Je rozdíl mezi ženou fotogenickou a krásnou „na živo"?
Řekl bych, že to tak může být. Na fotografii divák nepozná charisma, které žena může mít, přestože není dokonale krásná. Žena nemusí být skutečně příliš krásná a přitom nás osloví více, než jiné krásnější, protože má šarm, líbí se nám její držení těla i chůze, je vřelá, empatická, zkrátka pro nás okouzlující. Naproti tomu se častokrát setkáváme se ženami, které obdařila příroda nevšední krásou, pravidelností rysů, které však působí studeně až chladně a pro nás nepřitažlivě.

Žena však musí mít určité rysy krásy, aby se nám líbila. A pokud pro nás taková žena existuje, potom k povýšení našeho prvního dojmu už pouze stačí, aby byla přiměřeně inteligentní, skromná, osobnostně pokorná a také svým způsobem sebevědomá. Protože právě dostatečné sebevědomí, při ostatních jejích kvalitách, dokresluje osobnost ženy a její uplatnění v osobním i profesním životě.

Říkal jste, že hodnocení krásy žen je subjektivní a přirovnal jste to k tomu, že někdo vidí krásu v přírodě a někdo ve městě. Kde ji vidíte vy?
Stoprocentně v přírodě. Celý život sportuji a příroda mě nabíjí. Sport mám rád asi i proto, že jsem díky němu právě v kontaktu s přírodou. Česká krajina je proměnlivá, a ať jste na Šumavě, nebo v Krkonoších, všude je to překrásné. Mimochodem, když léčím pacienty, kterým je přes 90 let, a jsou stále vitální, jsou to vždy buď sportovci, nebo mají rádi přírodu či zahrádku. Teď pojedu k moři, ale přiznám se, že i když už jsem navštívil mnoho různých zemí, naši přírodu si nemohu vynachválit.

Kam se chystáte k moři?
Do Řecka na Kos. Jezdil jsem, hlavně kvůli rodině, na různá místa, líbilo se mi například na Menorce. Ale pro mě je fajn být tam tak týden a pak už je to trochu nuda. Chybí mi sport. I když – podél moře si zaběhám rád. Byl jsem asi před pěti lety s misskami v Dubaji, kde bylo ve stínu 48 stupňů, a tak jsem si zkusil, co uběhnu. Nakonec z toho byl kilometr a byl jsem v naprosté pohodě! Ale je úplně něco jiného běžet v horku ve městě, kde je to uzavřené a běžet podél pláže. To je nádhera.

Četla jsem, že nepotřebujete moc spát, co je na tom pravdy?
Nepotřebuji moc spát ani jíst. Jak často říkám s úsměvem, je to pro mě ztráta času. Také relativně velmi málo piju. Jsem naprosto pevně přesvědčen, že je nesmysl se nějak nutit k pití. Když člověk potřebuje, ať se napije,
a když nepotřebuje, ať nepije. Ten mediální tlak, aby do sebe lidé dostávali co nejvíce tekutin, to je pouze byznys.

Kolik hodin spánku vám stačí?
Vím s naprostou jistotou, že čtyři hodiny mi stačí, někdy i méně. Co je však zvláštní, že ani potom nemám potřebu spánku, i když operuji více než 12 hodin. Ale domnívám se, že ideální pro mě by bylo tak pět a půl hodiny. A asi také nejzdravější.
Pamatuji si, že moje dcera z prvního manželství spávala často i přes deset hodin, ale když se jí narodily děti, které v noci vůbec nespaly, najednou jí stačilo spát jen pár hodin. U mě to asi bude tím, že po rozvodu jsem se staral o děti především já sám a často jsem začal vařit po operacích až daleko po půlnoci, aby děti měly příští den co jíst. A tak jsem si vlastně postupně uvědomil, že spánek vlastně tolik nepotřebuji. Stejně tak na medicíně jsem pravidelně před zkouškou v noci nespal, abych si zopakoval celou látku a při vlastní zkoušce jsem měl zcela jasnou mysl a překvapivě jsem dostával i dobré známky!

Tak to vám závidím, já když se pořádně nevyspím…
To je sugesce. Člověk zvládne víc, než si myslí, tím jsem si naprosto jistý. Ať už se to týká jídla, spánku, nebo něčeho jiného. Pokud je někdo přesvědčen, že už dál nemůže, nikdy nezjistí, že tomu tak není. Ale samozřejmě je to velmi individuální.

Mám vás tak spojeného s medicínou, že mě překvapilo, že původně jste se vyučil jemným mechanikem. Jak to?
Všechno je to osud. Byl jsem už na škole velmi dobrý sportovec, reprezentoval jsem v atletice, od 15 let jsem hrál za nároďák volejbal. Viděl jsem jenom sport a byl jsem uličník, měl jsem nejvíc poznámek na škole, dvojky i trojky z chování. Se ségrou to měli naši jednoduché, ta se učila, šla na gympl, pak na FAMU, ale klasická nerudovská otázka se vznášela nade mnou, protože moji rodiče opravdu nevěděli, „kam s ním".
Padl návrh do Mariánek na hotelovku, ale pak se jevilo z mnoha důvodů nejlepší, abych se vyučil jemným mechanikem ve Fyzikálním ústavu AV, kde maminka pracovala. Tam jsem měl parťáka – učně, ale moc se nám dělat nechtělo – on byl ještě větší flink než já a jednoho dne všechno prasklo a my jsme byli voláni k zodpovědnosti na kobereček. Když se to dozvěděla moje maminka, lítostí se rozplakala, protože věděla, že ve skutečnosti takový nejsem. Tehdy nastal naprostý zlom v mém životě, protože maminku jsem měl moc rád a bylo mi to líto. Od té doby jsem začal na sobě systematicky pracovat, abych jí dokázal, že se nemýlí. Následoval dvouletý gympl při zaměstnání, a to večerně a samozřejmě, i nadále hraní volejbalu, závodně jsem tancoval a o holkách ani nemluvit.

Z gymnázia jste šel na medicínu?
Bavila mě matika. Neznamenala pro mě učení, ale zábavu. Matika byla pro mě analogií oblíbených šachů, a tak jsem se rozhodl, že po maturitě půjdu na matfyz. Ale bohužel z důvodu červnové celostátní spartakiády byly ten rok urychlené maturity i přijímačky, a proto jsme na našem večerním gymplu prostě některé látky ještě neprobírali, a to mi bylo osudné. Z fyziky jsem uspěl, z matiky jsem dostal logaritmy, o kterých jsem nevěděl nic. I když se mi pak nabízela další možnost, jak se na studium díky volejbalu dostat, byl jsem už odveden na vojnu…

Na vojně jsem dělal „lapiducha", což mě nasměrovalo na medicínu. Hrál jsem tam volejbal za Duklu Kolín, tehdejšího přeborníka republiky, a hlavně jsem četl, co se mi dostalo pod ruku, vykupoval jsem antikvariát, protože jsem věděl, že mám vůči literatuře dluh a ten musím splatit…

Na příjímačky na lékařskou fakultu jsem se přihlásil po vojně až poté, co jsem se rozhodoval mezi tělovýchovným institutem a medicínou. Na první pokus jsem se na fakultu nedostal, protože z večerního „rychlogymplu" se ukázaly opět nedostatky, tentokrát v chemii, a nezbývalo mi nic jiného, než se všechno doučit. Přihlásil jsem se proto do nultého ročníku medicíny, a protože jsem byl vyučený, byl jsem zaměstnanecky přidělen do dílen jako stavební údržbář. Toto období bylo pro mě velmi důležité.

V čem?
Doplňoval jsem si vzdělání pro další přijímačky, ale také jsem poznal spoustu prostých lidí, kteří ač neměli vzdělání, dokázali v životě moc. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale díky nim vím, že bílý plášť NENÍ vrcholem snažení… Uvědomuji se stále více, že velikost člověka není podmíněna tím, čím člověk je nebo jaké má tituly, ale jak se chová a jedná, jak je skromný a kolik pokory má v sobě.

Jak došlo k tomu, že jste se začal věnovat právě plastické chirurgii?
V tom nultém ročníku ve Vinohradské nemocnici si mě oblíbila vrchní sestra z plastické chirurgie. Měla pro mě slabost a na údržbářskou práci si vždycky vyžádala mě. To bylo moje první setkání s plastickou chirurgií, kde jsem působil jako oprávář s brašnou a v modrácích. Když jsem složil přijímačky, výsledky překročily požadovaný limit, a to výrazně. Byl jsem spokojený – dokázal jsem mamince i tatínkovi, že to se mnou není tak špatné… Při studiu jsem měl dokonce každý rok prospěchové stipendium, byl jsem studijním vedoucím kruhu, také takzvaným „pomvědem" od 3. ročníku u profesora Fáry, který mě zasvětil do vědecké práce, za což jsem mu dodnes nesmírně vděčný.

Máte něco jako postižení povoláním? Jdete třeba po ulici, díváte se na ženy a říkáte si – tady to chce zmenšit nos, tady přišít ušit, tady zvětšit prsa?
Velice výjimečně. Jen když je žena půvabná, má šarm, krásnou chůzi a držení těla a přitom trochu větší ten nos… I když jinak to pro mě není vůbec rozhodující.

Klienty prý ale také neváháte odmítnout, je to tak?
Je o mně známo, že někdy téměř 50 procent klientů odmítám, protože operaci nepotřebují. Na druhou stranu mohu říci, že znám ženy lépe, než se znají ony samy. Žena je mnohem zranitelnější než muž, pokud jde o krásu. Týká se to různých vrozených vad, ale také změn, které se dostavují v průběhu jejího života.

Dal bych příklad za všechny. Dostavila se ke mně velmi hezká žena, úspěšná podnikatelka, která si přála zvětšit prsa po dvou porodech. Měla je přesto velmi hezká jak tvarově, tak i co do velikosti. Rezolutně jsem operaci nedoporučil. Za tři měsíce přišla opět a potázala se se stejným výsledkem. Protože mi jí bylo tak trochu líto, doporučil jsem jí, aby se eventuálně příště dostavila s manželem. Tak se také stalo a manžel potvrdil moje hodnocení. Jeho žena však velice rychle připomněla můj slib, že když přijde potřetí, tak jí zvětšení prsů provedu. Sliby plním, a tak jsem jí prsa téměř nepoznatelně k její spokojenosti zvětšil. Po třech měsících mě navštívil její manžel s nadšením, že doma je najednou jenom slunce, žena mu vychází ve všem vstříc, není popudlivá vůči dětem, zkrátka jenom září…

Může v podstatě kosmetická operace opravdu způsobit takovou změnu?
Jednoznačně. Například nespokojenosti se svým nosem se žena nezbaví nikdy. Operoval jsem třeba pacientku, které bylo 72 let, měla kardiostimulátor, a přesto tu operaci tolik chtěla. Podobně jako jiná pacientka, které bylo přes 60 let a měla spokojený rodinný život. Ale když jí bylo asi patnáct let, tak jí maminka řekla, že má tak velký nos, že se možná nevdá. To v ní zůstalo. A takových příkladů bych uvedl stovky. Zdařilá operace jakékoli kosmetické vady, a to zvláště nosu, přinese tolik štěstí, jako snad žádná jiná operace, vrozené vady nevyjímaje.

Je pravda, že jedna klientka za vámi chodila dokonce sedm let?
Ano. Chodila za mnou paní, od 75 let, každý rok. Měla i v tom věku fantastický obličej, protože to měla geneticky dané, ale přesto chtěla facelift. A protože věděla, že neobědvám nic jiného než jogurt, tak mi vždycky přinesla jogurt a myslela si, že mě ukecá. Vždycky jsem řekl, že ji operovat nebudu, protože to nepotřebuje, ale nakonec jsem podlehl a v jejích 82 letech jsem ji odoperoval. Byla nesmírně šťastná.

Podobné a ještě větší projevy štěstí jsou po zdařilé operaci nosu. A také operace například horních víček přináší obrovský efekt co do omlazení. Uděláte ženě mandlové oči a ona najednou vypadá o 10 až 20 let mladší.

Už byste vůbec nemusel pracovat a mohl si jen užívat. Proč ještě pracujete?
Lidé mě stále vyhledávají. Na konzultace mám čekací dobu čtyři měsíce. Pořád operuji kolem 25 operací týdně, a někdy dokonce i v sobotu. Nemohu odmítat pacienty, když mě potřebují. Nejde jen o kosmetické operace. Na univerzitní klinice plastické chirurgie na Bulovce operujeme různé vrozené a získané vady a také rekonstrukce prsů po jejich odstranění po nádorovém onemocnění. Jsou to úžasné operace a ženám jimi navracíme ztracený pocit sebevědomí v osobním i společenském životě. No a druhá věc je, že mám rozvětvenou rodinu. Já sám nepotřebuji nic, bydlím stále v paneláku, což mi manželka často vyčítá. Ale přispívám finančně svým dětem a jednou možná potěším i svou ženu a postavím rodinný domek.

Váš syn je také plastický chirurg, že?
Ano, potatil se. A zdá se, že úspěšně. Pracuje také hlavně na univerzitní klinice, ale operace kosmetických vad samozřejmě neodmítá. Nedávno inicioval charitativní akci, kdy odjel operovat do Jordánska těžké úrazy po válečném konfliktu v Sýrii.

Estetická chirurgie je určitě lukrativní obor, nedělají ji někteří lékaři jenom pro peníze a nedopadá to pak někdy špatně?
Estetická chirurgie je skutečně oborem velmi lukrativním. Tato skutečnost hraje dost často významnou roli při rozhodování, zvláště u čerstvě atestovaných plastických chirurgů, kteří, aniž by měli dostatečnou erudici, odcházejí do soukromých praxí za snadnějším a větším výdělkem. To samozřejmě přináší stále se množící stížnosti nespokojených pacientů po estetických operacích. Ve svých důsledcích to přináší i velkou zátěž pro nás zkušenější, protože se množí počty reoperací, které jsme nuceni téměř denně provádět. Například za minulý rok jsem provedl více než 50 reoperací špatně provedených rinoplastik (operace nosu, poznámka red.) z jiných pracovišť, které byly doprovázeny nejen psychiatrickou léčbou, ale take vyhýbáním se společnosti i přátelům. Stejně tak na klinice Esthé i na Bulovce řešíme nepříznivé stavy po operacích prsů, a to v nemalých počtech.

Někdy prý operujete dokonce zadarmo?
Někdy ano. Na Esthé nemáme smlouvu se zdravotní pojišťovnou, a tak některé těžší vrozené vady, u kterých revizní lékař nedal souhlas k úhradě pojišťovnou, odoperuji, aniž by pacient musel zákrok hradit v plné výši. A také poskytuji často velké slevy u reoperací z jiných pracovišť. Jak mám chtít peníze třeba po člověku, který už za operaci v naději a dobré víře nějakému lékaři zaplatil, a ten to udělal špatně? Asi žiju v jiném světě. Jak jsem se již zmínil, nejčastěji to bývá u reoperací nosu.

Jak dlouho taková operace nosu trvá?
Operace nosu mi trvá relativně velmi krátce, v průměru kolem 35 minut. Snad je to také proto, že jich mám odoperováno více než 2000. Reoperace bývají často velmi složité, a proto i doba operace je obvykle delší.

Když přijímáte nové lékaře, máte kromě lékařských znalostí a praxe i požadavky na specifické charakterové vlastnosti?
Všichni lékaři, kteří pracují na Esthé, patří k nejlepším a nejzručnějším plastickým chirurgům u nás. S odkazem na mého přítele Tomáše Kollowrata, který se zasloužil o vybudování naší kliniky, je dodržování etického kodexu ve vztahu k pacientům samozřejmostí. S tím souvisí i neupřednostňování zisku ve vztahu k nepotřebnosti operace.

Je charakter zakódován už v genech?
Domnívám se, že často ano. Naše klinika podporuje v rámci charitativních akcí celou řadu společností a projektů, které jsou závislé na poskytnutí finančních darů. I při těchto činnostech bezesporu dominantní roli hrají vlastnosti
zděděné po rodičích a předcích, které uplatňujeme v každodenním životě. Když přednáším o lékařské etice, část posluchačů si to vezme za své, část si to vyslechne, porozumí tomu, ale nijak se k tomu nevyjádří a část – řekněme tak desetina – sice bude přikyvovat, ale nezmění je to.

Když se někdo chce věnovat plastické chirurgii, je důležité, jaké má ruce?
Podle rukou a jejich pohybů lze usuzovat na určité povahové vlastnosti člověka a také zda se může uplatnit například v plastické chirurgii. Ale úspěšnost v našem oboru je dána dalšími vlastnostmi, jako je pracovitost a píle, dostatečné sebevědomí, pokora a odhodlání stále se zdokonalovat a vzdělávat

Patří k vaší práci i být dobrým psychologem?
Bezesporu ano. Plastický chirurg musí odhadnout, zda je operace kosmetické vady skutečně potřebná, nebo je to rys určité posedlosti ze strany pacienta nechat si odoperovat objektivně zanedbatelnou vadu. Také musí umět velmi šetrně a nenásilně operaci rozmluvit.

Co vám udělá radost?
Největším štěstím a životní radostí jsou bezesporu moje děti, smutkem potom, když mají starosti a trápí se. Mám hodné děti s dobrým srdcem a s nezištnou touhou pomoci druhému, když jejich pomoc potřebuje. Nelpím na majetku ani na kariéře, největší hodnotou peněz, které vydělám, je, že mohu obdarovat druhé a samozřejmě hlavně děti. Jsem přesvědčen, že láska k dětem, je tím nejkrásnějším darem, který jsme získali po rodičích.

Denisa Haveldová