Přestože se pro celou exekuci vžilo označení poprava 27 českých pánů, poměrně často se správně zmiňuje, že pánové, tedy představitelé šlechty, mezi popravovanými ani zdaleka nepřevažovali, protože víc bylo měšťanů. Co už se tak často nedodává, je fakt, že ani slovo čeští úplně nesedí, neboť mezi ubíjenými muži bylo také pár Němců. 

V povědomí lidí se také usadila představa, že všech 27 popravovaných bylo sťato. Ve skutečnosti však byla hlava useknuta na popravišti jen některým z nich.  Konkrétně šlo o deset osob šlechtického stavu, z toho tři pány, tedy Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava z Budova a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic), sedm rytířů (Kašpara Kaplíře ze Sulevic, Prokopa Dvořeckého, Fridricha z Bílé, Jindřicha Ottu z Losu, Viléma Konecchlumského, Bohuslava z Michalovic a Diviše Černína z Chudenic), a dále o dva měšťany, a sice právníka Jiřího Hauenschilda z Fürstenfeldu a lékaře a univerzitního rektora Jana Jesenského. 

Král Václav IV. nastoupil na trůn v neobyčejně obtížné době, jejímž výzvám nedokázal čelit. Jako panovník si počínal velmi rozporuplně
PODCAST Dějiny temné i tajemné: O nešťastném králi

Bohuslavu z Michalovic byla navíc uťata pravá ruka a Janu Jesenskému vytržen jazyk, Jesenského tělo bylo poté ještě rozčtvrceno. Nejostřejšího trestu se mu dostalo proto, že coby diplomat ve službách českých stavů na uherském sněmu v Prešpurku přemlouval Uhry, aby se odklonili od císaře, a dále proto, že obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, pokud ten nejedná v jeho zájmu. 

Zbývajících patnáct měšťanů bylo dílem oběšeno buď na břevně vystrčeném z okna v patře staroměstské radnice, nebo na šibenici, jež stála asi třicet až čtyřicet kroků od pódia směrem k dnešní Pařížské ulici, dílem zřejmě ještě sťato (Dačický z Heslova zmiňuje například jméno prvního městského konšela Jana Šultyse z Kutné Hory, jehož uťatá hlava byla po popravě vystavena v tomto městě na Kolínské bráně).

Ponuré divadlo začalo na Staroměstském náměstí v pět ráno a popravovalo se do deseti. Exekuci přihlížely tisíce lidí, jež od popravčího lešení oddělovaly kordony císařských vojáků pod velením Albrechta z Valdštejna.  

Jankovický písmák Josef Župka zanechal ve své kronice svědectví o ukrytém cisterciáckém pokladu
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. O tajemném pokladu

Hlavy dvanácti největších provinilců měly být na příkaz císaře Ferdinanda II. veřejně vystaveny na Staroměstské mostecké věži. Kat je tam vynesl hned odpoledne po exekuci ve dvou dřevěných putnách a pak je jednu po druhé vystrčil z horního ochozu nabodnuté na dlouhých železných prutech v drátěných koších. Šest jich nechal trčet na staroměstské straně věže směrem do Jezuitské, dnešní Karlovy ulice, šest nad most směrem k Menšímu Městu pražskému, tedy k dnešní Malé Straně.

Na více než deset let tak Pražanům zkrášlovala cestu přes most nechutná podívaná, opepřená několika ne právě vkusnými nehodami. Například v březnu 1622 zviklal prudký vítr železné pruty natolik, že dvě hlavy vypadly z košů a dopadly na most. Ani to císaře neobměkčilo a obě hlavy znovu putovaly zpátky na věž.

Počátkem listopadu 1631 proniklo k Praze protestantské vojsko saského polního maršála Jana Jiřího z Arnimu, jemuž se hlavní město 15. listopadu 1631 se bez boje vzdalo. Svou roli v tom hrála skutečnost, že jeho katoličtí představitelé opustili metropoli už při prvních zprávách o blížícím se vojsku a nemalá část obyčejných Pražanů se saskými protestanty sympatizovala.  

S Arnimem se vrátili do Prahy také první z pobělohorských exulantů, například bývalý kazatel z kostela sv. Haštala na Starém Městě pražském Samuel Martinius z Dražova. Ten začal usilovat o to, aby návrat pobělohorské emigrace zdůraznil nějaký symbolický akt - a jako nejvhodnější se jevilo právě sejmutí a důstojné pohřbení jedenácti lebek, doposud hnijících nad řekou…