„Našel jsem ho na internetu čirou náhodou až v roce 2009," řekl historik Jiří Sankot. Deník v podobě černobílých faksimilí vyšel v roce 2006 v mizivém nákladu ve středočeském nakladatelství a téměř nikdo o něm nevěděl. „Strašně mě zajímaly detaily o dívce a rodině, které scházely nebo byly nejasné. Předávaly se informace, které nějak zjistil dnes téměř devadesátiletý Miroslav Matouš, který kdysi jako kněz získal deník od přítelkyně Věrčiny matky a strašně dlouho si ho nechával pro sebe. Ani nevěděl, že je to něco důležitého," řekl.

Sankot zjistil, že se rodina přestěhovala z Dobřívi na Rokycansku do Plzně, kde žila v Koperníkově 43, v domě, o němž je kapitola v nedávno vydané knize Příběhy plzeňských domů II. V publikaci jsou poprvé barevně otištěny stránky deníku a působící velmi věrně. Sankot objevil fotografie matky Melanie a o pět let starší sestry Hanky. „Fotografie Věry se nenašla. Víme jen, že měla tmavé oči a dlouhé černé vlasy, které si před transportem do Terezína 22. ledna 1942 ostříhala," do­dal.

Příběh Věry Kohnové je trochu záhadný

Matouše objevil Sankot loni v březnu v Praze. „Měl hroznou radost, že se o příběh zajímám," uvedl. Deník ale mezitím věnoval Židovskému muzeu. „Naštěstí už má promlčená autorská práva, takže mi muzeum poslalo naskenované stránky," řekl.

Příběh Věry Kohnové je podle Sankota trochu záhadný. V roce 1892 se židovskému obchodníkovi narodila Věřina matka Melanie, která se v Dobřívě věnovala Sokolu a další vlastenecké činnosti. V roce 1913 se rodina odstěhovala do Plzně. V Dobřívi zůstala její největší kamarádka, o 20 let mladší Marie Kalivodová. Ta za války deník schovala a opatrovala ho. Podle Sankota byly ženy nevlastní sestry, a proto měly k sobě tak blízko.

V roce 1923 se Melanie provdala za Jihočecha Otakara Kohna. Věra se jim narodila v roce 1929. Deník si začala psát po večerech od srpna 1941 do ledna 1942. Byl hodně popsaný a symbolicky dopsaný do poslední 90. strany, kde se rozloučila slovy „S Bohem."

„Denně tak vznikalo jedinečné svědectví o tom, jak se nelidská mašinérie bezohledně drala do světa nevinnými starostmi obklopeného dvanáctiletého dítěte. Psala si zážitky z jednotlivých dní a vlastně nevnímala krutost tehdejší reality. Opatření nacistů, které do jejich života nějak zasáhly, nebrala tragicky, ale jako velkou zábavu, například sestěhovávání rodin do jejich bytu," uvedl Sankot. V lednu 1942 jí to ale zřejmě všechno došlo. „Píše, že jí odcházejí kamarádi a že doma všichni brečí," dodal. Rodina odjela transportem do Terezína, ale podle Sankota měla smůlu, že odtud směřovala za necelé dva měsíce do polské Izbici, „kde byli všichni pravděpodobně při příjezdu zastřeleni".