Z komunistické strany vystoupil na protest proti vstupu vojsk v září 1968. V době normalizace pracoval v dělnických profesích, podepsal Chartu 77, angažoval se při tvorbě a šíření samizdatové literatury. Po listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra, stal se českým premiérem a později předsedou Senátu. O dění, jehož 50. výročí si připomínáme, napsal knihu Osmašedesátý. Petr Pithart poskytl Deníku rozhovor, jímž uzavíráme seriál o srpnových událostech roku 1968. 

Srpnové události jste prožil v Izraeli. Jak jste se tam ocitl a co jste dělali, když jste se dověděli o okupaci? 

Tehdy Československo na pokyn Moskvy přerušilo diplomatické vztahy s Izraelem. Naše delegace mladých novinářů, spisovatelů a studentských vůdců tam odjela jako první organizovaná skupina, aby prací v kibucu a veřejným vystupováním dala najevo, že nesouhlasí s otrockou politikou státu. Tam nás zastihla okupace. Velká většina z nás se vrátila a účastnila se odporu proti normalizaci.

Právě IV. sjezd československých spisovatelů v roce 1967 se stal předehrou pražského jara. Byla úloha intelektuálů, filmařů či novinářů v 60. letech skutečně tak významná? 

Sjezd spisovatelů zpochybnil s tehdy neslýchanou otevřeností (slavný projev Ludvíka Vaculíka), co si o Novotného režimu myslí lidé kultury. Pro mocné to byl tehdy šok. Sebrali spisovatelům jejich týdeník Literární listy, ve kterých jsem působil jako redaktor. Sjezd tak byl jednou z předzvěstí Pražského jara. 

Exprezident Václav Klaus míní, že vše odstartovala ekonomická krize, která komunistické vedení vyděsila, neboť podle pouček se socialismu podobné jevy týkat neměly. Díky tomu se začalo diskutovat o změně centrálního plánování i vlastnictví, přišla Šikova reforma. Jak jste to vnímal vy jako student práv a později pedagog?

Startérů „jara“ bylo mnohem víc. V ekonomice se vskutku nedařilo rozběhnout žádnou reformu, protože v systému vlády jedné strany to ani nešlo. V té době se už na vysokých školách mluvilo se studenty velmi otevřeně. Neměl jsem jako učitel žádné zábrany. Změna visela ve vzduchu. 

Současné pořady v ČT, rozhlase i vzpomínky pamětníků jednoznačně ukazují, že příjezd okupačních vojsk byl pro naprostou většinu obyvatelstva tragédií. Zdrtil je sám fakt přepadené země, nebo to, že na tancích přijeli Sověti, kteří před dvaceti lety republiku osvobozovali?

Okupace země byla šokem. Málokdo věřil, že se k ní Moskva odhodlá, protože bylo jasné, že si tím v mezinárodním komunistickém hnutí velmi poškodí. Sehrály tu neblahou roli komunistické režimy v Polsku a v NDR, které naléhaly na Brežněva, aby okupaci nařídil – obávaly se, že do jejich zemí vstoupí nákaza z Československa. 

Lidé tehdy věřili svým vůdcům, kteří razili heslo socialismu s lidskou tváří. Kdy pochopili, že je zklamali a opustili? Moskevský protokol byl přece tajný, takže samotný návrat z Moskvy po jeho podpisu tím okamžikem asi být nemohl…

SPECIÁL: 50 let od okupace 1968. Přečtěte si svědectví pamětníků z Česka i ze světa


Lidé věřili – co jim zbývalo, když kontrolní mechanismy parlamentní demokracie nebyly k dispozici? Věřili až moc. Na důvěru, kterou nemůžeme změřit hlasováním ve volbách, spoléhat nelze. Když moc věříte, riskujete, že přijde těžké zklamání. To se stalo. Zklamání se přetavilo v cynismus, vzájemnou nedůvěru, v destrukci veřejného prostoru. S tím se potýkáme dodnes. A kdy lidé pochopili, že vůdci zklamali? Většina lidí velmi brzy po návratů vůdců. Vždyť jeden z nich, ze čtyř hlavních miláčků lidu, Josef Smrkovský, po návratu z Moskvy sám řekl, že to, co udělali (totiž podepsali protokol, ve kterém vlastně okupaci legimitizovali), bude možná jednou pokládáno za zradu. Vlastně od něj bylo jakési zbytkové hrdinství, že to sám přiznal. Dubček místo toho slzel a nemohl chvíli mluvit do mikrofonu… 

Kromě řady statečných lidí v ulicích, fabrikách, médiích, kteří okupantům vzdorovali, mluvíme o jediném politikovi jako o hrdinovi, a to o Františku Krieglovi. Jak to, že všichni ostatní se podvolili ruskému diktátu?  

František Kriegel naopak dokázal, že bylo možné se vzepřít: nepodepsal. A nic se mu nestalo. V té době už nikomu z našich vůdců přece nehrozila kulka do týlu ani Sibiř. Proč se podvolili? Protože si naprosto nedovedli představit, že Sovětskému svazu jako vůdčí komunistické zemi se lze vzepřít. Byli vskutku věřícími lidmi – věřili v komunismus. 

Netušili snad, že jejich doba na vrcholku moci skončí tak jako tak?

Chovali se jako ovce. Mohli přece aspoň v nějaké chvíli říci: dost! Tak to už je moc! Dál už prosím, soudruzi, beze mne… A prásknout dveřmi. Udělal to jeden jediný z nich, Zdeněk Mlynář, nejinteligentnější z nich. Skončil, jako chartista, nakonec v rakouském exilu. A napsal popravdě, jak to v Moskvě probíhalo („Mráz přichází z Kremlu“).

Napsal jste, že okupace nás naučila skepsi, opatrnosti až oportunismu. A také, že našemu národu ohnula páteř. Proč se lidé tak snadno smířili s normalizací a dalších dvacet let hráli s režimem hru o klidu na práci?
Nemuseli jsme bojovat zbraněmi, ale odpor mohl být delší a tvrdší. Měli jsme přece možnost zvolit si porážku čestnou. Vůdcové a za nimi pak většina národa zvolila tu potupnou: postupné podvolení se. Lidé se cítili nuceni odvolávat, co před tím veřejně hlásali. Vůdcové jim v tom šli příkladem. Nikoho neviním, to je věc svědomí jednoho každého. 

Řekl jste, že jedno z poučení roku 1968 je, že lidé nemají politikům příliš důvěřovat. Platí to i dnes?

Nedůvěrou myslím nikoli apriorní nedůvěru k politice, k politikům. Nýbrž možnost odvolat podle ústavních pravidel toho, koho jsme zvolili. Tuto možnost lidé tenkrát neměli. Dnes ji máme, tak si ji střežme.