Jak se nyní odlišuje přístup k pohřbům oproti situaci z předkoronavirové doby?
Pohřby nabývají nové podoby především kvůli protipandemickým opatřením omezujícím nejen počet přítomných na obřadu, ale zejména blízkost, intimitu mezi rodinou a smutečními hosty. Podání ruky během kondolence, objetí a doteky na ramenou, to jsou pro plačící zásadně pomáhající rituály. Pohřeb je neopakovatelná událost, jakási premiéra a derniéra zároveň. Pozůstalý člověk k ní musí přistupovat odpovědně i v této době.

Novinkou bývají technologie, přenosy pohřbů na obrazovky nebo do domácností pozůstalých…
Když jsem se přihlásil na on-line pohřeb mého biřmovacího kmotra, měl jsem pocit, že jsem byl pouhý pozorovatel, ne účastník. Zůstal ve mně pocit něčeho nedokončeného, nevyřčeného, neprožitého. Smuteční obřady jsou podle mě šancí zavzpomínat na to, čeho jsme si na zemřelém cenili, co jsme na něm obdivovali, proč jsme ho milovali. A to je dobré dělat kolektivně.

Mohou se tedy nyní pozůstalí se svými zesnulými dostatečně rozloučit?
Co je dostatečně hluboké rozloučení, nelze definovat. Každý člověk to vnímá jinak. Význam osobní přítomnosti na pohřbu, doprovázení zemřelého na jeho poslední cestě, je nezpochybnitelný. Každý přechodový rituál je důležitým prvkem v procesu osobní i společenské změny; národním a náboženským kultem. Jeho nejhodnotnějším bodem podle mého je vnitřně upřímná vzpomínka spojená s odpuštěním a modlitbou za spásu lidské duše bez ohledu na vzdálenost, která nás od těla zemřelého a jeho hrobu v danou chvíli dělí.

Mění se podíl pohřbů bez obřadu na celkovém počtu pohřbů?
Poslední český sociologický výzkum od Olgy Nešporové z roku 2014 již z důvodu pandemie potřebuje zaktualizovat. Mohu tedy mluvit jen ze svých poznatků. Rozlišuji smuteční obřad po úmrtí a smuteční obřad po pohřbení. K tomu druhému přispívá pochopitelná neochota odložit smuteční obřad po úmrtí na „někdy“, což znamená ponechat tělo zemřelého uložené po celou tuto dobu v chladicím či mrazicím zařízení. Mnoho lidí nyní volí kremaci bez obřadu s tím, že smuteční rozloučení po pohřbení uskuteční až v době rozvolnění při příležitosti ukládání urny s ostatky do hrobu či kolumbária. A to je v této době logické rozhodnutí, nakonec urna může být ukryta v klasické rakvi. Půjde tedy o klasický venkovský funus, přestože třeba až rok po pohřbení těla v krematoriu.

Změní koronavirová pandemie do budoucna české pohřebnictví?
Zajisté, zcela bez pochyby. Pohřebnictví v celé Evropě musí být více kreativní, „zelené“ a zejména proklientsky zaměřené. V posledním roce jsme zažili chvíle opravdové občanské uvědomělosti a vzájemné pomoci. Skupina mnohdy ponižovaných řemeslníků - pohřebáků přepravců, pohřebáků „havranů“, pohřebáků zpopelňovačů, hrobníků a rozvozců uren - se ocitla ve světle ramp a získala v souvislosti s nemocí covid-19 mimořádnou důstojnost a uznání. Přesto se mi jeví nutným, aby se provozovatel pohřební služby, krematoria či pohřebiště stal součástí integrovaného záchranného systému trvale.

Co by to mělo prakticky znamenat?
Je jasné, že pouhé administrativní zařazení do systému by nestačilo. Tento počin by vyžadoval také vytvoření odpovídajícího režimu zdravotního, sociálního a penzijního pojištění. Rok trvající pandemie a krizová opatření vlády v oblasti kremací jasně ukázaly potřebu užší spolupráce s hasiči a zdravotníky.