Jejich bomby dopadly na škodováckou dělovku, soustružnu nábojů a mechanické dílny a v areálu poté vypuklo několik požárů. Způsobené škody vedly pouze ke snížení výroby, obnovena v plném rozsahu byla záhy. Jednalo se do té doby o nejtragičtější nálet na Plzeň, při kterém zahynulo 130 lidí a téměř 240 osob bylo zraněno. Bomby totiž zasáhly i centrum města včetně lázní.

Jak uvedl plzeňský historik Karel Foud, poškodily také budovu někdejšího policejního ředitelství, sídlo gestapa, bývalou škola U Hamburku (dnes sídlo soudu) a také hotel Continental.

Josef Veltruský, který ve Škodovce pracoval jako totálně nasazený, tušil, že tímto náletem snaha spojenců zlikvidovat škodovku nekončí. Už dříve byl svědkem několika náletů v okolí Plzně. „Asi deset kilometrů od Plzně stála falešná Škodovka,“ vzpomínal na dřevěnou maketu zbrojovky, kterou nechali Němci vybudovat v roce 1941 severozápadně od Plzně, aby oklamali piloty spojeneckých bombardérů.

Dřevěná maketa postavená na ploše 100 hektarů byla potažena pytlovinou a měla i pro Škodovku typické komíny, zahrnuty byly i napodobeniny železničních tratí do Chebu a na Domažlice. Maketa nebyla zasažena a posloužila jako zdroj materiálu pro opravu těžce poškozených Škodových závodů.  

Škodovka, která se za války stala součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring, patřila vedle Kruppových závodů v Essenu k největším zbrojovkám Říše, produkovala munici a výzbroj pro německou armádu. „Okolo Plzně padaly bomby a my jsme se chodili koukat na ty krátery,“ popsal úsilí spojenců Škodovku zlikvidovat, které se zintenzivnilo po ničivém britském náletu na Kruppovy závody v Essenu v noci z 23. na 24. října 1944.

Nebezpečné místo k životu

V té době se Josefovi podařilo získat práci mimo montovnu Škodovky. „Šéf v té velké montovně se mě ptal, čím jsem vyučenej. Když zjistil, že cukrářem, tak se začal vztekat, co mu to tam posílají. No, já se mu nedivím,“ popsal situaci po svém vyučení, kdy byl totálně nasazen právě ve Škodovce.

Poslali ho proto kopat protiletecký kryt pro zaměstnance Škodovky. „Ve Skvrňanech za Škodovkou jsem vyvážel zeminu ven z tunelu,“ vyprávěl. 

Po prosincovém náletu se Plzeň začala Josefovi zdát nebezpečným místem k životu. Ke strachu z bombardování se přidaly neúnosné podmínky, ve kterých v Plzni žil. „Bydleli jsme v dřevěných barácích, bylo nás hodně na cimře a měli jsme tam zvířátka – štěnice.“

Bomby dopadaly i na konci války

Když dostal v březnu volno a jel na Mělnicko navštívit rodiče, rozhodl se do Plzně nevrátí. „Rodiče se radili, a nakonec mě tam nechali,“ vzpomínal s tím, že u rodičů musel žít jako zběh z nuceného nasazení v utajení. Až zpětně si vyčítal, že kvůli němu rodiče riskovali zatčení, svým útěkem se však vyhnul třem ničivým bombardování Plzně v dubnu 1945.

Nejničivější nálet provedli Britové v noci z 16. na 17. dubna, kdy svrhli bomby na nádraží a obytné čtvrti. Zahynulo 500 německých vojáků a 124 Plzeňanů. Den po tomto krvavém náletu bombardovali Plzeň Američané. Jejich cílem bylo nádraží ve čtvrti Koterov, ale bomby zasáhly čtvrti Slovany a Petrohrad a usmrtily 79 lidí.

Škodovku vyřadili spojenci z provozu až náletem 25. dubna 1945. Pár dní před koncem války zničili velkou část závodu. Díky varování odvysílaném na vlnách BBC při náletu zemřelo „pouze“ šest zaměstnanců. I přesto si v Plzni vyžádal 66 obětí.

Závěrečný nálet na Plzeň se uskutečnil přesně tři roky po akci Canonbury, tedy Pohřbený kanon, kterou připravovala Velká Británie ve spolupráci s československou exilovou vládou. Podíleli se na ní parašutisté ze skupin Silver A, ale i Anthropoid a Out Distance. Kvůli ztrátě radiomajáku při seskoku museli britské piloty navést ke Škodovce zapálením signálních ohňů. Přestože se jim ohně podařilo zapálit, akce uskutečněná v noci z 25. na 26. dubna 1942 skončila neúspěchem.

Vzpomínky pamětníků uvedené v tomto videu pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Děkujeme!