„Takže děti, jak se má váš tatínek?” ptá se Michal Beneš, sociální pracovník v nízkoprahovém klubu Pixla, který v Plzni provozuje neziskovka Ponton. Co dítě, to jiná odpověď a jiný příběh. „Pracuje v továrně.“ „Umřel.“ „Leží doma.“ „Sedí v base.“ „Bydlí se mnou na ubytovně.“ „Odstěhoval se.“ „Myslím, že je bezdomovec.“

Klub najdeme v širším centru Plzně, nedaleko Divadla J. K. Tyla, Západočeské univerzity, ale také několika ubytoven se špatnou pověstí. Velkou část klientely tvoří právě děti z tohoto nouzového bydlení.

Zábavou nalákat, pak pomoci se životem

Prostorná místnost nízkoprahového klubu Pixla zaujme stolním fotbalem, kulečníkem, knížkami, deskovkami i počítači. A také barem ze starých palet, které původně sloužily jako parkourové hřiště pro jejich klienty. „Nicméně zábavu tu nabízíme spíše jako prostředek, jak se ke klientům dostat. Jako stěžejní vidíme vzdělávání, chování, vztahy se školou, pravidla ve společnosti. Se staršími řešíme úřady, dluhy či bydlení,“ vysvětluje Beneš. S romskými kluky řeší mezilidské vztahy, neboť muži nebývají zvyklí doma s něčím pomáhat, vše dělají ženy. Se souhlasem klientů jednají se školami i s různými institucemi.

Ke klubu patří i malý sál na fitness a pro tréninky taneční skupiny. Nyní se tu ale suší stany a spacáky z víkendové výpravy. „Pro naše děti znamená pobyt v lese velké dobrodružství. Nejsou zvyklé chodit na výlety, natož si samy vařit,“ vypráví Beneš. Následuje malá místnost pro doučování, prostory s malou potravinovou bankou, na chodbě najdeme i malý bazárek s oblečením nebo hračkovnici - půjčovnu hraček.

Ve sklepení se nachází hudební zkušebna s nástroji a mixážním pultem. Dětem tu jsou k dispozici zkušení lektoři. „Už tu vyrostlo několik dobrých muzikantů a nahrávají u nás klipy,“ pochvaluje si koordinátor hudebních a tanečních aktivit Jakub Kuchař. „A hlavně, většina lidí, která prošla touto zkušebnou, normálně funguje, pracuje a má svou rodinu,“ dodává. Cílem totiž je ukázat dětem, jak lze trávit volný čas smysluplně a čeho mohou dosáhnout, když na sobě zapracují.

Romové a Ukrajinci si nedůvěřovali

Když do Česka začali proudit ukrajinští uprchlíci, Ponton začal uzpůsobovat své služby i na pomoc jejich dětem. „Začátky vypadaly zajímavě. Romská děcka si myslela, že jsme z toho udělali ukrajinský klub, a nechtěla sem chodit. Ukrajinští rodiče zase nechtěli pouštět své ratolesti mezi tolik Romů. Postupně se nám ale podařilo vše urovnat,“ líčí Beneš.

Vztahy ukrajinské a romské komunity jsou zatíženy mnoha předsudky. Ukrajinci mají velmi špatné zkušenosti s Romy ve své zemi, českým Romům zase přijde, že veškerá pomoc proudí k ukrajinským uprchlíkům a na ně se nedostane.

Pro práci s ukrajinskými dětmi Ponton zaměstnal dvě kontaktní pracovnice – advokátku Olenu Demchukovou, jež s dětmi uprchla před válkou za manželem do Plzně, a Hannu Byrovashovou, dálkovou studentku ukrajinské pedagogické fakulty. „Nedůvěra rodičů byla zpočátku velká. V naší zemi žádná nezisková sociální služba není. Máme sociálku, ale k ní nemají rodiče moc kladný vztah. Podezřelé jim přišlo i to, že jsme zadarmo,“ usmívá se Olena.

close Ukrajinské interkulturní pracovnice Pixly Olena Demchuk a Hanna Byrovash info Zdroj: Deník/Zuzana Hronová zoom_in Ukrajinské interkulturní pracovnice Pixly Olena Demchuk a Hanna Byrovash

Podle Hanny už dnes fungují vztahy s rodiči i mezi dětmi v pohodě. „Oleně se podařilo získat důvěru rodičů, neboť je sama maminka školáků, navíc úspěšná advokátka. Na mě zase slyší teenageři, protože jsem jim věkově blízko. Brzy také poznali, s čím vším jim umíme pomoct,“ říká.

Olena vysvětluje, že klub funguje jako bezpečné místo pro všechny, neboť se lpí na přísném dodržování pravidel. Docházejí sem i Rusové, Slováci nebo Rumuni.

Obě ukrajinské pracovnice se shodují, že někdy bývalo těžké jejich mladé krajany namotivovat do učení a shánění práce. Stále totiž doufali, že se rychle vrátí zpět. „Jak konflikt postupuje, uprchlíci čím dál častěji zjišťují, že už se nemají kam vrátit a začínají se integrovat,“ objasňuje Olena.

close info Zdroj: Deník zoom_in Jak říká kontaktní pracovnice Pixly Michaela Šafránková, důležitá byla hlavně osvěta mezi romskými dětmi. „Vysvětlit jim, proč tu Ukrajinci jsou, že si tuto situaci nevybrali a že to jsou stejné děti jako ony,“ tvrdí. Ze začátku to prý bylo trochu divoké, proběhlo pár konfliktů, ale postupně si vše sedlo. Coby koučka v Lize férového fotbalu pozoruje, jak se dokáže dohodnout tým dvacetiletých romských mladíků s ukrajinským dětským týmem Kozáků. „Půjčí jim několik svých dospělých hráčů a nastaví ohleduplnější pravidla tak, aby se nebáli hrát i malí,“ líčí.

V půlce května tým Pixly přebíral v Praze druhou cenu v celostátní soutěži sociálních služeb Časovaná bota. „Zakládáme si na tom, že nejsme jen volnočasový klub, ale úspěšně řešíme i nepříznivou životní situaci našich klientů,“ líčí jejich přednosti Šafránková. „Cenu bereme jako povzbuzení, že naše práce má smysl,“ dodává.