V historii československé kinematografie, literatury i komiksu najdeme celou řadu příkladů úspěšně zvládnutého sci-fi žánru, ať už pojatého vážně nebo v parodické či komediální poloze. Není divu, že i po roce 1990 k němu sahali producenti jako k jistotě, která by prostě neměla selhat. Jenže ouha - v posledních třiceti letech tato sázka nějak nevychází. Co přesně se stalo, že Češi už se sci-fi neumí pracovat?

Dětsky kouzelné začátky

Slávu, ale také prokletí české filmové sci-fi založil Karel Zeman svými nápaditými, vycizelovanými a současně dojemně dětsky naivními a kouzelnými fantaskními díly z konce 50. a z 60. let, jako byly Cesta do pravěku (1955), Vynález zkázy (1958), Baron Prášil (1961), Na kometě (1970) a další.

Zvlášť u Vynálezu zkázy je třeba dodnes ocenit, jakým způsobem dokázal český režisér propojit hraný film s atmosférou původních ilustrací Verneových knih od Léona Benetta - až o mnoho let později se za pomoci daleko modernějších technologií o něco podobného pokusila režisérská trojice Robert Rodriguez, Frank Miller a Quentin Tarantino s filmem Sin City - město hříchu (2005), v němž za pomoci nejmodernějších filmových prostředků důsledně napodobili styl stejnojmenné komiksové série autora a výtvarníka Franka Millera.

Zemanův styl byl navíc originální v tom, že jeho triky byly nápadité, ale dělané na koleně a většinou velmi levné. Snad nikde nedošlo pořekadlo o fenoménu "zlatých českých ručiček" takového naplnění, jako právě v případě Zemanových filmů, které si pohrávaly s perspektivou a kreslenými či loutkovými modely a jejichž vypravěčská linka, v nejlepším slova smyslu dětsky naivní, korespondovala s naivitou, ale současně cizelérským propracováním triků.

Požehnání i prokletí

To se ukázalo být pro československou kinematografii na dlouhá léta požehnáním i prokletím. Podobný styl se totiž stal výstavní značkou československého filmu, která se dobře doplňovala s českým smyslem pro humor, ironii i sebeironii, jaký ve svých scénářích projevovali například Jiří Brdečka (Adéla ještě nevečeřela z roku 1977, Tajemství hradu v Karpatech z roku 1981) nebo Miloš Macourek, jenž navíc dokázal sám o sobě tvořit dokonalé vymyšlené světy s vlastmími pravidly (například Zabil jsem Einsteina, pánové z roku 1969 nebo Ráno vstanu a opařím se čajem z roku 1977).

Z výše uvedeného mixu ingrediencí se do určité míry vymykala vážně pojatá sci-fi scenáristy Pavla Juráčka a režiséra Jindřicha Poláka Ikarie XB-1 z roku 1963, která se snažila vyprávět vážně a existenciálně pojatý příběh pomocí temné a klaustrofobické atmosféry a inspirovala v tomto směru řadu dalších tvůrců - nejčastěji je zmiňována jako inspirační zdroj pro film Stanleye Kubricka 2001: Vesmírná odysea z roku 1968.

Hravost a nápaditost české trikové školy spolu s originálním a svižným sebeironickým námětem pak režisér Jindřich Polák bohatě zúročil ještě v dětském seriálu Návštěvníci z roku 1983.

Současně však byla 80. léta obdobím, kdy se začalo ukazovat, kde má "česká škola" filmové sci-fi své limity: umně dělané "ruční" triky přestávaly stačit stále dokonalejším (a finančně náročnějším) trikovým scénám západních filmů, které objevovaly neustále nové postupy (animatronické masky, kombinaci živé herecké akce s počítačem vytvořenými postavami). Navíc už ztratily svou neotřelost a působily spíš zastarale. A krok se nedařilo držet ani s neotřelostí filmových zápletek, které přestávaly být vizionářské. 

Kouzlo vyprchává

Tohle všechno se naplno ukázalo začátkem 90. let, kdy se český film ocitl ve svobodných podmínkách a najednou se ukázalo, že konkrétně v oblasti sci-fi je mu světová kinematografie na hony vzdálená a on vlastně nemá co nabídnout.

Průkopnické a novátorské sci-fi filmy z předchozích dekád (Vetřelec, Terminátor, svým způsobem i Hvězdné války) začaly vytvářet ze své značky úspěšné franšízy a počítačová animace udivovala do té doby nevídanou dokonalostí triků (James Cameron si její metamorfní možnosti vyzkoušel už na sklonku 80. let filmem Propast, aby je v roce 1991 ve snímku Terminátor 2 dovedl k preciznímu výsledku, Steven Spielberg překvapil v roce 1993 celý svět svým Jurským parkem).

V tomto světě Češi tvrdě zaspali. Krátce po revoluci sice vznikla ambiciózní česká produkční společnost Heureka Film, která investovala do moderního počítačového vybavení pořízeného ve Spojených státech a natočila s jeho pomocí v roce 1994 oceňovaný film Jana Svěráka Akumulátor 1, ve své době nejnavštěvovanější snímek roku, ale velké investice, které nebyly návratné z českého trhu, jí současně zlomily vaz. Ani Akumulátor nezaznamenal vzhledem k vysokým výrobním nákladům (stál 40 milionů korun, což z něj činilo ve své době nejdražší český film) velký zisk, protože se navzdory tomu, že získal několik hlavních cen na specializovaných filmových sci-fi festivalech, nedočkal většího komerčního ohlasu v zahraničí. Společnost Heureka Film nakonec ztroskotala. 

Bizarní Nexus

V atmosféře první poloviny 90. let také vznikl jeden z nejbizarnějších filmů, kterými česká kinematografie obohatila evropskou sci-fi, česko-britsko-španělský koprodukční snímek Nexus. Příběh o tom, jak Země s celou Sluneční soustavou zanikla a zbytek lidstva dostane šanci přežít na vzdálené planetě Taron, pokud vládci planety zaprodá mladičkou dceru vůdce lidské kolonie (o jejíž svobodu začne bojovat mladý hrdina), se sice pohyboval na půdorysu klasických sci-fi příběhů, ale jeho zpracování bylo až křečovitě kýčovité a i v dané době už velmi archaické.

Přestože filmový průmysl (a zvláště ve sci-fi žánru) na začátku 90. let jednoznačně ovládla počítačová animace, tvůrci filmu Nexus se jí rozhodli čelit klasickými triky s malými modely a ruční animací - o triky se staralo studio Trilobit spadající pod tehdejšího vládce barrandovských ateliérů, společnost AB Barrandov, fantaskní krajina planety Taron, na níž se odehrával příběh, i makety vesmírných lodí vznikly podle návrhů výtvarníků Jiřího Štamfesta (hlavního výtvarníka filmu) a Martina Zhoufa. 

Rozhodnutí vsadit na makety a ruční animaci prý vzniklo z podnětu španělského koproducenta, jímž byla společnost Filmagic. Dalšími dvěma koproducenty se staly britská firma Golden Pictures a česká společnost KF, neboli někdejší zprivatizovaný Krátký film, pro nějž tento snímek znamenal jedno z tehdejších nešťastných produkčních rozhodnutí - brzy poté se firma restrukturalizovala zpět pod název Krátký film Praha a prakticky rezignovala na vlastní tvorbu, věnovala se jen obchodu s autorskými právy děl, jež jí zůstaly z doby slavné éry československého Krátkého filmu. 

Zasáhl i pokus o puč v Rusku

Českému koproducentovi zkomplikovalo život i to, že film se měl původně točit také ve Španělsku a v Rusku a česká strana měla nést podstatně menší náklady. Situaci ale zkomplikovala mezinárodní politická situace, mimo jiné pokus někdejší sovětské tajné služby KGB o vojenský puč a internace Gorbačova, která nakonec vedla k jeho pádu. Ruskými městy najednou jezdily tanky a natáčení se muselo celé posunout v čase a následně i v místě - nakonec se celý film realizoval u nás.

Náklady českého koproducenta v důsledku těchto faktů skokově vzrostly, zahraniční partneři navíc nebyli ochotni akceptovat plně nárůst cen, k němuž právě tehdy na českém trhu došlo. K dovršení smůly z projektu odstoupil ze zdravotních důvodů Juan Piquer Simón, autor románu Meč a mágové, knižní předlohy filmu. Scénář tak přepracoval a zjednodušil režisér José Maria Forqué a soudě dle výsledku, moc mu neprospěl, protože film tvořil přehlídku nejrůznějších klišé, známých i z jiných a lepších snímků (na druhé straně o léta předběhl třeba Hru o trůny tím, že zdůraznil v ději nahotu hlavní hrdinky).

V 90. letech se snímek několikrát objevil ve vysílání tehdejší TV Nova, jinak ale zapadl. Pro dnešního diváka by byl možná zajímavý netradičním obsazením spousty českých herců - třeba Jana Švandová v něm podstoupila proměnu ve fyzicky znetvořenou zrůdu, Jan Šťastný se v něm objevil v blond paruce jako zajatý mladý vědec, blond paruku získal i další český herec Zdeněk Podhůrský, jenž ztvárnil jednoho z vůdců podzemního hnutí. 

Několikrát odložené uvedení filmu provázely tehdy moderní marketingové aktivity - třeba vydání nepříliš zdařilé komiksové podoby děje - ale to snímku příliš nepomohlo. 

Naznačil problémy

Film Nexus jakoby v mnohém předurčil problémy, kterým později čelil i beznadějně potopený Poslední z Aporveru režiséra Tomáše Krejčího. Za prvé, přestože v Česku vznikly společnosti věnující se na světové úrovni filmovým trikům (konkrétně třeba UPP), ty se věnují především práci pro zahraniční filmové štáby a česká autorská tvorba ztrácí z hlediska kvality triků se zahraniční konkurencí dech.

Za druhé se ambice tvůrců ne vždy potkají s jejich skutečnými schopnostmi. A za třetí se samotný žánr sci-fi filmů v posledních letech jakoby vyprázdnil a přestal být atraktivní jako kdysi. Ve světovém filmu po něm vytlačily poptávku adaptace superhrdinských komiksů a stále silnější roli hrají i výpravné seriály ve stylu už zmíněné Hry o trůny. Prohlášení Tomáše Krejčího o tom, jak zfilmuje legendární český komiks Kruanova dobrodružství či Čapkovu Válku s mloky, lze tak brát snad jen jako zbožné přání.