„Mámo, co je to volit? To lidé staví příští svět, můj broučku, pro jejich život bez válek.“ Tyto prostoduché veršíky otisklo Rudé právo na titulní straně 26. listopadu 1971, v den, kdy v Československu začínaly první volby období normalizace.

Je všeobecně známo, že tehdejší volby vlastně žádnými volbami nebyly. Voliči si nemohli vybírat z více kandidátů, byla jen jedna kandidátka Národní fronty. Na ní se sice kromě komunistů objevovali i nestraníci, členové Československé strany lidové a Československé strany socialistické, ale vždy pod taktovkou vedoucí úlohy KSČ.

Robert Ospald (vpravo) a Zdeněk Pohl v kukuřičném poli u hranic.
Za železnou oponu se dostal po drátech vysokého napětí. Ani strach ho neodradil

K čemu pak takové volby vlastně sloužily? Proč si komunisté nedosadili své kandidáty do parlamentu a národních výborů rovnou? Ve skutečnosti plnily pro tehdejší režim velmi důležitou úlohu. Kromě toho, že mu dodávaly zdání legality, byly také demonstrací jednoty národa. Každý plnoletý Čechoslovák musel před volební urnou dát najevo, že souhlasí s vládnoucí mocí, bez ohledu na to, že pro mnohé byl tento rituál ponižující.

Zatímco v prvomájovém průvodu se člověk mohl schovat v davu, před volební komisí byl každý sám za sebe. Teoreticky sice existovala možnost k volbám nejít. Anebo jít ve volební místnosti za plentu a tam některé kandidáty přeškrtnout. Ale kdo se o to pokusil, koledoval si o problémy. Další iluzi legálnosti celého divadla pak vytvářel výsledek voleb: Národní fronta nikdy nevítězila stoprocentně, ale obvykle se ziskem 99 procent a nějaká ta promile hlasů.

Lech Wałęsa (uprostřed), zakladatel nezávislých odborů Solidarita a aktivista za lidská práva
Před 40 lety vznikla v Polsku Solidarita. Sověti zuřili, Husák byl pro invazi

Kolem voleb vždy ve společnosti panovala vypjatá atmosféra: pracovní kolektivy demonstrativně přijímaly závazky, prodej alkoholu byl omezen, opilecké výtržnosti se stíhaly přísněji než obvykle.

Volby roku 1971 byly ještě o něco více sledované než jakékoli jiné. Šlo totiž o první volby od potlačení pražského jara a začátku sovětské okupace v srpnu 1968 a režim je dokonce dvakrát odložil (původně se měly konat už roku 1969), než si byli komunisté naprosto jisti, že většina obyvatelstva se podřídí a nedojde k žádným masovým narušením pořádku.

Letáková akceZdroj: Paměť národaVolební povinnost neexistuje

Právě před volbami roku 1971 došlo k první akci, při níž se ve větší míře spojila opozice z řad bývalých komunistů i nekomunistů z Brna, Prahy i dalších měst. Do schránek tisíců lidí po celém Československu se dostaly letáky, upozorňující na to, že volby jsou jen podvodnou hrou a vyzývající k neúčasti. Text letáku s názvem OBČANÉ voliče ujišťoval, že neexistuje volební povinnost a nezúčastnit se voleb nebo jít ve volební místnosti za plentu neznamená žádné porušení zákona.

U zrodu letáku podepsaném Socialistickým hnutím československých občanů stál samizdatový časopis Fakta – připomínky – události brněnského historika Milana Hübla. K dalším organizátorům akce patřili filozof Rudolf Battěk, historik Jan Tesař, inženýr Jiří Müller a bývalý komunistický funkcionář Jaroslav Šabata. Podařilo se jim získat desítky až stovky lidí, kteří pomáhali s rozmnožováním a v noci z 8. na 9. listopadu 1971 roznášeli letáky do schránek.

Celá akce se však dostala do hledáčku StB a už v onu listopadovou noc začalo velké zatýkání. Kromě hlavních organizátorů akce postihlo i řadu jejich spolupracovníků, kterým dramaticky zasáhlo do života.

Ve vězení celá rodina

Jaroslav Šabata zaangažoval do roznášení letáků všechny tři své děti, třiadvacetiletého Václava, dvacetiletou Annu a teprve devatenáctiletého Jana. Všichni čtyři za to ještě před volbami skončili ve vazbě.

„Když jsem procházel Jaselskou ulicí a házel ty letáky do schránek, vynořil se tam pomocný příslušník Veřejné bezpečnosti. Za chvíli přijelo auto, sebrali mě a bylo,“ vzpomíná Jan Šabata na své zatčení pro Paměť národa.

Levko Dohovič v době odsouzení.
Jako náctiletý šel do lágru. Mohli vás tam i prohrát v kartách a zabít, vyprávěl

Zatímco nejstarší Václav byl z vyšetřovací vazby propuštěn, Jan Šabata byl odsouzen na třicet měsíců nepodmíněně a jeho sestra Anna dokonce na tři roky. Věznění výrazně ovlivnilo jejich budoucí životy. Kromě toho, že stvrdilo jejich příslušnost k disentu – oba později podepsali Chartu 77, Jan Šabata se v plzeňské věznici na Borech spřátelil s levicovým intelektuálem Petrem Uhlem, který byl odsouzen v prvním posrpnovém politickém procesu s členy Hnutí revoluční mládeže na čtyři roky nepodmíněně. Po propuštění ho představil své sestře a zanedlouho nato se ti dva vzali.

Přiznala jsem se ke všemu

Státní bezpečnost rozhodila sítě velmi doširoka a skončila v nich i řada lidí, kteří s organizací letákové akce přímo neměli nic společného. Jednou z nich byla například bývalá administrativní pracovnice Anna Koutná-Tesařová, která pro Jaroslava Šabatu a lidi okolo něj pomáhala přepisovat různé samizdatové texty.

V prosinci 1971 si přišli nejdříve pro jejího manžela Karla Koutného, čtyři dny před Vánoci došla řada na ni. Děti, kterým bylo třináct a šestnáct let, zůstaly ze dne na den bez rodičů s babičkou.

„Zapírala jsem, nechtěla jsem mluvit, ale dostali mě na ty děti. ,To je vaše věc – budete tady déle a děti budou bez rodičů,’ strašili mě. Vypovídala jsem, přiznala jsem se. Ať mi předložili cokoli, přiznala jsem se ke všemu, abych ochránila další,“ popisuje Anna Koutná-Tesařová.

Irina Juřinová s maminkou v roce 1937.
Karbanátky z lidského masa, mrtvé dítě na okně. To byla děsivá zima v Leningradu

Její muž byl odsouzen na rok, ona sama si odseděla téměř dva roky. Z vězení se vrátila před Vánoci 1973 a její muž krátce nato zahynul za velmi podezřelých okolností: našli ho utopeného v brněnské přehradě se spoutanýma rukama i nohama. Policie smrt označila za sebevraždu…

O několik let později se druhým manželem Anny Koutné stal historik Jan Tesař, rovněž odsouzený v rámci “letákové akce”. Jak Tesař upozorňuje ve své vzpomínkové knize Zamlčená diagnóza, jedním z důvodů, proč Státní bezpečnost letákovou akci tak snadno rozkryla, byla velká neopatrnost až lehkomyslnost jejích organizátorů, kteří dosud neměli zkušenosti s aktivitou v disentu:

„Byl jsem například předmětem žertování za svou nechuť k telefonu; když jsem ho v nouzi užil a představil se vymyšleným jménem, dávalo se to ve společnosti k dobru. Hovořit o schůzkách telefonem […] se považovalo za znak nejen odvahy, ale též naprosté legality dané schůzky […]. Dokonalá legálnost cyklostylu se považovala za prokázanou tím, že byl zapůjčen z úřadu nebo oficiální instituce. To všechno svědčilo o naivnosti lidí, kteří se zatím nestřetli s StB a její praxí.“

Soudili nás jako náboženskou skupinu

Zátah na účastníky letákové akce měl také svoje pražské křídlo: jeho “vůdcem” se poněkud neplánovaně stal evangelický farář Jaromír Dus, u něhož si Jan Tesař uschoval kufr obsahující několik stovek letáků. Jenže Jan Tesař byl už v té době sledován Státní bezpečností, a přilákal tak její pozornost k Dusovi. Ten posléze onen kufr převezl do vinohradského bytu filozofa Ladislava Hejdánka.

Následujícího dne byl zatčen nejen Jaromír Dus, ale i Ladislav Hejdánek, který si leták ani nestihl přečíst, a jeho žena Heda.

Svatební foto Juliány a Miroslava Lápkových
Komunisté ji znásilnili i vydírali. Přesto ji jeden z nich odradil od sebevraždy

„Soudili nás jako ,náboženskou skupinu’, Dusa jako hlavu spiknutí, mě jako spolupachatele,“ konstatuje Ladislav Hejdánek. Byl odsouzen na devět měsíců za pobuřování, zatímco Jaromír Dus dostal patnáct měsíců za podvracení republiky.

V tom byl veliký rozdíl: zatímco Ladislav Hejdánek si odseděl “jen” půl roku a pak byl propuštěn na Husákovu amnestii, na trestný čin podvracení republiky se amnestie nevztahovala. Paní Hejdánková odešla od soudu s podmínkou.

Volební účast: 99,45%

Celkem bylo v rámci letákové akce zatčeno 140 lidí a v létě roku 1972 třetinu z nich odsoudili celkem na 126 let vězení. Nejvyšší tresty za podvracení republiky dostali Jaroslav Šabata (6 a půl roku), Jan Tesař (6 let), Jiří Müller (5 a půl roku) a Rudolf Battěk (3 a půl roku). Jak už ale bylo zmíněno, k dlouhému věznění bylo odsouzeno i mnoho lidí, kteří se provinili pouhým opisováním letáků, jejich házením do schránek, anebo je StB ke “spiknutí” přiřadila bez reálného důvodu.

Hana Truncová se snoubencem Otakarem Čeňkem Truncem v roce 1949
StB ji zatkla těsně před svatbou. Místo veselky putovala do mokré kobky bez oken

Jaký dopad měla letáková akce na společnost, je dnes již těžké posoudit. Podle oficiálních statistik se k volbám dostavilo 99,45 procenta československých voličů a 99,84 procenta z nich dalo svůj hlas kandidátům Národní fronty…

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, můžete vstoupit do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak podpořit na https://podporte.pametnaroda.cz.

Barbora Šťastná