Kapitán Jiří Brada už dva roky už pracuje jako vyjednávač a zatím může zaklepat na dřevo – má stoprocentní úspěšnost.

Co rozhoduje o tom, že policisté zachrání člověka, který chce spáchat sebevraždu?

Rychlost, profesionalita a osud. Je velice důležité dostat se na místo co nejdříve. Většinou mluvíme se sebevrahy již po telefonu. Možná to tak nevypadá, ale vyjednávání je týmová práce. Vyjednávač se věnuje sebevrahovi a další policisté se snaží zjistit maximum informací o této osobě, problému a celkové situaci. Bohužel, velká většina sebevražd bývá dokonaná. Pokud se totiž člověk rozhodne skončit se životem, udělá to většinou tak, aby o tom nikdo nevěděl.

Liší se ve způsobech sebevražd muži a ženy?

Muži si obecně vybírají drastičtější způsoby. Když se chce zabít žena, většinou si vezme prášky. Muži to řeší střelnou zbraní, oběšením, nebo skokem z výšky. U skokanů je velkou výhodou to, že si jich často všimne někdo, kdo kontaktuje policii.

Jak to probíhá, když policie dorazí na místo?

Vyjednávač musí umět lidem naslouchat a proniknout jim do duše. Musí okamžitě zjistit hlavní problém a ukázat sebevrahovi i jiný pohled na jeho situaci. Cílem vyjednávání není zachránit člověka za cenu toho, že proti němu bude proveden násilný zásah. V takovém případě se o sebevraždu pokusí pravděpodobně za pár dní znovu. Naším cílem je zklidnit vyhrocenou situaci a přesvědčit člověka, že jeho život ještě má smysl. Je velice těžké dosáhnout toho během pár hodin. Navíc každý člověk má jiné motivy. Přesvědčujte staršího, těžce nemocného člověka, že jeho život má smysl…

Musí být policejní vyjednávač i dobrý psycholog?

Veřejnost policejní vyjednávače s psychology často zaměňuje, ale oni jsou daleko univerzálnější. Psycholog zkoumá sebevraha do hloubky, to by však v terénu nebylo nejvhodnější. Policejní vyjednávač neustále vyhodnocuje bezpečnostní situaci a rizika, musí znát taktické postupy zásahových jednotek i možnosti záchranářů, musí být schopen vylézt třeba na tovární komín a samozřejmě se musí umět útočníkovi ubránit, třeba i za pomoci střelné zbraně.

Vy sám jste byl někdy při práci v ohrožení života?

Nebyl, snažíme se této situaci maximálně předcházet. Prvořadá je bezpečnost naše, našich kolegů i všech dalších zúčastněných osob. Nikdy bychom nevyjednávali tváří v tvář člověku, který na nás míří pistolí, nebo neviseli za ruku ze střechy při držení sebevraha. To se stává opravdu jen v akčních filmech.

close zoom_in V březnu jste v Prostějově deset hodin přesvědčoval muže, aby neskákal z balkonu…

To byl velice intenzivní zážitek. Muž stál ve čtvrtém patře panelového domu, z vnější strany balkonu. Pod ním byl jen beton a stojany na kola, takže kdyby se pustil, je okamžitě mrtvý. Přestože jsem s ním navázal docela dobrý kontakt, nemohl jsem se přes jeho tvrdohlavost dopracovat k tomu, aby sám přelezl zpět na balkon. Vyjednávání prošlo snad všemi fázemi, které známe. Od pohodové komunikace a smíchu přes depresi a totální ztrátu hodnot. Byl jsem s ním na balkoně od jedenácti hodin večer. Nad ránem byl muž v hrozném fyzickém i psychickém stavu. Už nedokázal vnímat realitu, byl totálně promrzlý a ztrácel cit ve svalech. Na balkoně totiž stál celou dobu jen v ponožkách. Porušil jsem proto vyjednavačské zásady, muže chytil a rozhodl o násilném zásahu. Spolu s hasiči a dalšími policisty jsme jej pak zajistili a přetáhli do bytu, kde se ho ujali lékaři. Byl to velmi silný zážitek, po kterém jsem byl i já totálně psychicky vyčerpaný.

Je těžké neztratit po tolika hodinách koncentraci?

Rozhodně. Při absolvování všech kurzů a školení jsme ale prošli tvrdým výcvikem. Certifikát vyjednávače jsme dostali na velmi náročném kurzu Skupiny vyjednávání Útvaru rychlého nasazení (URNA). Naši i zahraniční kolegové nás nutili sáhnout si na dno, simulovali někdy až dvanáctihodinové situace a nutili nás reagovat na všechny situace, které by mohly nastat. Může se stát, že vyjednávač už je ze své práce vyhořelý a někdy sám potřebuje psychickou pomoc. To ale naštěstí zatím není můj případ.

Jak se všech emocí, které do sebe během práce načerpáte, zbavujete?

To jste mě opravdu zaskočila (směje se). Vzhledem k tomu, že mám svůj pohled na svět, nejsem ateista a vím, že co se má stát, to se děje, neberu životní zkušenosti nějak tragicky. Navíc se snažím svůj volný čas trávit pouze s lidmi, se kterými je mi opravdu fajn. Ale vzhledem k tomu, že je práce mým koníčkem a věnuji jí rozhodně více času než jen osm hodin denně, navíc studuji dva obory na právech, tak vlastně ani volný čas nemám (smích).

Jak to zvládáte emočně a duševně? A jak moc to ovlivňuje váš život?

Každý policista, hasič nebo záchranář, který se setkává se smrtí, neštěstím a bolestí příbuzných, je tímto zasažen. Jsme také jenom lidé, i když školení. Je velice důležité najít hranici mezi tímto světem a naším reálným životem. Nezřídka se stává, že sami záchranáři potřebují „zachránit“. Naštěstí v těchto případech dobře fungují posttraumatické týmy, které nám pomáhají. Někdy je náročné jít druhý den po vyjednávání do práce. Určitě to totiž není tak, že v okamžiku, kdy se mi podaří přesvědčit člověka, aby například neskočil ze stožáru, už na něj nemyslím. Když s těmi lidmi mluvíte, dostanete se k nim opravdu velmi blízko. Často jsou to hodně pohnuté osudy. Jsem pak šťastný za to, že žiju klidným životem a mám krásné zdravé děti. Člověk si opravdu přerovná životní hodnoty.