Kliknutím zvětšíteZvěsti o tom, že přijde měnová reforma a lidé přijdou o své peníze, prosakovaly i přes přísné vládní utajení na veřejnost už od jara 1953. Plzeňský malíř a ilustrátor Josef Hodek zapsal koncem dubna toho roku do rodinné kroniky následující záznam: „Ve čtvrtek 27. dubna byla otevřena v Západočeském muzeu moje souborná výstava… Prodej nebyl valný – v té době začala šuškanda s měnovou reformou, nikdo nevěděl, na čem je, co bude s penězi – ani já neměl valné chuti prodávat, aby pak místo obrazů mně nezbyly bezcenné papíry.“
Situace houstne
O tři týdny později situace významně zhoustla. Důvodem byla zpráva Rudého práva z 5. května 1953 o novém způsobu výplaty, podle nějž měly být v obvyklou dobu, tedy ve dnech 16. až 18. května, vyplaceny jen zálohy a doplatky měly přijít až v prvních dnech následujícího měsíce.
To vedlo po celé republice k tomu, že se lidé začali obávat pádu měny ještě víc a po celé republice vypukla náhlá obchodní horečka. Konkrétně zpráva plzeňského Jednotného národního výboru ze 20. května zmiňovala například hromadné nakupování oděvů, bot i potravin, které lidé brali v co největším možném množství. Salám nakupovali na kila, boty často předem ani nezkoušeli.
Dobová výzdoba některých výkladů, které v době měnové reformy nafotil Jiří Kovářík
K uklidnění situace nepřispělo ani to, že konkrétně zaměstnanci Závodů Vladimíra Iljiče Lenina, neboli slavné plzeňské Škodovky, představujících největšího zaměstnavatele ve městě a jeden z největších průmyslových podniků v republice, slíbené zálohy nedostali.
Ministerstvo vnitřního obchodu na nákupní paniku zareagovalo spěšnou restrikcí: už v pondělí 25. května vydalo zákaz prodeje volného zboží, tedy takového, které nebylo vázáno na přídělový systém. To vyvolalo jen další chaos a nedostatek některých základních komodit, jako třeba chleba a masa. Lidé v Plzni vzali takřka útokem restaurace a veřejné jídelny, aby se peněz zbavili alespoň tímto způsobem, než ztratí hodnotu.
Teprve ve čtvrtek 28. května přišly Škodovákům slíbené zálohy, to už ale mezi nimi vřelo napětí, že peníze nestačí utratit. Ani legendární rozhlasový projev tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého, který v pátek večer ohlásil v rádiu, že „měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ situaci příliš neuklidnil.
V roce 1953 se chodilo do práce ještě šestkrát týdně, takže sobota 30. května představovala normální den. Lidé ale šli do práce mimořádně zneklidnění a morálka vázla. Zápotockého slovům už jen málokdo věřil. Odůvodněně. Do reformy zbývaly už jenom hodiny.
„Dne 30. května se v Praze sešel Ústřední výbor Komunistické strany: byla spuštěna takzvaná akce kulomet,“ popisuje zahájení akce na webu Dny české státnosti historik Vojtěch Kessler.
Cesta do ulic
Večer 30. května v pět hodin večer odvysílal prohlášení tehdejšího předsedy vlády Viliama Širokého o měnové reformě poprvé rozhlas a v neděli vyšlo oznámení i v tisku. Reforma sice odstraňovala přídělové hospodářství, ale všechna platidla od roku 1945 musela být vyměněna za nová, přičemž byly anulovány staré vklady u peněžních ústavů a rovněž i státní dluhopisy, včetně těch vydaných po roce 1945.
Výměnu peněz za celou domácnost přitom musela provést pouze jedna osoba pro všechny příslušníky a najednou. Kurz pro výměnu byl hrůzný – hotovost do 300 korun se dělila 5:1, zatímco nad 300 korun 50:1. Vklady ve státní spořitelně do 5000 korun se dělily dle několika kritérií od 5:1 až opět po 50:1.
„Lze si jen těžko představit, jak drastický zásah do majetkových a finančních poměrů takové umělé snížení hodnoty peněz a úspor bylo. Kdo měl našetřeno, neměl ze dne na den nic,“ komentuje Kessler.
Nová bankovka v hodnotě jedné koruny z roku 1953
V pondělí 1. června tak dorazili do Škodovky na ranní směnu na nejvyšší míru rozčilení dělníci, které nedokázal uklidnit ani projev generálního ředitele Františka Brabce v závodním rozhlase. Spíš naopak. Po jeho slovech se začali srocovat ve skupinách a nálada se horšila.
Práce v dílnách se pomalu zastavovala a dělníci, zejména zaměstnanci 1. strojírny, se v počtu asi čtyř tisíc shromáždili na nádvoří, kde padlo rozhodnutí vyhlásit stávku a vyjít do ulic. Zhruba polovina demonstrujících si pak skutečně násilím vynutila odchod ze závodu a vyrazila nejdříve k ředitelství a poté na centrální náměstí Republiky k radnici. Po cestě se k ní přidalo i 500 až 600 dalších nespokojenců z elektrotechnické pobočky Škodovky Elektrotrakce Doudlevce.
Vpád do radnice
Krátce po desáté hodině dopoledne zaplavily náměstí tisíce lidí skandujících různá hesla. Kromě dělníků ze Škodovky a z pivovaru šlo i o studenty, živnostníky, železničáře, zdravotníky a další.
„Demonstrace na mě působila velmi neorganizovaným dojmem, náměstí bylo plné lidí. Ale všimla jsem si, že na místě jsou i tajní policisté,“ vzpomínala Eva Vítová, bývalá osobní referentka ředitele Výzkumného a zkušebního ústavu Závodů V. I. Lenina.
O infiltraci příslušníků StB do davu mluvili i další pamětníci, třeba Jarmila Kroftová-Škardová: „Na radnici se shazovaly obrazy Gottwalda, Zápotockého a různých těch bolševických pohlavárů. Zajímavé tam bylo to, že mezi námi byli dělníci v úplně nových montérkách. Nijak jsme tomu nevěnovali pozornost, ale za tři dny, když mě zatýkal estébák, tak jsem se na něj podívala a okamžitě jsem poznala, že je to tentýž muž, který vedle mě stál v těch čistých montérkách.“
Radnice byla zamčená, někteří se však dovnitř dostali oknem a začali vyhazovat busty Lenina a dalších představitelů komunismu. Vpád do budovy údajně inicioval estébák, který uprostřed davu vytáhl pistoli, ale pak se před pobouřenými lidmi v radnici ukryl. Podle jiné teorie se demonstranti chtěli dostat k místní rozhlasové ústředně.
Plzeňáci se začali srocovat na náměstích, zejména na centrálním náměstí Republiky, ale i na menším náměstí Míru
„Všichni křičeli: Chceme mluvit do rozhlasu. Vešel jsem tedy do místnosti, kde máme umístěnou rozhlasovou ústřednu, a promluvil jsem odtamtud ke shromážděným, pokusil jsem se jim vysvětlit význam měnové reformy. Po několika minutách však dav vyrazil u této místnosti dveře,“ tvrdil později tehdejší předseda jednotného národního výboru Josef Mainzer.
Lidé, kteří vnikli dovnitř, ho vytlačili od mikrofonu a pokusili se mluvit k demonstrujícím sami. Pak jim ale komunisté vypnuli proud. Dav tedy vnikl do patra a demoloval zařízení, z jednoho okna vyvěsil obraz posledního demokraticky zvoleného československého prezidenta Edvarda Beneše a na stožár před radnicí československou vlajku.
Bitva o město
K potlačení povstání byly do města povolány silné posily, které tvořily ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, Československé lidové armády, Lidových milicí, StB a vojsk Ministerstva národní bezpečnosti.
Zásah represivních složek začal naplno přibližně v jedenáct dopoledne, kdy bylo proti demonstrantům na náměstí vysláno vojsko z místní posádky spolu s jednotkou pohraniční stráže.
O další posily v podobě 500 milicionářů z Prahy zažádal vedoucí tajemník krajského výboru KSČ Josef Hlína ústřední výbor. Na náměstí byli vysláni i příslušníci SNB a jednotka hasičů s cisternou. „Natáhli hadice, ale než do nich pustili vodu, měli je rozřezané nožem,“ vzpomínal Jan Broj, který v té době sloužil v Plzni jako voják u „Černých baronů“ (pomocných technických praporů).
Před radnicí došlo i k řadě fyzických střetů s pohraničníky, při nichž byli stávkující Plzeňané postupně vytlačeni z náměstí. Stáhli se ke krajskému soudu, k poště a k věznici na Borech, kde chtěli osvobodit politické vězně. Dav shromážděný před krajským soudem vyrazil dveře soudní budovy beranidlem a začal vyhazovat z oken spisy. Po příjezdu dalších posil Lidových milicí a čtyř armádních čet však byli demonstranti z budovy soudu i z náměstí vytlačeni a ve městě nastal na chvíli klid.
Po zprávě o měnové reformě vyšli lidé v Plzni v roce 1953 do ulic
Netrval dlouho. Ve dvě odpoledne končila směna ve Škodovce a zároveň vyučování ve školách, takže demonstranti dostali čerstvé posily a znovu zamířili do ulic. Tentokrát se jejich cílem stala budova krajského vysílání Československého rozhlasu na náměstí Míru. V jejím obsazení viděli možnost spojit se s celou republikou a požádat národ o podporu.
Část demonstrantů se ještě na náměstí Republiky před budovou radnice násilně zmocnila vozu SNB (šlo o bojový tudor) a osobního auta předsedy Jednotného národního výboru (tedy de facto starosty města).
Na tudor pak upevnila portrét Edvarda Beneše, který vynesla z radnice, oba vozy vyzdobila státními vlajkami a zamířila k rozhlasu. Vůz ale na ulici 1. máje zadržela a jeho posádku zatkla hlídka Veřejné bezpečnosti.
Další zábrana vznikla u železničního mostu, který strážili vojáci, milicionáři i příslušníci SNB. Demonstranti se s nimi porvali, ale jejich kordon neprorazili. Šarvátky trvaly až do pěti odpoledne, kdy armáda, milice i policisté město postupně vyklidili. Kolem šesté večer byli demonstranti pryč.
Odveta komunistů
Přišel čas na protiakci. Na příkaz strany se na náměstí po vytlačení demonstrantů shromáždili členové plzeňské komunistické organizace a pracující mládeže, kteří pak uspořádali manifestační průvod.
Ten prošel po stejných trasách jako předtím demonstranti, jen místo portrétu Edvarda Beneše nesl obrazy Malenkova a Zápotockého a místo československých sovětské vlajky. Protiakce vyvrcholila stržením litinové Masarykovy sochy, která byla ještě téhož dne odvezena do Leninových závodů a roztavena.
V dalších dnech začalo zatýkání a příprava politických procesů. Jenom v Plzni bylo zatčeno kolem 650 osob, z nichž bylo v následných 14 politických procesech odsouzeno 331. Došlo i na mimosoudní perzekuce, docházelo k propouštění ze zaměstnání či nucenému vystěhování.
„Paradoxně peněžní reforma nevyřešila a ani vyřešit nemohla žádný ze stanovených cílů. Vedla pouze k poklesu životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva, otřesení důvěry ve státní instituce a movité a nemovité hodnoty jako takové,“ hodnotí Kessler.
Propagandistický film o „správném“ výkladu měnové reformy:
Na druhé straně se však komunistický režim poučil, že má-li si udržet podporu, nemůže lidi jen obírat, takže začal podnikat pragmatické kroky ke zvýšení životní úrovně. Díky tomu se mu podařilo stabilizovat situaci, takže v době maďarského povstání v roce 1956 zůstal v Československu klid.
30
1
Dům a zahrada
Kondice
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
