Kliknutím zvětšíteMohou být tvrdé i měkké, tuhé či pružné, velké jako letadlo nebo tenčí než lidský vlas. Dokáží slepit věci dohromady, dají se natírat na zeď, můžete z nich utkat koberec či lino a pokrýt jimi podlahu. Spousta plastů je doslova nesmrtelná – můžete je kdykoli roztavit a vytvořit z nich nějaký jiný tvar či jinou věc. Mohou mít jakoukoli barvu duhy nebo se lesknout, třpytit, zářit, světélkovat, být průhledné či fungovat jako odrazka.
Plasty jsou hygienické a nepropouštějí vodu, takže když do nich zabalíte nebo uskladníte jídlo a léky, tak se nezkazí tak rychle. A hlavně jsou levné – proto se z nich vyrábějí hračky, židle a stolky, spotřebiče a elektronika, obaly a nejspíš i oblečení, které nosíš. Jenže teď to vypadá, že tihle superhrdinové možná nejsou až tak super. Vlastně by se dalo říci, že jejich největší vadou jsou právě ony úžasné vlastnosti. Podívejme se na to blíže…
Co jsou plasty zač? 
Plasty jsou vlastně uhlovodíky, to znamená chemické sloučeniny, které se skládají hlavně z atomů uhlíku a vodíku. Molekuly uhlovodíků v plastech se spojují do dlouhých řetězců, kterým se říká polymery. Vedle uhlíku a vodíku, které zde hrají hlavní roli, najdeme ovšem v plastech i jiné prvky, třeba kyslík, dusík a chlor. V různých typech plastů jsou zkrátka různé směsi atomů. Ačkoli jsou chemické vazby mezi jednotlivými řetězci velmi slabé (díky tomu bývají plasty ohebné a roztaví se už při nízké teplotě), vazby mezi jednotlivými atomy uhlíku a mezi atomy uhlíku a vodíku jsou naopak velmi silné. Díky tomu jsou molekuly plastů velmi stabilní a trvanlivé. Přírodní materiály nejsou tvořeny tak dlouhými řetězci polymerů (mají vesměs mnohem kratší řetězce molekul), a proto příroda neumí plasty moc dobře rozkládat.
Plasty stojí tak málo, že je vyhazujeme a neděláme si s tím těžkou hlavu. Spousta plastových výrobků je na jedno použití a pak se stává odpadem – vatové tyčinky, vlhčené ubrousky, obaly od bonbónů a pytlíky od chipsů, PET lahve na vodu, plastové nákupní tašky a umělohmotná brčka… a můžeme pokračovat, byl by to hodně dlouhý seznam. Špatná zpráva je, že plasty přečkají celá staletí, což může být pro přírodu katastrofa.
Je to tím, že molekuly plastů jsou spojené chemickými vazbami, které jsou příliš silné, a tak je příroda nedokáže rozložit tak, jako rozkládá dřevo, železo, látky z bavlny a další přírodní materiály. Vědci si ale všimli, že některé druhy plastů, když plavou v teplém moři a opírají se do nich prudké sluneční paprsky, se rozpadnou třeba za jediný rok. Jenže to zas vede k jiným problémům. Sluneční paprsky roztrhají dlouhé molekuly polymerů na menší a menší kousky, ale tyhle drobečky plastů (říká se jim mikroplasty) jen tak nezmizí. Skončí často v útrobách zvířat, ale i lidí.
A s nimi i jedovaté chemikálie, které tyto mikroplasty obsahují. Lehké, ale smrtící Plasty jsou extrémně lehké. To znamená, že se na jejich výrobu spotřebuje jen velmi málo surovin. Výrobky z plastů tak lze rozvážet do celého světa a nespálit přitom moc paliva. Tím pádem nevzniká příliš emisí skleníkových plynů. Zároveň to ale znamená, že se dají vyrábět v obrovském množství, a když je vyhodíte, tak se snadno dostanou do řek a z nich dále do moře. Plovoucí kousky plastů si živočichové v oceánech často pletou s potravou a biologové už v žaludcích mořských ryb a zvířat našli snad všechny druhy plastů, jaké si lze představit. Obzvlášť velký problém jsou mikroplasty.
Příběh plastů 
Některé věci, které dnes vyrábíme z plastů, se v minulosti vyráběly z přírodní gumy, ze zvířecích rohů a sloních klů neboli slonoviny. V devatenáctém století se ale poptávka po slonovině zvedla natolik, že ji obchodníci se sloními kly nestačili uspokojit. Navíc časem by to znamenalo vyhubení všech slonů na světě. Proto je dneska obchod se slonovinou zakázán, ale tehdy se z ní vyráběly bílé klapky do klavírů, držáky pánví a kastrolů nebo biliárové koule.
Skvělý vynález
Jistý americký výrobce biliárových koulí se v roce 1863 pokusil vyřešit nedostatek slonoviny prohlášením, že dá štědrou odměnu komukoli, kdo přijde s materiálem, kterým se dá slonovina nahradit. To inspirovalo vynálezce Johna Wesleyho Hyatta, aby se pustil do práce. Po šesti letech pokusů vynalezl novou látku, kterou nazval celuloid. Vytvořil ji totiž z celulózy, což je materiál, z něhož jsou postavené stěny buněk v rostlinách. Celuloid nebyl první skutečný plast na světě, Hyatta v prvenství předběhl anglický vynálezce Alexander Parkes, který už okolo roku 1855 vytvořil z celulózy látku zvanou parkesin, ale ta se na trhu neprosadila. Prvním úspěšným plastem se tak stal celuloid.
A zase úžasný úspěch 
Další revoluční vynález přinesl v roce 1907 Belgičan Leo Baekeland. Novou umělou hmotu, kterou vytvořil, nazval bakelit. Odborný chemický název této látky je polyoxybenzylmethylenglycolanhydrid – zní to hezky, že? Tento plast měl nahradit přírodní látku šelak, která se získávala po staletí z výměšků samiček hmyzu jménem červec lakový, jenž žije v Indii a v Thajsku. Šelak se používal jako barvivo nebo jako nátěr na ochranu dřeva, ale na konci 19. století se ukázalo, že také výborně funguje jako elektrická izolace, a začal se používat při výrobě prvních elektrických lamp a telefonů. Bakelit ho ale velmi rychle nahradil.
Materiál, který změnil svět
V první polovině 20. století se odehrály dvě světové války, které vyvolaly obrovskou poptávku po látkách na vojenské uniformy, po gumě do vojenských holínek, nepromokavých plášťů a spousty dalšího vybavení a po kovech na výrobu zbraní a strojů. To inspirovalo vynálezce, kteří přišli s řadou nových druhů plastů jako třeba nylon, PVC, polyuretan, tefl on, neopren a polyetylen. Dnes existují stovky různých druhů plastů. Tyto materiály změnily svět. Bez celuloidu, z nějž se vyráběly filmové pásky, bychom neměli kina ani filmy, bez bakelitu bychom neměli první telefony ani zásuvky v bytě a díky látkám z nylonu a polyesteru zlevnily oděvy a móda natolik, že si je mohly kupovat miliony lidí po celém světě.
Tyto malilinkaté úlomky umělé hmoty jsou v některých sprchových gelech a kosmetice nebo se mohou dostat do odpadních vod při výrobě v továrnách či při praní prádla v pračce. Jsou tak maličké, že jakmile se dostanou do životního prostředí, je těžké je z něj dostat. Mikroplasty už byly nalezeny v tělech mořských živočichů, v kuchyňské soli, v balené vodě, a dokonce i v lidském trusu. Chytrá řešení Vědci a inženýři se usilovně snaží najít za plasty na jedno použití nějakou náhradu. Mimo jiné vyvíjejí takzvané bioplasty, tedy plasty z přírodních látek, které se v přírodě časem samy rozloží. Jedním z příkladů je nanocelulóza, což je materiál, který vypadá jako plast, má stejné vlastnosti – může být dokonce mnohem pevnější –, ale je vyrobený ze dřeva nebo podobných přírodních materiálů. Od přírodních materiálů se nanocelulóza ovšem velice liší díky tomu, že je sestavená z pevně svázaných nanovláken (to jsou extrémně maličká vlákna). Vědci ale pořád přesně nevědí, jak dobře se tento bioplast v přírodě rozloží.
Nadějný objev se podařil japonským vědcům, když v roce 2016 narazili na bakterii, u které se vyvinula schopnost požírat polyethylentereftalát (zkráceně PET) – tímhle chemickým názvem se označují plasty, ze kterých se vyrábějí například plastové lahve (proto se jim říká PET lahve). Bakterie, které objevili japonští vědci, umí vyrábět speciální látku zvanou enzym, která je schopná plast rozložit. V roce 2018 vědci tento enzym vyrobili podle receptu bakterií v laboratoři a ještě ho trochu vylepšili, aby rozkládal PET lahve účinněji. Aby se ovšem problém plastů v životním prostředí skutečně vyřešil, musí spojit síly nejen biologové, chemici, inženýři, fyzici a další vědci, ale i politici, designéři a byznysmeni z celého světa. A ty jim můžeš pomoci.
Jak můžeš pomoci TY? 
Spousta potíží s plasty je způsobena tím, jak je používáme. Skutečným zlem totiž nejsou ani ty zatracované plasty na jedno použití, ani lidé, kteří je kupují, prodávají a používají. Zlem je celý náš postoj k odpadům. Jediná možnost, jak to napravit, je přejít k takzvané cirkulární ekonomice. Místo toho, abychom hospodařili jako doposud, kdy fi rmy vyrábějí věci, které si koupíme, použijeme a vyhodíme, se v cirkulární ekonomice snažíme všechny věci a materiály používat tak dlouho, jak jen to je možné. A až ve chvíli, kdy třeba nějaká věc z plastu už nejde k ničemu použít, ji necháme zrecyklovat a vyrobíme z ní něco nového. Dobrá zpráva je, že cirkulární ekonomiku můžeš zavést i ty přímo u sebe doma. Než zahodíš prázdnou PET lahev, zkus se zamyslet, jestli by se z tohoto kusu materiálu nedalo něco vytvořit. Nemohla by se z té lahve stát vázička nebo květináč? Kasička na mince nebo třeba i úžasný kostým? Co kdyby ses dal dohromady s kamarádem nebo kamarádkou a společně jste nasbírali tolik PET lahví, aby se z nich dal vyrobit skleník nebo vytvořit socha? Využij výhod plastů, těchto superhrdinů mezi materiály: jejich pevnosti, ohebnosti, průsvitnosti, odolnosti… a vytvoř z nich něco úžasného.
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
