Ouverturou ke zběsilému řádění komunistické justice byl dosud ne zcela vyjasněný pokus majora československé armády Květoslava Prokeše a právníků Jaroslava Borkovce a Rudolfa Hrbka svrhnout komunistický režim ozbrojeným povstáním. Pokus o změnu politických poměrů, jenž vešel do dějin pod názvy Prokešův puč či Borkovcův převrat, však skončil vlastně ještě dřív, než začal. Jeho konec pak provázely politické procesy s celkem 170 lidmi a šest rozsudků smrti.

Možná provokace

Příběh nepovedeného převratu, jenž mohl být i zamýšlenou komunistickou provokací vůči potenciální opozici, se pokusil už před časem rekonstruovat Petr Mallota z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Podle jím shromážděných dokumentů komunistických vyšetřovatelů, zejména výslechových protokolů zatčených, se major Prokeš, prvorepublikový důstojník československého jezdectva a za války odbojář a příslušník československého zahraničního vojska, rozhodl pro odbojovou činnost na základě dvou impulsů.

Tím prvním bylo setkání s generálem justiční služby ve výslužbě Samo Korbelem, jenž se mu měl svěřit s úmyslem opustit ilegálně republiku se záměrem organizovat exilové odbojové hnutí.

Druhým a hlavním podnětem se pak stalo to, že Prokeše vyhledal neznámý, asi čtyřicetiletý muž, který se představil jako „Spojka 10“ a předal mu údajný vzkaz jeho bývalého kolegy z armády podplukovníka Aloise Šedy. Ten v něm Prokeše vyzýval k organizování zpravodajské služby a založení odbojové organizace.

Podle historika Ivo Pejčocha svědčí existence „Spojky 10“ o tom, že celý pokus o převrat byl vykonstruovanou komunistickou provokací, které Prokeš naletěl. Bratři Alois a Ferdinand Šedovi totiž podle Pejčocha sice organizovali komunistický odboj, ale jen ve zpravodajské rovině. Že by kohokoli vyzývali k ozbrojenému povstání, nedokládá žádný historický důkaz.

"Stejně tak představa kurýra zpravodajské služby prokazujícího se plackou s nápisem Spojka č. 10 vyvolává spíše představu scény z komediálního filmu," uvedl Pejčoch ve své knize "Vojáci na popravišti – Vojenské osoby, popravené v Československu z politických důvodů v letech 1949–1966 a z kriminálních příčin v letech 1951–1984".

Tuto teorii zpochybňuje Mallota s odkazem na závěry vyšetřování Inspekce ministerstva vnitra ze 60. let, jež přešetřovala případy tzv. porušování socialistické zákonnosti, včetně policejních provokací. Podle závěrů této inspekce byl „Spojkou 10" obchodní zástupce Eduard Pláteník z Jindřichova Hradce, jenž skutečně pracoval pro americké tajné služby. Když StB zpravodajskou síť, jejíž součástí byl, rozbila, uprchl v březnu 1949 do Německa.

Vzniká síť

Ať či onak, Prokeš začal na základě podnětu „Spojky 10“ tipovat potenciální spolupracovníky, z nichž by mohl vytvořit odbojovou síť.

"Mezi první členy Prokešovy organizace se zařadili pražský advokát Jaroslav Borkovec (jeho bratr byl významným pražským kriminalistou), kriminální rada ve výslužbě Rudolf Hrbek, Prokešův bratranec Vladimír Fronc, který pracoval v Praze jako bankovní úředník, dále štábní kapitán Vratislav Janda z posádky Pelhřimov, majitel autodílny v Přerově Oldřich Vodička (šlo o bývalého příslušníka Československé samostatné obrněné brigády v Británii), podplukovník Václav Kopečný z Brna a přednosta stanice na brněnském vlakovém nádraží Jaroslav Benešovský," uvádí Mallota.

Řídící štáb odbojové organizace tvořili podle StB Prokeš, Hrbek a Borkovec. Posledně jmenovaný prý navíc zastával funkci "politického poradce", jenž řešil uspořádání "popřevratových poměrů": komunisté měli být donuceni odejít do opozice a politické vedení země měly převzít Strana socialistické levice, Občanská pravice a Strana středu.

K plánovanému převratu mělo dojít 17. května 1949. Podle Prokeše měl odstartovat ve tři v noci. Přepadový oddíl 70 samopalníků z posádky Pelhřimov měl pod velením štábního kapitána Jandy obsadit pankráckou věznici a Krajské velitelství StB Praha v Bartolomějské ulici, odkud měli být propuštěni političtí vězni, a následně i budovu Československého rozhlasu. Hrbek pak měl přečíst do rozhlasového vysílání projev, obsahující vyhlášení stanného práva, rozpuštění SNB a milicí, zastavení činnosti všech politických stran a tisku a oznámení, že za pořádek dočasně zodpovídá armáda. Na svá místa se měli vrátit ti státní zaměstnanci a armádní i policejní důstojníci, které komunistické akční výbory vyházely z práce.

Vše prozrazeno

Ještě předtím, než se podařilo celý plán zrealizovat, však udeřila Státní bezpečnost. Dne 15. května začalo rozsáhlé zatýkání. Sám Prokeš, hlavní iniciátor a organizátor převratu, byl zatčen 16. května 1949 ve čtyři ráno v nuselském bytě své spojky Dagmar Tůmové. "Do bytu vtrhlo asi osm ozbrojených estébáků. V tu chvíli za strašného řevu, co jim přišlo do rukou, kolem mě lítalo. Jeden z nich mě chytil za ruce v zápěstí, vlekl mě po schodech dolů a hodil mě do auta. Z mdloby jsem se probrala až v Bartolomějské ulici," vypověděla po roce 1989 Dagmar Tůmová.

Došlo k prozrazení celého plánu proto, že byl od začátku nalíčenou estébáckou provokací? Tato otázka je dodnes sporná.

Na jedné straně bylo do příprav převratu zapojeno až příliš mnoho osob, a jeho organizátoři navíc podcenili převažující společenskou atmosféru, která nebyla na něco podobného připravena. "Je třeba jasně říci, že celá věc v podstatě nepřekročila rané stadium příprav a rozhodně nebyla zralá na zahájení. A i kdyby tomu tak nebylo, naděje na úspěch by byla vzhledem k tehdejšímu rozložení sil mizivá. Prokeš i Borkovec patrně doufali, že by svým ozbrojeným vystoupením vyvolali jakousi spontánní řetězovou reakci odporu. Obávám se, že to byla velice naivní představa," uvádí Mallota.

Ten v této souvislosti zmiňuje i zprávu komunistické vojenské zpravodajské služby, Obranného zpravodajství, podle níž už 14. května všechno ohlásil podplukovník Kopečný, s nímž Prokeš při převratu počítal. Kopečný však buď považoval celou akci za provokaci, nebo Prokeše vědomě zradil.

Na druhé straně se StB Prokešovu organizaci skutečně infiltrovat pokusila, když nasadila provokatéra na Prokešova bratrance Fronce. Ten mu však podle dochovaných dokumentů nedůvěřoval, takže se přes něj pravděpodobně nedostala dál.

Šlo o spolupráci?

Podle Malloty stojí za zmínku také pozoruhodný fakt, že na stejný den, tedy 17. květen, připravovala ozbrojené vystoupení i další rozvětvená odbojová organizace, a sice skupina Zvon, jejímiž vůdčími osobnostmi byli chemik a civilní zaměstnanec Vojenského technického ústavu Emanuel Čančík, úředník Josef Charvát s manželkou Vlastou, uprchlý politický vězeň Vratislav Polesný, skautská vedoucí Dagmar Skálová a skaut Jiří Navrátil. I oni chtěli ovládnout klíčové instituce, osvobodit politické vězně a pak pomocí Československého rozhlasu zmobilizovat protikomunistickou opozici. S Prokešovou skupinou však bohužel sdíleli i to, že byli ve stejný čas, tedy 15. a 16. května, pozatýkáni policií. Všichni zatčení se pak sešli v Bartolomějské.

"Byl to pohled hrůzy na kolem sedící zmlácené lidi se zakrvavenými obličeji, podlitýma očima, rozbitýma nohama tak, že se na nich nemohli udržet," vzpomínala Tůmová, podle níž propojení Prokešovy a Čančíkovy organizace skutečně existovalo.

Poslední slovo měl v každém případě komunistický soud: Trest smrti dostali tři představitelé Prokešovy skupiny (kromě Prokeše samotného šlo o Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu) a tři vůdci organizace Zvon (Emanuel Čančík, Josef Charvát a Vratislav Polesný). Pět "spiklenců" dostalo doživotí: Hrbek, Tůmová a Jan Prager z Prokešovy skupiny a Dagmar Skálová a Vlasta Charvátová ze Zvonu. Vladimír Fronc a Jiří Navrátil byli odsouzeni na 20 let těžkého žaláře, Ludmila Křesinová a Marie Svobodová shodně na 15 let, Jaroslav Benešovský na 12 let. Nižší tresty pak čekaly řadu dalších odsouzených.

Advokáti proti totalitě

Česká advokacie si v úterý 5. listopadu připomene osudy všech popravených (včetně advokátního koncipienta Jaroslava Borkovce) veřejnou celodenní konferencí ve velké porotní síni Vrchního soudu v Praze (na místě, kde byla mimo jiné odsouzena Milada Horáková).

Konference je součástí projektu Advokáti proti totalitě, jenž dále zahrnuje mimo jiné stejnojmennou výstavu, jež bude slavnostně zahájena dnes v 18 hodin v Galerii 17. listopadu v pražském Kaňkově paláci (sídle komory), a vydání stejnojmenné knihy. Ta na základě historických dokumentů popisuje skutečné životní příběhy advokátů, kteří ani v dobách nesvobody neustoupili z profesních a etických principů a v některých případech položili v boji totalitou i život.