdomovectví. Kumulace těchto politických, sociálních a ekonomických faktů vytvořila živnou půdu pro nejrůznější formy demagogie, populismu, dokonce i xenofobie a národovectví. Výsledkem je bezradná společnost, která hledá Mesiáše.

KDO JE JUDr. PAVEL RYCHETSKÝ
• Narodil se v Praze 17. srpna 1943 v Praze.

• Vystudoval Právnickou fakultu UK. Čtyři roky byl členem KSČ, vystoupil z ní v roce 1970. Musel pak odejít z právnické fakulty a pracoval jako podnikový právník.

• Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum.

• V letech 1990 až 1992 byl místopředsedou vlády ČSFR a předsedou její legislativní rady. V roce 1996 na Strakonicku zvítězil v prvních senátních volbách.

• Později se stal místopředsedou pro lidská práva a legislativu ve vládě Miloše Zemana a poté ministrem spravedlnosti v kabinetu Vladimíra Špidly.

• Od roku 2003 předsedá Ústavnímu soudu.

• Od loňského roku předsedá Konferenci evropských ústavních soudů.