Pasekáři hospodařili na nepřístupných pozemcích roztroušených po Vizovických vrších. Žili skromně v dřevěných chalupách, uživit se v době války bylo ještě těžší, protože museli odevzdávat německým okupantům povinné odvody zemědělských produktů. Na přelomu let 1944 a 1945 navíc živili partyzánské jednotky, které se po Slovenském národním povstání přesunuly na moravsko-slovenské pomezí.

Jak vzpomínala pro Paměť národa Božena Húšťová, jejíž otec František Raška hospodařil na sedmi hektarech u osady Ploština, na Boží hod roku 1944 přišlo k Raškům několik partyzánů z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, která operovala v okolí Zlína pod velením majora Dajana Baranoviče Murzina: „Byli to samí Rusové, sedm mužů a dvě ženy. Tatínek byl zajatec z ruské fronty, takže se s nimi domluvil, to bylo štěstí.“

Raškovi a později i ostatní rodiny na Ploštině poskytovali partyzánům jídlo, ošetření, přístřeší a někteří jim pomáhali při akcích. „Při první akci vyhodili most v Horním Lidči. Potkalo se tam více partyzánských skupin a všichni pak šli společně na Ploštinu. Odešlo jich tam sedm a vrátilo se sedmnáct. To už jsme jich nemohli uživit.“ Pasekáři museli chodit do vesnic – do Vysokého Pole a Drnovic – a žádat ochotné obyvatele těchto vesnic o potraviny.

Nakonec se na Ploštině ukrývalo 60 partyzánů, kteří pojmenovali svůj oddíl Ploština. Tvořili ho partyzáni z 1. československé brigády Jana Žižky, příslušníci dalších ilegálních organizací operujících v oblasti Vizovicka a Zlínska, uprchlí váleční zajatci a i obyvatelé pasekářských osad. Oddíl se zaměřoval na sabotáže, zejména na ničení mostů a železnice.

Konfidenti na Ploštině

 S blížícím se koncem války přibývalo lidí, kteří se rozhodli zapojit se do boje proti okupantům, mnohdy ze zištných důvodů. Konfidenti gestapa a udavači se ve strachu ze změny poměrů přidávali na stranu odboje.

K ploštinské partyzánské jednotce se jednoho dne přidali dva muži – František Machů a Oldřich Baťa, kteří - jak se později ukázalo - byli vedeni v seznamu důvěrníků zlínského gestapa. Z poválečného výslechu Oldřicha Bati vyplývá, že největším lákadlem pro ně byla peněžitá odměna. Partyzáni uvěřili jejich příběhu o pronásledování gestapem a přijali je mezi sebe. Svým historkám dodali věrohodnost tím, že se nejdříve mezi sebou poprali. „Na Ploštinu přišli samá krev, samá podlitina.“

Dne 18. dubna 1945 nastoupili Oldřich Baťa a František Machů na hlídku. V noci však z hlídky zběhli a vyzradili ploštinské partyzány a jejich pomahače gestapu. Hned 19. dubna vyrazila do Ploštiny speciální jednotka SS a protipartyzánská jednotka „Josef“, složená převážně ze sudetských Němců a slovenských hlinkovců.

Ploština: 19. dubna, 24 mrtvých, 10 vypálených domů

 Osudný den popsala Božena Húšťová, tehdy šestnáctiletá:  „Po obědě k nám přiběhla spojka, že jde na Ploštinu spousta vojáků. Tak jsme honem začali uklízet. Maso jsme balili do pytlů. Jedni chlapi kopali jámu. Druhý na to vozili hnůj, aby nebylo poznat, že je to čerstvě nakopané.“

Den předtím totiž František Raška zabil krávu, aby nasytil partyzány na Ploštině a v dalších osadách. Božena Húšťová tenkrát v rychlosti uklízela i vyprané prádlo z půdy, které patřilo partyzánům.

„Než dorazili ti dva, tak nám Němci nic nedělali. Přišli, nic nenašli a zase odešli. Pak ale dorazil Baťa a ukázal prstem: To jsou Majorovy dcery!“ Partyzáni totiž přiznali Františku Raškovi za jeho ochotu hodnost majora a přezdívka Major ujala.

Příslušníci SS a komanda „Josef“ se vrhli na nevlastní matku paní Boženy, která byla tenkrát osm dní po porodu. Zbili ji a dítě jí vzali. „Viděla jsem, že je celá od krve, a jeden voják držel to maličké. Tak jsem k němu šla a poprosila ho, aby mi ho dal. A on mi dal ránu. Upadla jsem a velice plakala. Mezitím vojáci křičeli na spojku Kuníčkovou, kde je můj otec, spletli si ji totiž s mou sestrou. Chtěli našeho otce dostat živého.“ Jenže František Raška na Ploštině ten den nebyl. Odjel se svou druhou dcerou do Vizovic k lékaři, což mu zachránilo život.

Vojáci začali rabovat. Brali šatstvo, cennosti. Stříleli po zvířatech. Dům u Rašků zapálili a pokračovali k dalším domům na Ploštině. Jak jednotky postupovaly ze čtyř stran od Vizovic, sbírali obyvatele pasek a odvlekli je na Ploštinu. V lese zadrželi i mladého Františka Rašku, bratra paní Húšťové. V ploštinských domech provedli důkladné prohlídky, poté začali postupně domy zapalovat.

Mnoho vojáků bylo opilých, protože při rabování objevili domácí slivovici. Zadržení byli při výsleších biti, někteří se museli svléci do spodního prádla. Poté, co v jednom z domů vybuchla skrýš zbraní, nahnali vojáci muže do hořících domů, kde uhořeli. Kdo se pokusil dostat ven, toho zastřelili. Některým lidem utéci podařilo a z lesa se pak dívali na hořící domy, mezi nimi i Božena Húšťová.

Dne 19. dubna zahynulo na Ploštině při zásahu speciálního komanda „Josef“ a vojáků SS celkem 24 osob,  z toho jedna žena. Byl mezi nimi bratr paní Húšťové, jehož identifikovala ve spáleništi: „Já jsem věděla, v čem byl oblečený, a jak byli svázaní řetězem, tak se v podpaždí zachoval kus jeho košile. Jinak nebylo poznat vůbec nic. Někteří se poznali podle zlatých zubů, tatínkova bratra jsem poznala podle kožených bot. Ještě rok jsem cítila spáleninu.“

Osud Ploštiny literárně ztvárnil spisovatel Ladislav Mňačko v autobiografickém románu Smrt si říká Engelchen.

Prlov: 23. dubna, 23 mrtvých, 8 vypálených domů

 Osada Ploština nebyla jediným místem v okolí Vizovic, kde na sklonku války umírali lidé v plamenech. O čtyři dny později, 23. dubna 1945, byla vypálena osada Prlov. Řádění jednotky „Josef“ zde nepřežilo 23 obyvatel, z toho 5 žen.

Vařákovy Paseky: 2. května 1945, 4 mrtví, 8 vypálených domů

 Šest dní před koncem války, 2. května vypálili nacisté ještě osadu Vařákovy Paseky, kde došlo k přestřelce mezi členy partyzánské skupiny Jana Žižky z Trocnova a nacistickými vojáky, kteří tu na útěku chtěli umístit vysílačku. Během přestřelky padl jeden Němec a jeden partyzán. Zbylí Němci utekli do údolí.

 Místní se obávali, že se Němci vrátí pomstít, a proto utekli do lesa. I když bylo 2. května, tak hustě sněžilo a foukal vítr. Vydali se proto zpět do osady, kde ale narazili na Němce, jak vzpomínala Božena Kršáková, které bylo osm let a byla nejmladší z dětí Tomáše Vařáka, jemuž patřila jedna z chalup na loukách. Místu se říkalo Vařákové paseky po zakladateli osady a na konci války ji tvořilo deset chalup.

 „Začali vypúšťat dobytek a nás vyhnali z chalupy ven a všecky nás do jednoho místa a už začali zapalovat chalupy. A jak hořela naša stodola, tak žárem začal pléskat eternit, kterým jsme ju měli pokrytú, jak kdyby střílal. A už nás chtěli házat do ohňa. Maminka se súsedkú prosily, aby nás neházali do ohňa, že to střílel ten eternit. Uvěřili tomu, nechali nás.“

Poté vojáci čtrnáctičlennou skupinu místních odvedli do Valašské Polanky, kde začalo vyslýchání a bití: „Po hlavě bili, po zádoch, jak sa dalo. A nakonec, když z nás nic nedostali, přišel ortel. Že zítra o půl desáté dopoledne budete všichni pověšeni u hlavní silnice pro výstrahu. Zítra mělo být třetího.“

Pasekářů se zastala hospodyně polaneckého faráře, Aurelie Ludwigová. Tato žena německého původu naléhala na vojáky tak dlouho, až verdikt zmírnili a matky a děti propustili. Tři muže a jednu mladou ženu Němci odvedli do nedaleké obce Hošťálková, kde je popravili.

Vzpomínky pamětníků v tomto článku pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na www.pametnaroda.cz.

Autorka pracuje pro neziskovou organizaci Post Bellum.