Koledování už ovšem dávno není pouhým honěním a šleháním děvčat. Pro děti je zvonění u dveří a vrátek zábavou a zpestřením volného dne. Dříve bývalo mnohde obyčejem, že děvčata chodila s pomlázkou na oplátku v úterý. Čím dál častěji jsou však nyní mezi koledujícími dětmi vidět děvčata už v pondělí.

Starší mládenci navíc mnohdy využívají výdobytky moderní doby. Nasednou například ve větším počtu do auta, mávají pomlázkami z oken a s hlučným křikem obrážejí okolní obce nebo chatové osady.

K velikonočnímu pondělí se už nevážou žádné zvláštní liturgie a církevní obřady. Ježíšovo ukřižování, připomínané na Velký pátek, je podle křesťanské víry výkupnou smrtí za lidské hříchy. Velikonoce pak vrcholí v noci ze soboty na neděli a v neděli dopoledne slavností jeho vzkříšení a zmrtvýchvstání.

V řadě věcí vzdálených liturgii je kardinál Miloslav Vlk ochoten vidět "nitky, které spojují různé zvyky s Velikonocemi". Připouští také, že nevidí nic špatného na obyčejích spojených s Velikonočním pondělím. Zejména kdysi, když ještě býval knězem v Rožmitále pod Třemšínem nebo na Šumavě, bylo možné zahlédnout ho ten den na chvilku i s pomlázkou v ruce.

"Když lidé vyšli z kostela, tak přišli kluci s pomlázkami a vyšupali ženy a děvčata. Obvykle mi také dali do ruky nějaký proutek, a tak jsem se k nim připojil," řekl ve vzpomínce na své kněžské působení na venkově.

Koledování je doloženo už ve vzpomínkách pražského kazatele Konráda Waldhausera žijícího ve 14. století.