Setkala jsem se s ním pracovně jako s poslancem Federálního shromáždění, později v redakci Práva. Pochopitelně jsem věděla, že byl u zrodu Charty 77, založil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a strávil devět let v komunistickém vězení. Nejvíc jsem v něm ale viděla mladého muže z roku 1968, kdy inicioval vznik levicového Hnutí revoluční mládeže.
Buřič a obhájce slabých
Petr byl svou podstatou revolucionář, buřič, barikádník, obhájce ponižovaných a slabých. Protestoval proti válce ve Vietnamu, ale také proti lustračnímu zákonu, který vnímal jako uplatnění kolektivní viny. Nepochybně měl plné právo házet kamenem po kdekom, ale nečinil tak. Na to byl příliš velkorysý a víc než o konkrétní poklesky jiných mu šlo o permanentní prosazování vyššího principu mravního. Coby novinář byl neuvěřitelný pedant. Nevystudoval sice práva, ale v paragrafech se vyznal jako málokdo. Nesnášel nepřesnosti. A úhybné manévry. Když byl o něčem přesvědčen, napsal to naplno. Po rozpadu Československa tvrdohlavě trval na svém dvojím občanství. Uspěl.
Jeho chrčivé er bylo neodolatelné, zvláště doprovodil-li ho hlasitým smíchem. Zapadalo do jeho brilantní francouzštiny. Na proslulé snídani prezidenta Françoise Mitterranda s disidenty se mu určitě hodila. Je skoro symbolické, že díky jeho neúmyslné „dezinformaci“ o smrti studenta Martina Šmída se spustila sametová revoluce.
Petr Uhl zastával spoustu funkcí a dostal řadu vyznamenání, ale to mi nepřipadá až tak důležité. Patři k lidem, po nichž navždy zůstane v osobním i společenském životě prázdno. Prázdno po ryzím člověku, který byl služebníkem pravdy.