Nápravně výchovný ústav Bytíz se zapsal do historie československého vězeňství především největší vzpourou 60. let, kterou vyvolal vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Když na Příbramsko dorazily první pluky okupační 6. tankové armády generála Kožanova, vzbouřilo se ve věznici zhruba 200 až 300 vězňů.
S výkřiky, že půjdou na Rusáky, zaútočili 22. srpna 1968 proti oplocení tábora, zdemolovali vězeňskou telefonní ústřednu, zapálili budovu oddělení nápravně výchovné činnosti a dřevěné skladiště a pronikli na šachtu, kde vydrancovali kanceláře a kantýnu. Vzpouru ale poměrně rychle potlačily vězeňská správa, armáda a Lidové milice. Patnáct hlavních iniciátorů vzbouření bylo později odsouzeno k trestům v rozmezí od jednoho do 4,5 roku.
O jedenáct let později, v dusivém bezčasí konce normalizačních 70. let, se bytízská věznice připomněla dějinám znovu. Tentokrát však tragickou událostí, která neměla nic společného s politickými poměry. Děsivou sebevraždu z nešťastné lásky v ní spáchal odsouzený Petr Lattenberg.
Stalo se to pozdě večer 17. května 1979. Z podzemí šachty 11A vyfárala krátce před půl jedenáctou večer odpolední směna s vězni, kteří zamířili do šaten. Byl s nimi i Lattenberg, jenž se převlékl z „fáráků“ do ústavního oděvu a pokračoval chodbou určenou pro odsouzené, jež oddělovala vězně od civilních zaměstnanců na šachtě.
Smrtící exploze
Nikdo netušil, že Lattenberg si s sebou ve vaku zvaném „vrecko“ nese odcizenou průmyslovou trhavinu Permonex 19, rozbušky a elektrickou důlní svítilnu na hlavu. Když pět minut před půl jedenáctou večer došel chodbou před katr strážného, kde v té době sloužil příslušník sboru nápravné výchovy nadpraporčík Bedřich Šmíd, odpálil Lattenberg pomocí elektrického impulsu z lampičky roznětku.
Permonex explodoval. Výbuch rozmetal vězňovo tělo do širokého okolí, zbytky lidské tkáně se nacházely až 60 metrů od epicentra. Exploze zabila také strážného Šmída, otce tří dětí, a strhla strop, jehož padající panely těžce zranily dalšího příslušníka nápravného sboru, praporčíka Jiřího Hogače. Kromě zničeného koridoru se v širokém okolí rozbila okna. Nikdo ze 150 odsouzených však nevyužil zmatku a poboření budovy k tomu, aby se pokusil o útěk.
Událost podrobně zpracoval v souborné knize Podbrdsko historik František Bártík. Ten také zachytil svědectví Františky Šimkové, brusičky korunek na šachtě Bytíz, která byla těsně před explozí sama v nedaleké brusírně a zaznamenala dění bezprostředně po odpálení výbušniny.
„Asi tak před půl jedenáctou večer došlo k velkému výbuchu a brusírna se v ten okamžik zatřásla. Vyběhla jsem proto ven na nádvoří a vzápětí jsem se do dílny vrátila pro nákupní tašku, ve které jsem měla osobní věci a doklady, a znovu vyběhla ven. V ten okamžik jsem viděla od dolních vrat přibíhat příslušníka nápravného zařízení, jehož jméno neznám, a ten na mne začal volat: Paní Šimková, jděte pryč! A já nešla, uslyšela jsem totiž volání ze strážnice. Poznala jsem, že volá příslušník Hogač, jehož hlas dobře znám. A ten volal: Pomoz mi, neotvírej!“
Na Hogačovo volání zareagoval jeho kolega nadstrážmistr Antonín Chýle. Vběhl do poškozené strážnice a vytáhl zraněného příslušníka ven. Hogač krvácel z ruky a naříkal bolestí. Chýle ho předal Šimkové, která mezitím přinesla z brusírny ručník coby provizorní obvaz. Pak zavedla zraněného praporčíka k dolním vratům do areálu, kde čekali na sanitku. Přítomní tesaři tam ovázali Hogačovi ručníkem zraněnou ruku, ten však ještě před příjezdem sanitky znovu omdlel. Nicméně přežil a mohl vypovídat.
Podle jeho pozdějšího svědectví došlo k výbuchu krátce poté, co odbavil eskortu odsouzených ze šachty Bytíz. Jeho kolega Šmíd v té chvíli vyndával ze skříně tranzistorové rádio, protože chtěl na strážnici pustit hudbu. Po explozi Hogač prý ještě uslyšel, jak se kolem něj sype zdivo, vzápětí upadl a ucítil silnou bolest. Pak už jen vnímal, že ho vyprostil Chýle, který jej předal Šimkové.
Lattenberg pracoval v inkriminovaný den spolu s dalším odsouzeným Františkem Kuželem na 20. patře šachty na rekonstrukci komína. Po konci odpolední směny kolem 21. hodiny oba vyfárali (Lattenberg byl v té chvíli už o tři patra výš, takže fáral ze 17., zatímco Kužel z 20. patra). Při odchodu z pracoviště Lattenberg podle pozdější Kuželovy výpovědi žádné zavazadlo nenesl – jeho spoluvězeň si ho alespoň nevšiml. V šatně odsouzených, kam Kužel vešel, když už byl Lattenberg na odchodu, měl však prý už u sebe vrecko.
Když se Kužel vrátil do sprch a začal se převlékat, uslyšel ohromnou ránu, v šatně nastal zmatek a vzduchem se nesl zápach po spálené trhavině…
Rebel už od dětství
Kdo vlastně byl Petr Lattenberg? A proč se rozhodl ukončit svůj život takovým otřesným způsobem? Podle historika Františka Bártíka pocházel z nefunkční rodiny, jeho otec byl alkoholik a jeho dva bratři byli rovněž ve výkonu trestu. Lattenberg sám začal krást už v osmi letech, rodina na jeho výchovu nestačila, takže až do patnácti vyrůstal v dětském domově. Vychodil osm tříd základní devítileté školy, tu devátou už absolvoval ve výkonu trestu. Po škole se začal učit zemědělským mechanizátorem, ale nechal toho už po půl roce, nebavilo ho to. Pracoval manuálně a dělal jen neodborné činnosti. V šestnácti měl první soudní stání a od té doby se s občasnými přestávkami nacházel neustále za mřížemi. Jeden ze soudů mu uložil i protialkoholní léčení, ale to Lattenberg porušil.
Na Bytíz se dostal na základě rozsudku, který ho odsoudil ke čtyřem a půl roku vězení za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Trest nastoupil 6. února 1978 a propuštěn měl být 6. srpna 1982. Šlo už o jeho pátý rozsudek – předtím byl souzen dvakrát za trestný čin přivlastnění si cizí věci, jednou za příživnictví a jednou za krádež. Ve vězení byl opakovaně kázeňsky trestán kvůli nedovolenému prodeji a konzumaci léků a pro inhalování toxických látek. Na svobodu se dostal naposledy v roce 1977.
Důvodů, které ho dovedly k sebevraždě, tak mohlo být víc: rodinné poměry, neutěšený bezvýchodný život, drogová závislost. Jeden byl ale stěžejní – šlo o neopětovanou lásku.
Lattenberg se v prosinci 1977 seznámil v protialkoholní léčebně v Bílé Vodě s Marií Častovou, tehdy žačkou deváté třídy základní školy, která tam docházela za svým otcem – léčeným alkoholikem. Zamiloval se do ní, ale byl to naprosto jednostranný vztah.
„Bližší známost jsem s Petrem Lattenbergem neudržovala, prostě jsem to brala pouze jako kamarádství,“ vypověděla později Marie Častová.
Její ctitel, který ještě během léčení vyloupil pokladnu s výplatami zaměstnanců léčebny, za což později skončil na Bytíze, však odmítal vzít něco podobného na vědomí.
Psal Častové z vazby v Olomouci a v psaní později pokračoval i z příbramského vězení. „Z jeho dopisu jsem pak vycítila, že má vážný zájem o mne, a dokonce mi v dopise napsal, že až se vrátí z výkonu trestu, že já již budu mít 19 let a potom, že bychom se mohli vzít. Já jsem jeho nabídku odmítla a vysvětlovala jsem mu v dopisech, že nemá cenu pro nás udržovat nějakou vážnou známost, že jsem ještě příliš mladá, že mám teprve 15 let, že jsem si ještě nic neužila…“ uvedla později dívka.
Podle švagrové Petra Lattenberga Jany Lattenbergové, která obstarávala za rodinu veškerou písemnou komunikaci s odsouzeným, nesl Lattenberg dívčin postoj velmi těžce. Dne 14. listopadu 1978 poslal Janě Lattenbergové dopis, v němž psal, jak moc se zklamal, že Marcelu měl rád a že byla jeho veškerou nadějí.
Dopis zakončil slovy, že „život pro něho již nemá žádnou cenu a že až tento dopis budu číst, že již nebude mezi živými,“ vypověděla Jana Lattenbergová.
Ta vycítila vážnost situace, kontaktovala dívku a obě se snažily odsouzeného uklidnit. Chvíli to vypadalo, že se jim to podařilo, protože Lattenberg pak poslal své příbuzné tři dopisy, v nichž smířlivě připouštěl, že je jasné, že na něj Marcela čekat nebude, a zmiňoval se, že se s ní rozešel. Začátkem ledna 1979 napsal i Častové, že se s ní loučí a už jí psát nebude.
Poslední dopis poslala Jana Lattenbergová svému švagrovi 14. května, kdy mu psala o běžných rodinných záležitostech. Svého příbuzného brala jako hodného, slušného, ale velmi nešťastného člověka. „Jeho slabou stránkou bylo nadměrné požívání alkoholu… Nyní, když se dívám na to, co se stalo… tak je mi jasné, že byl vlastně znechucen svým dosavadním životem, ale nejvíce ze všeho nesl těžce rozchod s Marií Častovou, což vyplývalo z jeho dopisů,“ uvedla později.
Ale jak se Lattenberg vlastně dostal k průmyslové trhavině a rozbuškám? Odpověď je jednoduchá, byť vzhledem k jeho anamnéze poměrně překvapivá – na šachtě pracoval jako hlavní předák, při odstřelovacích pracích pomáhal střelmistrům a ke střelivu měl tedy víceméně volný přístup. A to přesto, že bezpečnostní předpisy odsouzeným práci se střelivem výslovně zakazovaly (směli s ním pracovat pouze civilní zaměstnanci šachty), a přesto, že podle výpovědí spoluvězňů Lattenberg navíc velice často používal a distribuoval léky Dinyl, kombinující analgetika a barbituráty, a chodil často „nafetovaný“.
„S bezpečnostními opatřeními si nikdo moc hlavu nelámal. Pravděpodobně nikoho nenapadlo, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. A bylo tedy jen otázkou času, kdy k nějaké tragédii dojde,“ napsal historik František Bártík.
Ten také zmiňuje svědectví odsouzeného Dušana Němečka, podle nějž Lattenberg už před činem vyprávěl na vězeňské světnici o tom, jak byl na protialkoholním léčení, a při tom nadával na policajty. „Při jedné z těchto debat, myslím, že to bylo v měsíci dubnu 1979, odsouzený Lattenberg řekl, že si to s policajty vyřídí a že si svůj život cení na život tří policajtů,“ vypověděl Němeček.
Den před sebevraždou, 16. května 1979, pak prý Lattenberg po návratu z odpolední směny podle něj na světnici ještě prohlásil: „Dnes jsem kurevsky zaváhal, ale zítra zaváhat nesmím.“
Němeček se dokonce setkal s Lattenbergem i v onen osudný poslední den. Ačkoli byli každý zařazen k práci na jiném důlním patře, ten na něj čekal, aby ho požádal o odeslání dopisu, který je prý „dole za štůsem“. Na otázku, proč ho nepošle sám, údajně odpověděl, že už na to nebude mít čas.
Náhoda tomu chtěla, že se ten den potkali ještě jednou, a to krátce před explozí. „Po příchodu na šatnu jsem viděl, že se odsouzený Lattenberg svléká, ale nevšiml jsem si, že by se s někým bavil,“ vypověděl později Němeček.
„Po vykoupání a převléknutí jsem odcházel ze šatny a odsouzený Lattenberg šel přede mnou. Šel sám… nenesl s sebou vůbec žádnou tašku… On přišel až k železným dveřím, směřujícím k nástupnímu prostoru pro odsouzené, a v blízkosti těchto dveří si sedl. Já jsem kolem něho prošel, odevzdal jsem lampu, a pak jsem si sedl k němu. Zapálili jsme si cigaretu a spolu jsme se bavili, že půjdu pracovat do jižních Čech a on že tam půjde pracovat také. Nic jiného jsme si neříkali. Po vykouření cigarety mi Lattenberg řekl, že si jde sednout k vodě ke ´korunkárně´, já jsem řekl, že jdeme spolu, a u korunkárny jsme si sedli a bavili jsme se dále o práci v civilním životě. V průběhu tohoto rozhovoru k nám přišel odsouzený Olah, který potom seděl s námi. Takhle jsme se bavili asi tak 20 minut, do doby, než odcházela první skupina do nápravně výchovného ústavu. Já jsem s Olahem odcházel a říkal jsem Lattenbergovi, aby šel s námi. On mi však odpověděl, že počká až na druhou skupinu. Proč chtěl čekat, nevím… Krátce po odchodu z nástupního prostoru, když jsme již byli za silnicí, došlo k výbuchu…,“ popsal poslední setkání odsouzený.
PODCASTY A VIDEA
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
