Pohřeb s obřadem ale přijde na 20 tisíc, bez něj na polovinu. Ředitel ostravské pohřební a hřbitovní společnosti Concordia Josef Hájek Deníku potvrdil, že pohřby bez obřadu mírně narůstají od 90. let, stejně jako počty nevyzvednutých uren. „U nás nejsou výpravné pohřby běžné, zhruba patnáct procent je církevních a jen deset procent do země,“ sdělil Hájek.

Tajemník Společnosti přátel žehu Stanislav Motyčka upozorňuje, že lidé sice ustupují od kremací bez obřadu, o to víc se však přiklánějí k setkání při ukládání ostatků svých blízkých na sypkých pohřebištích. „Tyto pietní akty mají mnoho výhod, lze si například určit jejich termín, odložit ho na příjemnější roční období, na moment, kdy prvotní bolest už ustoupí,“ líčí Motyčka. Takový způsob rozloučení přijde na několik set korun. Motyčka připomíná, že kremace neznamená automaticky světský pohřeb: „Naopak, pastor je velmi často přítomen. První kolumbária, tedy úložiště uren, vznikala právě v modlitebnách Československé církve husitské za první republiky.“

Tradici pohřbu žehem u nás zahájilo Liberecké krematorium v roce 1918. Mezi posledními byly vybudovány domy smutku v Hustopečích u Brna a v Chomutově.

Na smrt už nejsou lidi zvyklí, bojí se jí


S mrtvými nechtějí Češi mít nic společného, míní Julius Mlčoch, předseda Sdružení pohřebnictví v ČR

V čem se od roku 1989 nejvíc změnilo pohřebnictví?

Změnila se práce pohřebních služeb. Z komunálních podniků na okraji zájmu se staly soukromou živností. Av ní platí princip zisku jako v každém podnikání. Mezi zaměstnanci čtyř stovek pohřebních ústavů se najdou i piráti, kteří obcházejí pacienty v nemocnicích nebo podvádějí pozůstalé. Proto se tolik snažíme o dodržování etických pravidel.


Přibývá pohřbů bez obřadu. Proč?
S mrtvými nechceme mít nic společného. Když zemře maminka doma, tak její děti zoufale volají, aby si pro její tělo někdo přijel a odvezl ho.

Čím si to vysvětlujete?

V nemocnicích a domovech důchodců umírá 90 procent lidí, medicína bere smrt jako prohru. Mrtvého vnímáme trochu jako odpad, nebo se ho bojíme. Přitom dříve na venkově bylo běžné s mrtvými žít několik dní, loučit se s nimi.

Jak je to ve světě?
Ve skandinávských zemích, v Německu nebo ve Francii prostě není možné pohřeb neudělat. Ve Španělsku funguje pojišťovna, jejíž hlavní produkt je pojistka na pohřeb. Ve Švýcarsku jsou v domech smutku osvětlené kóje, kde jsou pro účely rozjímání nebožtíci vystaveni.


Z jakého důvodu?

Akt rozloučení s blízkým člověkem je psychologicky velmi důležitý. Bez jeho prožití nás může smutek i po letech dostihnout a zlomit.