Komunisté po únoru 1948 odvezli tátu z obchodu. Rok jsme o něm nic nevěděli

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme příběh lékaře a divadelníka Josefa P. Skály.

Děj začíná v domě U Mouřenína na rohu pražských ulic Mostecká a Lázeňská, pár kroků od Karlova mostu. Děd Josefa P. Skály si tam v roce 1906 otevřel prosperující koloniál.

Příběhy 20. století. Někdy stačí říct: Dědo, vyprávěj!

Když později nečekaně zemřel, musel ho zastoupit syn (narozen 1913), který kvůli rodinné situaci zanechal gymnaziálních studií, vyučil se obchodníkem a z koloniálu vybudoval velkoobchod s kávou, distribuovanou po Československu. Za okupace (15. srpna 1941) přišel v rodině velkoobchodníkově na svět pozdější profesor Josef P. Skála.

Nacismus Skálovi přečkali vcelku bez úhony. Rodiče usoudili, že pro syna bude bezpečnější, pošlou-li ho na venkov - prožil tak dva roky u babičky z matčiny strany (vdovy po legionáři) na samotě v lesích v Jižních Čechách: „Nebyla tam elektřina, byla to naprostá samota. Jediný můj kamarád byl bernardýn Péťa, a z vyprávění vím, že jsem odmítal spát jinde než v psí boudě, dokonce jsem si na babičce vynutil, že jsem s tím psem i jedl.“

Emigrovala před normalizací. Když utíkala z Izraele do Londýna, hroutila se

V květnu 1945 se Josefu P. Skálovi narodila sestra. Vzpomíná si, že matka s ním jen pár dní před porodem vyšla na ulici, že na Maltézském náměstí se zrovna začalo střílet, že mu kolem hlavy svištěly kulky.

Přišli jsme o všechno

Komunistický převrat v únoru 1948 Skálovým zcela změnil život. „Po únorových událostech se tatínek jednou nevrátil domů z práce, tedy z obchodu. Nevěděli jsme, co se s ním stalo. Zaměstnanci říkali, že prý přijelo auto s pány v kožených kabátech, kteří otce odvezli. A potom jsme asi rok neměli žádné zprávy, nikdo nám neřekl, jestli je táta naživu nebo mrtvý,“ vzpomíná Josef P. Skála.

Jako osmiletý se směl spolu s maminkou zúčastnit soudního líčení s otcem-třídním nepřítelem. Ze soudcovy řeči vyplynulo, že pan Skála starší bude „zproštěn“ jakéhosi smyšleného obvinění - vzápětí však povstal soudce z lidu a vyslovil s takovým rozhodnutím nesouhlas: „Takže my jsme okamžitě z toho štěstí, že táta je osvobozen, prožili obrovské zklamání. Táta šel znovu do kriminálu a byl tam další tři nebo čtyři roky. A přestože nikdy nebyl odsouzen, přišli jsme úplně o všechno.“

Ředitel organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa

Mikuláš Kroupa: V každém životním příběhu se najdou chvíle odvahy i pády

Důvodem uvěznění obchodníka Skály byla zjevná snaha o hladké vyvlastnění podniku: komunistická konfiskace probíhala v jeho nepřítomnosti snáz. Matka Josefa P. Skály zůstala sama s dětmi a babičkou, byla zcela bez prostředků, živila rodinu jako uklízečka: „Dost často se stávalo, že babička dala na stůl večeři jen pro mne a pro sestru. Maminka a babička nám řekly, že už jedly. Ale mně to už tehdy bylo divné, protože jiné jídlo předtím doma nebylo.“

Otec byl po propuštění úředně poslán do hutí Poldi-Kladno, aby poznal „život dělnické třídy“- skončil jako závozník na stěhovacích nákladních autech. Nebyl jediným uvězněným členem rodiny: Josefův strýc, inženýr Josef Stejskal, prožil jako politický vězeň dvanáct let ve vězení na Mírově.

Miroslav Vaněk (vlevo) s kolegy z dolu Dukla na Den horníků

S ubrusem na koštěti šli horníci vyjednávat s vojáky, vzpomíná Miroslav Vaněk

Divadlo a medicína

Po absolvování základní školy měl Josef P. Skála štěstí, dostal se na gymnázium Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici. Přijali ho roku 1953, v březnu zemřel J. V. Stalin a krátce po něm Klement Gottwald, snad právě úmrtí diktátorů způsobilo tolerantnější přístup k dítěti se „špatným rodinným původem“.

Komunisté jí vzali dítě i lásku. Julie Hrušková: Chtěla jsem proti nim bojovat

Na gymnáziu se hrálo divadlo, Josef P. Skála mu zcela propadl, po maturitě v roce 1958 chtěl studovat herectví, dokonce složil talentové zkoušky na Divadelní akademii múzických umění. Rodiče se však postavili proti, chtěli, aby syn vystudoval medicínu: „Řekli, že živit se medicínou a divadlo mít jako koníčka, to lze, ale obráceně nikoli.“

Ředitel gymnázia mu prý tehdy otevřeně řekl, že ho z politických důvodů nemůže doporučit ke studiu na vysoké škole, avšak poradil mu zároveň, že se v případě skvěle složené maturity a vynikajících výsledků u přijímacích zkoušek může dostat na Fakultu dětského lékařství na tzv. děkanskou výjimku. Josefu P. Skálovi se to podařilo.

Jiří Navrátil (druhý zleva) na archivním snímku

Jde o to, co kdo udělal. Ne, co si zapsal estébák, říkal bývalý vězeň Navrátil

Ve druhém ročníku medicíny založil Univerzitní divadlo klasické komedie, roku 1964 promoval s červeným diplomem, poté dostal umístěnku do Aše. Dva roky pracoval daleko od domova za malou mzdu na dětském odělení, v kojeneckém ústavu, na oddělení porodnickém a gynekologickém a také jako obvodní lékař. Do Prahy se vrátil jako vědecký aspirant.

Politickou oblevu na konci 60. let vnímal Josef P. Skála jako naději, jako nečekaně otevřený prostor svobody, který bylo možno využít k něčemu smysluplnému. S přáteli založil Svaz mladých vědeckých pracovníků.

„Snažili jsme se předělat dosavadní vědeckou přípravu. Protože například co se týká kandidátů věd, ti tenkrát museli dělat ruštinu, museli dělat vědecký komunismus, museli dělat marxismus-leninismus, ale skoro nic odborného. A my jsme se snažili, aby se dělala angličtina, odborné vzdělání, prostě to, co je potřeba, co se dělá v lékařském výzkumu. Bylo nás dohromady asi dvacet, scházeli jsme se, napsali jsme program, snažili jsme se změnit tu vědeckou aspiranturu.“

Doktor Skála v laboratoři. Vancouver, rok 1980.

Lékař Skála o okupaci: Musel ji čekat skoro každý. Strach tady byl už od dubna

Všechny ty snahy skončily sovětskou okupací, po níž se mladý lékař rozhodl, že odejde do exilu. Koncem srpna přešel pěšky hranice u Železné Rudy.

V kanadském exilu – v divadle Za rohem

Následující rok prožil Josef P. Skála na stipendiu ve Stockholmu. Ve Švédsku zůstat nechtěl, společnost mu připadala příliš homogenní, měl obavy, že bude pro ostatní navždycky emigrantem. Podařilo se mu vyhrát konkurz do Kanady, získal stipendium na University of British Columbia, od té doby žije ve Vancouveru.

Jeden den nás komunisté vyhnali, druhý den zbourali dům, vypráví disident

Stal se profesorem, udělal významnou vědeckou kariéru, ale nejen to: v roce 1976 ve Vancouveru spoluzaložil amatérské české diivadlo Za rohem (ve městě a okolí žije asi 25 tisíc obyvatel s českými nebo slovenskými kořeny), které 30 let vedl, působil v něm jako režisér, producent, navrhoval scénu a v mnoha představeních také hrál.

Divadlo uvádělo díla světových i českých divadelních klasiků, a mimo jiné také hry zakázaných českých dramatiků: světovou premiéru v češtině zde měla například Žebrácká opera Václava Havla. Představení upoutalo pozornost kanadských profesionálních divadelníků, kteří pak uvedli Havlovu hru ve Skálově překladu do angličtiny.

Pašování i Coca-Cola. Život patří jen mně, vzpíral se Josef Wolf komunistům

Prof. Skála vystupoval i v dalších Havlových hrách, například v jeho Audienci: „Já jsem vlastně odehrál všechny role Vaňků ve všech možných hrách, protože jsem se na ně vždycky hlásil. A pak, když jsem zestárnul a už jsem nevypadal na Vaňka, tak jsem hrál sládka.“ (Více zde).

Více se o osudech Josefa P. Skály dozvíte z rozhlasových Příběhů 20. století. Na závěr snad jen dodatek k rodinnému obchodu v pražském malostranském domě U Mouřenína. Po listopadu 1989 chtěl Josef P. Skála navázat na rodinnou tradici.

Rodiče Grossmannovy a dcery Eva a Ricarda v roce 1933. Rodinná idyla skončila nástupem II. světové války. Otec uprchl do Brazílie, maminka musela do transportu.

Prostě jsme do transportu nešly, vzpomínají pamětnice. Skrývaly se i v chlívku

„Teď je z toho domu butik-hotel Balthasar, dole je směnárna a kafeterie. V letech 1991–1994 jsem se soudil o restituci, ale byl jsem převálcovaný a okradený. Chtěl jsem obnovit ten specializovaný obchod s kávou – několik původních zaměstnanců mého otce tenkrát mělo zájem… Škoda.“

Rozhlasový dokument Příběhy 20. století vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hod. Český rozhlas Radiožurnál). Vyprávění pamětníků zaznamenávají lidé z neziskové organizace Post Bellum, ukládají a zpřístupňují je na portále Paměť národa.
Zveme vás nejen k poslechu pořadu, ale i návštěvě výstavy Paměť národa, která je věnovaná 100. výročí založení Československa, především dvěma totalitám, kterými jsme prošli. Výstava je od 1. 10. do 9.12. v Praze na Letné pod bývalým pomníkem Stalina. Více o výstavě najdete na webu: stalin.pametnaroda.cz.