Renesanční osobnost v pravém slova smyslu, význačný šlechtic, k jehož stolu se rády sjížděly nejvýznačnější osobnosti rudolfinské éry, milovník a „frejíř“, ale také velmož, jenž významně ovlivňoval život celého českého království. Právě tak bývá líčen poslední Rožmberk, od jehož smrti uplyne 6. listopadu 410 let. Umíral v 72 letech, deset let poté, co pohřbil svou manželku, o více než čtvrtstoletí mladší než on.

Velmož s temným osudem

Přestože sudičky nadělily Petru Vokovi z Rožmberka mnohé, sám se připravil nebo přišel o ještě mnohem víc.

Po smrti svého staršího bratra Viléma se stal sice vladařem a jediným dědicem nejucelenějšího a nejvýznamnějšího šlechtického panství v Čechách, dluhy jeho předků i jeho vlastní (slavné hostiny na jeho dvoře, které skutečně pořádal, nebyly zadarmo) však byly tak velké, že žil ve svém dominiu téměř jako vězeň, a kdykoli ho opustil, hrozilo mu zatčení a vězení skutečné, a to až do doby, dokud své dluhy nesplatí.

Venkované napadají během třicetileté války rabující žoldnéře
Před 390 lety vtrhli do Čech Sasové. Přivedl je sem masakr spáchaný Habsburky

Navzdory filmovým komediím, které nám jej líčí jako náladového, ale v zásadě dobrosrdečného a chápavého čtveráka, ho jeho vlastní poddaní, zejména jihočeští rybníkáři, nenáviděli pro bezpříkladnou krutost, s jakou s nimi nakládal. Spor došel tak daleko, že rybníkáři zcela vážně připravovali jeho vraždu. Jejich plán se mu však donesl předem a nelítostný šlechtic spiklence předešel: nechal jich popravit tolik, až prý jejich hlavami naplnil celou truhlici.

Ani jeho osobní milostný život, rovněž tolikrát zpopularizovaný ve filmu i na divadle, nebyl tak rozverný, jak bývá líčen. Je pravda, že se ve svých jedenačtyřiceti oženil s asi čtrnáctiletou Kateřinou z Ludanic a manželství bylo navzdory velkému věkovému rozdílu obou partnerů zprvu šťastné, ale u mladé ženy brzy propukla psychická choroba, která se stále zhoršovala, a Vok ji nakonec v jejích pětatřiceti letech předčasně pochoval. Manželství zůstalo bezdětné, dost možná kvůli šlechticovým zánětům močového měchýře.

S lidskou lebkou v pokoji

Takový byl tedy Petr Vok, jemuž se stal v posledních měsících a týdnech jeho života zpovědníkem a duchovním rádcem nejvyšší představitel české jednoty bratrské, kněz a biskup Matěj Cyrus. Právě on nám také zanechal zprávu o Vokově umírání, při němž zřejmě tento šlechtic prošel podle Cyrova svědectví přece jen vnitřním přerodem.

Na rozdíl od mnoha lidí myslel Petr Vok na smrt často a snažil se být na ni připravený. Na poličce nad stolečkem ve svém pokoji měl trvale lidskou lebku a zlatou umrlčí hlavičku nosil neustále při sobě. A v posledních letech svého života se změnil: často se modlil, začal se chovat skromně, nezištně a obětavě, věnoval se podle svého zpovědníka pokání a dával najevo, že je smířený se smrtí.

Poprava sedmadvaceti českých pánů dne 21. června 1621
Popravu 27 českých pánů dodnes provázejí mýty, 11 lebek tajemně zmizelo

Lze sice předpokládat, že kněz si poslední měsíce velmožova života trochu přibarvil, aby vylíčil jeho konání jako ideální svého druhu, ale některé indicie svědčí o tom, že se Vok opravdu snažil „se polepšit“. Například nechal přerazit na mince celý rožmberský poklad, aby mohl vyplatit zadržovaný žold pasovskému vojsku, které v předjaří 1611 vtrhlo na pozvání Rudolfa II. do českých zemí a bez výplaty je odmítalo opustit. Rudolf II. ani jeho bratr Matyáš Habsburský na vyplacení rozlícených žoldnéřů neměli, proto se Matyáš obrátil s prosbou o půjčku na Petra Voka. Ten mu vyhověl a dvě třetiny dlužného žoldu opravdu vyplatil.

Sto hektolitrů vína, 90 hektolitrů piva

Osm dní před svou smrtí upadl Petr Vok do bezvědomí, z něhož se probíral jen občas. Údajně v takových chvílích podle Cyra „obracel svoji mysl k Bohu“ a „věnoval myšlenky i své zemi, o jejíž osud se obával“.

Smuteční hostina však odpovídala více jeho předcházejícímu životu než odchodu skromného kajícníka. Ke všemu jídlu zmíněnému v úvodu vypili hosté ještě sto hektolitrů vína a devadesát hektolitrů piva. Pohřební slavnosti přišly jejich hlavního organizátora, Jana Jiřího ze Švamberka, na více než 18 tisíc míšeňských kop grošů.

Stavovské povstání začalo druhou pražskou defenestrací v květnu 1618
Mučení a smrt. Někteří předáci stavovského povstání měli být zaživa rozčtvrceni

Rakev s tělem doneslo 24 rytířů do farního kostela svatého Jiljí v Třeboni, kde zůstala až do brzkého rána následujícího dne. Pak byla za svitu svící vynesena z kostela ven a naložena na pohřební vůz tažený šestispřežím, aby se vydala směrem k rodové hrobce v kostele Nanebevzetí Panny Marie v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě, kam si přál být poslední Rožmberk pochován po boku své mladé ženy.