Kliknutím zvětšíte„Jsem hrdý na to, že jsem za svobodu vlasti bojoval," říká jeden z posledních žijících veteránů Pavel Vranský (96) z Horoměřic u Prahy, který si po válce jako mnozí další změnil německé příjmení na české.
Každý, kdo odešel za svobodu Československa bojovat do zahraničí, má svůj příběh. Jaký je ten váš?
V době příchodu nacistů jsem studoval na odborné škole mlékařské a sýrařské v Kroměříži. Připravoval jsem se už na nový život v Izraeli, kam jsme se chtěli vystěhovat, a na tuhle školu jsem přešel z gymnázia. Večer 14. března 1939 jsem si telefonoval s tátou a dozvěděl se, že Němci už zabírají Ostravu, kde naše rodina bydlela. Mohli jsme být venku až do desáté večer, tak jsme se s kluky vypravili ven, abychom se podívali, co se děje. Na náměstí v Kroměříži stálo pár lidí, kteří zpívali hymnu a další písně, tak jsme se přidali. Pár Němců, kteří žili na náměstí a ve vedlejší ulici, už vyvěšovalo vlajky s hákovými kříži. Jak jsme je viděli, hned jsme je začali strhávat. Tahle událost pak měla dohru, protože mně po okupaci hrozilo, že mě kvůli tomu zavřou a špatně skončím. Proto jsem se rozhodl, že odejdu a pokusím se dostat do čs. zahraniční armády. Bylo mi tenkrát osmnáct let.
Pocházíte z židovské rodiny. Z tehdejších zpráv a z vyprávění uprchlíků z Německa i Rakouska jste věděli, co vás čeká, jakmile nacisté do Československa přijdou.
Ve 30. letech u nás doma v Ostravě uprchlíci z Německa i bydleli. Měli jsme třípokojový byt a jeden pokoj jsme začali pronajímat. Využívali jej různí lidé, někdo zůstal přes noc, jiný déle. Jedna manželská dvojice u nás žila měsíc. Když jsme večeřeli, dala maminka jídlo i hostům. Seděli jsme u stolu, rodiče si s nimi povídali, a já slyšel, co se v Německu děje. Někdy v polovině 30. let u nás jednu noc přespal jako utečenec také Thomas Mann, známý antifašista a spisovatel, kterému nacisté pálili na náměstích knížky. Bylo mi tenkrát 12 let, toho člověka jsem neznal a na jeho návštěvu si nepamatuji, ale otec mi to pak vyprávěl. Byl to jediný slavný člověk, o kterém vím, že u nás tehdy spal.
Jak probíhalo vaše rozhodování odjet do Palestiny?
Už před rokem 1939 jsme se chystali z Československa vystěhovat. Situace pro nás byla už hodně těžká. Odešel jsem z gymnázia a pracoval v mlékárně a učil se zemědělství. Tehdejší heslo znělo: V Palestině nepotřebujeme doktory, ale lidi, kteří budou makat. Bylo potřeba zemi napřed zvelebit. Proto jsem se na budoucí život v Izraeli připravoval a přešel na zemskou mlékařskou a sýrařskou školu. V květnu 1939 si mě zavolal ředitel a povídá, že mě musí vyhodit. Dal mi jakési vysvědčení a já šel. Korespondovali jsme si tenkrát se zahraničím a hledali, kde bych mohl nastoupit. Dostal jsem nabídku pracovat v mlékárně na Novém Zélandu. Už jsem myslel, že se tam vypravím, ale vše dopadlo jinak.
Přešel jste v Beskydech hranice a dostal se do Polska, kde jste vstoupil do armády.
Věděl jsem, že se v Polsku formuje naše jednotka, velitelem byl náš pozdější prezident Ludvík Svoboda. Dostal jsem se do Krakova, kde byl náš konzulát a kde jsem se v srpnu 1939 přihlásil. Ve vojenském táboře v nedalekých Malých Bronowicích jsme začali cvičit ještě v civilních šatech. Zbraně jsme nedostali, tak jsme cviky absolvovali jen s klacky. Začátky byly dost tvrdé. Poláci pro nás do začátku války neměli žádné pochopení, zabrali nám i Těšínsko. Ty, kteří přecházeli přes hranice hned po březnu 1939, zavírali do vězení. Ještě před vypuknutím války koncem srpna naše jednotka, která měla asi 1500 lidí, odjela do severního Polska k Bialystoku, kde byl v lese vojenský tábor s dřevěnými baráky. Jakmile válka začala, Němci během jedenácti dnů prošli Polskem a blížili se k nám. Já byl v té době mladý kluk, úplné ucho, nic jsem neznal. Našemu velení se podařilo zajistit evakuační vlak, kterým jsme se dostali na východ. Měli jsme původně odjet do Rumunska, ale dostali jsme se mezi dvě fronty. Na jedné bojovali Němci, na druhé Rusové. Tak jsme pak zůstali internováni v různých táborech asi půldruhého roku.
Co se stalo s vašimi rodiči?
Táta, který byl nadporučíkem, se přes hranice dostal už přede mnou, měli jsme u Katovic příbuzné. Když jsem přišel do Krakova, našli jsme se a pak už byli spolu. Šli jsme oba i k odvodu, kde seděl u komise podplukovník Ludvík Svoboda. Otec mluvil i za mě a povídá mu: Pane podplukovníku, vezměte nás oba, nebo žádného, protože chceme zůstat pohromadě. Jenže odvedli jen mě. Tátovi, kterému bylo padesát, řekli, budou potřebovat lidi na stavění zákopů. Táta se pak za mnou v prvních dnech války dostal i do tábora u Bialystoku. Místo nebylo oplocené, vedla tam polní cesta, po níž jsme chodili. Jenže přišli nějací chlapi a tátu vyhodili, že není voják, takže sem nesmí. Tenkrát jsem se tomu strašně divil. Když jsme se loučili, tak mi táta povídal, že byl za podplukovníkem Svobodou a prosil ho, aby ho vzal s námi posledním vlakem. Ten ho ale odmítl, proto musel zůstat. Když jsem pak ve vlaku viděl, že s námi cestuje spousta civilistů, říkal jsem si, že ho měl Svoboda nechat jet s námi.
Vašemu otci kvůli židovskému původu hrozilo smrtelné nebezpečí víc než jiným.
Celou válku jsem o něm nevěděl. Mrzelo mě, že ho tenkrát Svoboda nevzal s námi. Když jsme začali znovu cvičit, dozvěděl jsem se, že existuje vojenský předpis, podle kterého se voják může hlásit u raportu k osobnímu rozhovoru s velitelem. Pro mě byl Svoboda nedostupný člověk, ale umínil jsem si, že to zkusím. Při raportu jsem ohlásil, že chci osobní rozhovor s velitelem. Svoboda ke mně přišel a ptal se, co chci. Měl jsem připravenou jednu větu, kterou si dodnes pamatuji: Pane podplukovníku, už dva nebo tři měsíce nemám žádnou zprávu o otci, a jestli se mu něco stalo, činím vás odpovědným! Svoboda jen stál a koukal a pak povídá: Čelem vzad a odchod! Svobodu jsem pak ještě viděl v Rusku, když jsme byli v internaci, ale po jeho odjezdu do Moskvy přebral velení někdo jiný a já ho pak už neviděl, ani jsem o to nestál.
Měl jste možnost se pak s Ludvíkem Svobodu potkat po válce?
Po válce jsem cvičil v Dělnické tělovýchovné jednotě a někdy v roce 1953 nebo 1954 jsme měli akci v sále na Národní třídě. Ludvík Svoboda už nebyl ministrem, ale předsedou vládního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V uniformě tenkrát seděl u předsednického stolu. Když byl konec a odcházeli jsme, stál u dveří. Koukne na mě a ptá se: Neznáme se? Povídám: Ano, pane generále, sloužil jsem pod vámi. Byl jsem s vámi v Polsku, pak v internaci a pak jsem odešel na Střední východ. Svoboda se na mě pozorně podíval, najednou zvedne prst a povídá: Táta! Vzpomněl si na naše setkání. Tak jsem mu řekl: Můžete být klidný, táta válku přežil a je teď tady v Praze. Bylo vidět, že se Svobodovi ulevilo. To je dobře, povídá mi, já si tenkrát dělal výčitky.
Co se stalo s maminkou?
Maminka v roce 1939 zůstala doma, aby ještě před odjezdem vypravila mého mladšího bratra Honzu do Palestiny. Za války jsme měli u sebe doma dědečka, jejího otce, kterého také nedokázala opustit. Nemohla ho vzít s sebou, a bez něj za hranice nechtěla. Pak se jí podařilo umístit dědečka do starobince. O dalším jejím osudu ani jak zahynula, nevíme nic, jen že se dostala transportem do ghetta v běloruském Minsku. Tam je hned zpočátku v nákladních autech zplynovali, později v letech 1941 a 1942 popravovali střelbou do hlavy. Dodnes tedy nevím, jestli maminka zemřela otrávená plynem, nebo ji zastřelili.
Po válce jsme na ni s tatínkem čekali. Stále jsme chodili číst seznamy lidí, kteří se vrátili. Doufali jsme, že přežila a vrátila se, ale marně. Po letech jsem zjistil, že zde ještě žije jeden člověk, který byl v minském táboře také. Vypravil jsem se tedy za ním do Brna, ale o mé mamince samozřejmě nic nevěděl. Moje maminka si psala deník, který jsem zveřejnil i s její korespondencí. Deník je teď v izraelském památníku holocaustu Yad Vašem. Maminka byla úžasná ženská, byl jsem na ni citově velmi vázaný. Jmenovala se Ida Wechsberg a jméno po ní jsem pak dal i naší dceři.
Vás nečekala smrt ve vyhlazovacích táborech jako miliony ostatních, ale bojoval jste proti nacistům na frontě.
Naše exilová vláda v Londýně vyjednala, že jsme na jaře 1941 opustili Sovětský svaz, abychom odjeli na Západ a mohli bojovat. Přes Oděsu a Turecko jsme se dostali na Střední východ. Konečně jsem se stal vojákem a po půldruhém roce dostal od Angličanů uniformu a zbraň. Po krátkém třítýdenním výcviku jsme byli nasazeni na frontu na hranicích Egypta a dnešní Libye. Odráželi jsme útok Italů, kteří se chtěli dostat na Suez, a po třech týdnech je odrazili. Zůstaly tam britské jednotky, zatímco my šli s indickými a australskými jednotkami. Odveleli nás na hranice tehdejší Palestiny a Sýrie. Střední východ byl tehdy rozdělený mezi Francii, Itálii a Anglii. Bojovali jsme proti vichistickým Francouzům, co byli na straně nacistů a hájili ponechané dominium. Bojovali jsme s jejich cizineckou legií a první zajatec, kterého jsme tenkrát zajali, byl Čech. Tam jsme měli první mrtvé. Později jsme drželi stráž na tureckých hranicích. Turecko bylo neutrální a Němci přes něj procházeli na Střední východ, kde štvali Araby proti Angličanům.
Jak jste se dostal do obléhaného Tobruku?
Našemu praporu velel podplukovník Karel Klapálek. Byli jsme malá jednotka do tisíce lidí. Přijel za ním tenkrát generál Claude Auchinleck (vrchní velitel britských sil na Blízkém východě – pozn. aut.) a nabídl mu, že budeme strážit italské válečné zajatce na Kypru. Klapálek ale odmítl s tím, že chceme jít na frontu a bojovat. Tak jsme se dostali ze Sýrie přes Palestinu a Egypt do Alexandrie. Nalodili jsme se na dva torpédoborce a vypluli směr Tobruk, jelikož přístav byl v té době obklíčený. Zde jsme vystřídali australskou jednotku a po nás, myslím, zase přišli Jihoafričané, kteří se Němcům vzdali. V té době už jsme byli zase v Sýrii, sloužil jsem u protiletadlového dělostřelectva a pak se dobrovolně přihlásil do Anglie. To ale předbíhám.
Boje u Tobruku byly tehdy dost kruté. Byli jsme stále ostřelováni granáty, miny létaly kolem nás. Naším úkolem bylo udržet perimetr, který jsme dostali, což se podařilo. Vzpomínám na Karla Klapálka, který byl úžasný člověk, jeden z nejlepších velitelů. Byl úžasně spravedlivý a opravdu jsme ho milovali, jelikož chodil do první linie a byl stále mezi námi. Opakem byl náš velitel roty, který byl pořád schovaný v jeskyni, ze které nevylezl.
Z pouště jste pak zamířil k letcům.
Němci byli tenkrát zatlačeni k Tunisu a začali se evakuovat na Sicílii, takže válka tam prakticky skončila. V té době, na podzim 1942, se naskytla možnost přihlásit se dobrovolně k našemu letectvu. Bylo nás asi šest set a k letectvu se přihlásili všichni mladší, asi 480 lidí. Po náročných prověrkách nás 160 nebo 170 vybrali, nalodili a poslali do Anglie. Tak jsem se stal letcem, příslušníkem 311. čs. bombardovací perutě. Na Bahamských ostrovech jsme měli po základních kurzech operační výcvik, kde se dávaly dohromady posádky. Mým velitelem byl kapitán Rudolf Protiva z Hostivic u Prahy, známý předválečný motocyklový závodník.
V posádce nás bylo šest, velitel, druhý pilot, navigátor, střelec a dva telegrafisté, z nichž jedním jsem byl já. Velitel si mě vybral za operačního radiotelegrafistu, protože jsem měl nejlepší výsledky z kurzu. Při startu a přistání jsem seděl u rádia a věnoval se spojení. Při samotných operačních letech jsme nevysílali, aby nás nemohli zaměřit. V posádce se mnou byl i můj kamarád Jiří Kafka, který teď žije v Praze. Létal jsem od května 1944 až do konce války.
Takže jste se zúčastnili v červnu 1944 i legendárního vylodění spojenců v Normandii?
Ano, měli jsme na starosti ochranu obrovské flotily, která mířila z Británie do Francie. Pod sebou jsme viděli tisíce všelijakých lodí a lodiček. Věděl jsem, že jde o úžasnou událost, ale nebyl čas to vstřebat. Skutečnost, že jsem se ve vzduchu zúčastnil invaze do Normandie, jsem si plně uvědomil až později, když se o významu vojenské akce, která vedla k ukončení války, začalo hodně mluvit. Létali jsme tehdy asi deset dní na okraji širokého pásu lodí sem a tam, aby se k nim nedostala žádná nepřátelská loď nebo ponorka. Účast na téhle akci byla jedna z mých prvních bojových akcí, které jsem prodělal. Nalétal jsem celkem přes 500 operačních hodin, dlouhých bojových letů, které trvaly deset i třináct, čtrnáct hodin, kdy jsme byli ve vzduchu. Hledali jsme nepřátelské lodě a ponorky, abychom je bombardováním zničili.
Za války jste létal na Mitchelech a Liberatoru B-24. Brával jste si s sebou talisman pro štěstí jako někteří vojáci?
Asi ne, nebo už si nepamatuji. Vzpomínám si ale, že jsme měli před letem nachystanou závěť, kterou každý z nás napsal. Angličané měli na osobní věci menší lodní pytle se jménem. Když jsme odlétali, nechávali jsme svou závěť nahoře na pytli. Létali jsme tenkrát každý třetí den a nevěděli jsme, jestli se vrátíme živí. Na žádný talisman si nepamatuji, nejsem pověrčivý, ale vím, že někteří kluci měli psa.
Bojoval jste s Čs. pěším praporem 11 – Východním a později i v 311. čs. bombardovací peruti RAF. Kdybyste tenkrát neutekl z protektorátu, zřejmě byste zahynul v některém z nacistických vyhlazovacích táborů, ale takhle jste s nepřítelem bojoval a pomohl ho porazit. Co vás ještě hnalo do války?
My jsme tenkrát bojovali za svobodu naší vlasti, ale i za to, aby už nikdy nebyly války a na světě existovala ekonomická rovnováha, nebylo rozdílu mezi bohatými a chudými a všichni se měli dobře. Nechtěli jsme znovu zažívat bídu, kterou jsem jako kluk viděl na Ostravsku v koloniích, kde v době krize žili horníci bez práce. Nechtěli jsme připustit, aby se tyhle doby znovu vrátily, a i proto mnozí z nás po válce vstupovali do komunistické strany. Také mě fascinovalo, že přestanou války, národy se povznesou a všechny země budou ekonomicky vyrovnané. Nikdy se to sice neuskutečnilo, ale my mladí jsme tomu věřili. Když jsem pak po únoru 1948 viděl, co dělá režim s mými kamarády, šel jsem radši na tři roky do ostravských dolů. Tam na mě nemohli, protože jsem byl horník, a kdo je víc. Kdyby mě tenkrát zavřeli, asi bych jako voják ze Západu skončil špatně.
Bylo vám teď 96 let a stále se aktivně účastníte různých vzpomínkových akcí. Jaký máte recept na dlouhověkost a duševní svěžest?
Žádný takový recept neexistuje, předpoklady k dlouhému životu mám v genech. Mí prarodiče se také dožili vysokého věku, a nebýt války, mohli dlouho žít i oba mí rodiče. Mému bratrovi bylo přes osmdesát, když před jedenácti lety zemřel. Víte, snažil jsem se být v životě slušným člověkem. Jsem hrdý na to, že jsem mohl bojovat za svobodu našeho státu, aby zde další generace mohly žít v míru. Nacistické nebezpečí bylo tenkrát opravdu velké, a kdybychom válku prohráli, všechno dopadlo jinak.
Kdo je Pavel Vranský
● Narodil se 29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou jako Pavel Wechsberg.
● V roce 1939 odešel stejně jako jeho otec do Polska a poté do SSSR.
● Prodělal výcvik u čs. vojenské jednotky, v roce 1941 odjel k čs. vojsku na Středním východě.
● Zažil boje u Tobruku, pak létal u 311. čs. bombardovací perutě RAF a u protiponorkového letectva nad Severním a Baltským mořem.
● Celkem nalétal 530 operačních bojových hodin.
● Je nositelem řady britských i českých vyznamenání, např. Čs. válečného kříže, medaile Za chrabrost. V roce 2013 získal od prezidenta medaili Za zásluhy.
● 8. května bude povýšen z plukovníka na brigádního generála.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
