I proto je zajímavé, co si o pojetí výuky myslí muž, jenž je od roku 2016 také senátorem. O tom, že k dobrým výsledkům lze dojít jinak než prostřednictvím biflování, testování a striktního dodržování plánu, je přesvědčen dlouhodobě.

A že ke kantorské profesi patří také humor, zjistí každý, kdo zaklepe na dveře jeho ředitelny. Od letošního majálesu je zdobí izolepou přilepený studentský vzkaz: „Když se v kině dívám na Ornellu Muti, toužím plnit dívčí tutti-frutti. Ale když mrknu na Růžu, nemůžu!!!“

Zdroj: Deník

U letošní státní maturity z matematiky propadlo 22,4 procenta žáků, čtyřku dostalo 24,5 procenta. Co z toho vyvozujete?
Především to, že maturanti matematiku pravděpodobně neumějí. Také to, že se na školách asi neučí úplně dobře. A v neposlední řadě by to měl být impulz k zamyšlení, jestli skutečně všechny obory a nástavby musejí končit maturitní zkouškou.

Včetně úvahy, že je čas na odklad nebo revizi plošného spuštění maturity z matematiky v roce 2021, respektive 2022?
To nepochybně. Řadu let jsem přesvědčen, že povinná státní maturita z matematiky je cesta zpátky, která ničemu nepomůže. Absolventi ji nebudou umět o moc lépe, spousta lidí u matematiky propadne a my se ji budeme snažit učit ne kvalitněji, ale tak, aby maturanti udělali testy. Nás by přitom mělo zajímat hlavně to, jestli jí žáci rozumějí.

Jak je možné, že se spory o povinnou matematiku a podobu případných testů pro všechny maturanty vedou zhruba deset let, kdy se státní maturita začala připravovat?
Matematika je úžasná v tom, že je nenahraditelná při rozvoji schopností a dovedností, které ostatní předměty rozvíjet nemohou. Mám na mysli abstraktní uvažování, logický postup krok za krokem vedoucí k ověřitelnému cíli. Jenže místo toho, abychom se soustředili na tuto oblast, ve výuce často klademe důraz na odučení co největšího množství kapitol, přičemž se látka neprocvičí, protože je málo času. Žáci se to učí mechanicky, což tlak na testy ještě umocní.

Proč to funguje právě takto?
Matikáři jako profesní skupina jsou velmi konzervativní, což ten obor do jisté míry předurčuje – a není to nic špatného. Horší je, že trvají na ohromném množství témat, která musejí středoškoláci zvládnout.

To pak vede k frontální výuce, vyloží se látka, procvičí se na dvou třech příkladech, udělá se písemka a bez ohledu na to, jak ji žáci zvládli, se jede dál. Já bych byl pro méně látky a více času na její skutečné pochopení a zažití. Další vlivná skupina se rekrutuje z řad svazu průmyslu, zaměstnavatelské lobby, hospodářské komory, která vše společně se sociální demokracií dotlačila k povinné maturitě z matematiky.

Není to logické při katastrofálním nedostatku technických kádrů?
Ale vždyť nejvíc absolventů středních škol je z technických oborů. Že pak zběhnou k jiným profesím, nebo že nic neumějí, je jiná věc. Nemůžeme očekávat, že v době, kdy se celý svět, vědění, konání posouvají neuvěřitelným způsobem dopředu, ze škol odejdou lidé s perfektními znalostmi daného oboru, které budou schopni okamžitě aplikovat v praxi.

Jak byste to řešil?
Dejme studentům dobré všeobecné základy, tedy schopnost rozumět textu a pracovat s ním, matematickou a IT gramotnost, jazykové kompetence. To by se mělo zvládnout na všech středních školách. Pak se zaměstnavatelé o absolventy musejí trochu starat, formovat je, pečovat o jejich rozvoj a nasměrování podle potřeb té které firmy.

Obory lidské činnosti se v současnosti hrozně rychle mění a lidé se budou muset pořád učit nové věci. Snáz jim to půjde, když budou mít na čem stavět. Mějme na mysli, že maturanti budou v nejproduktivnějším věku za dvacet třicet let, kdy spousta výrobních či obslužných činností už nebude existovat.

Podle předsedy Unie školských asociací ČR a ředitele chemické průmyslovky Jiřího Zajíčka je správné, že se konečně bude maturovat z matematiky povinně, například kvůli motivaci žáků a jejich kompetencím. Zároveň navrhuje snížení náročnosti testů, a to ve všech předmětech státní maturitní zkoušky. To není cesta?
Byla by tragédie, kdyby jedinou motivací ke studiu byl strach ze známky nebo z maturity. U nás na škole si ze 110 maturantů vybralo matematiku 85 a k tomu jich 90 přinese mezinárodní certifikát z cizího jazyka na úrovni B a C1, 25 dokonce C2.

„Místo uvolňování šroubů je stát utahuje a nutí všechny, aby byli co nejstejnější a vešli se do jednoho maturitního modelu.“ 

Jejich motivace je asi jiná než maturitní zkouška. Nikdy nezapomenu na svoji třídní na gymnáziu, která nám říkala: „Nebuďte otroubkové, nestudujete kvůli kusu špekového papíru – myšleno maturitní vysvědčení s vodotiskem – ale kvůli sobě.“ A my se teď dostáváme k tomu, že motivací má být zkouška? To je přece úplně špatně.

Čili nároky na maturanty by se snížit neměly? Ze Zajíčkova pohledu totiž není nutné, aby chemik exceloval z epizeuxe.
Jenže to je opačný postup, než by být měl. Teď jsme zjistili, že 31 procent studentů u maturity propadlo. Místo toho, abychom udělali něco pro to, aby něco uměli, tak se začneme bavit o tom, jak vše upravit, aby jich odmaturovalo co nejvíc.

A co námitka bývalých ministrů školství za ČSSD, že stát, který středoškolské vzdělání platí, má mít nástroj ke srovnání jednotlivých škol a k posouzení jejich výstupů?
S tím naprosto souhlasím. Nemyslím, že by to mělo vést k sestavování žebříčků, avšak stát by měl požadovat nějakou výstupní úroveň u lidí, kteří získají maturitní vysvědčení se státním razítkem. Proto jsem vždycky byl pro zavedení společné části maturitní zkoušky. Jenže jak to třeba vypadá u českého jazyka dnes? Zkouší se literatura podle partitury, která je z Cermatu předepsaná na každou minutu.

Týká se nějakých 20 titulů a otázky naznačují, co se žádá, aby maturant o literatuře věděl. Ve slohu se píšou stylistické útvary, které mají rozsah 250 slov a zajímá nás, zda žák dodrží formu, přičemž obsah, nápad, idea nám jsou více méně lhostejné. A pak je tu didaktický test, který rok co rok zvedne emoce, neboť se vždy povede polemika, jestli tam nějaká otázka být měla, nebo ne.

V tomto směru souhlasím s kolegou Zajíčkem, že bychom maturitu měli zjednodušit, nikoli však snížit nároky. Nechme na češtinářích, aby známkou na vysvědčení ohodnotili písemný projev studentů a jejich literární kompetence. Didaktický test u státní části by měl prověřit hlavně to, že jsou žáci schopni porozumět textu a mají základní jazykové dovednosti.

Vše ostatní kromě didaktických testů by mělo zůstat na školách?
Jistě, ale ne jako součást maturity. U ní by se měly prověřit základní znalosti v rodném jazyce, do didaktického testu se přece dá zakomponovat leccos z pravopisu, stylistiky či literatury. Na garanci absolventské úrovně to stačí. Druhý předmět by si pak žáci měli zvolit mezi matematikou a cizím jazykem. Naštěstí u něj víme, jak má zkouška vypadat, protože to je snad nejtestovanější věc na světě.

Zaplať pánbůh, že jsme se po letech usilovného boje dopracovali k tomu, že studenti mohou maturitu z angličtiny, němčiny či jiného světového jazyka nahradit celosvětově uznávanou zkouškou. Absurdní je, že podle zákona by se od roku 2021 mělo na gymnáziích povinně maturovat z matematiky i jazyka a neuznávaly by se přitom certifikáty. Opravdu mám pocit, že žiju v blázinci.

Budete se s tím jako senátor snažit něco udělat?
Pořád se snažím, podal jsem ústavní stížnost na povinnou maturitu z matematiky a budu usilovat o to, aby zůstal podobný model, jaký je v současnosti. A také si přeji, aby školy měly dost času na svoje profilové maturity. Je dobře, že v tomto ohledu jim zákon nabízí neuvěřitelné množství forem, od praktických projektů až po maturitní práci s obhajobou. Tam studenti mohou ukázat, jak dokážou samostatně pracovat. Nechme školám, co jejich jest, a u státní části pojďme na základní úroveň ověření středoškolských znalostí. Bohužel jdeme úplně opačným směrem.

Možná i proto, že 28 let slyšíme o klíčové roli učitele, ale skutek utek. Snad až v minulých dvou letech se v oblasti platů začala slova měnit v činy. Kroutíte hlavou, takže to snad není pravda?
Jsem skeptický. Učitelům se něco přidalo, ale stejně dostali přidáno policisté, hasiči, zdravotníci či úředníci. Sliby, že učitelské platy se mají dostat na 130 nebo dokonce 150 procent průměru ostatních profesí, zůstávají na papíře. Muselo by jít o velký skok, protože evolučně po dvou třech procentech se k tomu nedobabráme.

Buďme optimističtí a věřme, že pokud vláda ANO a ČSSD vznikne, tenhle slib z programového prohlášení splní. Napomohlo by to větší atraktivitě pedagogických fakult, které jsou pro maturanty až třetí či čtvrtou volbou vysoké školy, a hlavně tomu, že by jejich absolventi ve školství zůstávali?
Nedivme se. Absolventi pedagogických fakult jsou slušně vzdělaní, mají dobrý všeobecný základ a dovednosti, takže se v pohodě doučí nějaký další obor a jsou pro trh práce atraktivní. Zásadní problém je, že učitele zoufale potřebujeme, ale nemáme je. Přitom jedním z ojedinělých pozitiv současného školství je existence spousty výborných pedagogů ve školách, kteří své povolání pořád dělají rádi. Jen díky nim to jakž takž funguje.

Zvýšilo by atraktivitu pedagogické průpravy, kdyby na fakultách bylo víc praxe?
To jeden z největších problémů vzdělávání budoucích učitelů. Každý ví, že v úspěšných systémech budoucí učitelé tráví asi stokrát víc času na školách než u nás. Nedávno jsem byl v kanadském Ontariu, kde berou na fakultu dvě stě lidí. Každý rok mají asi 4000 přihlášek a adepti kantorské profese půlku času stráví na školách s dětmi.

Učíte 45 let, takže jistě můžete říct, co je pro učitele náročnější, zda předávání znalostí, nebo formování mladých osobností včetně řešení různých konfliktních třídních nebo rodinných situací?
To je jednoduchá otázka, ale strašně těžká odpověď. Jestli v nás nějaký učitel zanechal stopu do budoucna, tak určitě proto, že byl zajímavou, mimořádnou osobností. Nemusel to být žádný dobromil, přísné učitele si často pamatujeme víc. Dobrý kantor musí umět udržet se studenty kontakt, motivovat je, vzbudit v nich zájem. Nemusí to ale být superodborník ve svém oboru.

Lidský rozměr je daleko důležitější, kvůli němu se na kantory vzpomíná celý život. Dodneška mám před očima pár lidí, kteří mě učili na základní škole, na gymnáziu či na vysoké, dva tři lidi na každém stupni. Jistě mě hodně naučil pan učitel Vrbek, i když mi na základce tloukl hlavou o tabuli, když jsem něco neuměl, myslívám na noblesní přístup pana profesora Nečáska na střední škole, který nás naučil mít rád ruskou literaturu i na konci 60. let nebo na pana docenta Hrbáčka, jenž nás na filozofické fakultě učil syntax. To nebyly obory, které bych odjakživa miloval, ale oni byli osobnostmi, které mě dokázaly oslovit i nadchnout a já jsem jim dodnes vděčný.

Nedávno jste mi ukázal neuvěřitelný přehled administrativních úkonů, které musí ředitel školy zvládnout. To by snad – s prominutím – normální člověk ani nechtěl dělat…
Myslím, že už je to pravda. Když se občas účastním konkurzů na místo ředitelů, tak se buď hlásí málo lidí, nebo to není žádná sláva.

A proč stát požaduje tolik výkazů, statistik, hlášení, hodnocení?
Protože má představu, že všechno musí mít pevně v rukou, o všem rozhodovat, nad vším mít kontrolu. Nedělá to ale on, nýbrž nařídí ředitelům, aby to dělali podle jeho not.   

Mají ty shromážděné údaje aspoň nějaký smysl, víte, co se s nimi děje a k čemu se využívají?
To si nejsem jist, asi s tím ministerstvo a další úřady něco dělají, ale dovedu si představit, že kdyby polovinu těch dat neměly, nic se nestane. Takřka se slzou v oku vzpomínám na 90. léta minulého století, kdy se mohlo skoro všechno.

Samozřejmě se to dalo zneužít, ale mohlo se to i využít. Nebýt tehdejší atmosféry, nevím, jestli bych u toho zůstal. Tehdy školy dostaly právní subjektivitu a my prostor na prosazování spousty dobrých věcí. Zajisté to znamenalo, že když člověk dostane svobodu a volnost, musí mít i zodpovědnost. Mám pocit, že se to čím dál víc vytrácí, ale u nás ve škole se snažíme udržet možnost svobody rozhodnutí snoubenou s velikánskou zodpovědností.

Jak velkou cedulku s nápisem Zde volno pro vaši svobodu, volnost a odpovědnost by měl mít ředitel školy od státu a kolik prostoru by naopak mělo mít ministerstvo pro rozdání vlastních not?
Myslím, že ta cedule by měla být velikánská. V tomto ohledu jsem velmi benevolentní a velkorysý. Bývalá ministryně školství Kateřina Valachová mi řekla, že si to představuji moc jednoduše a že nejsou všichni ředitelé jako já. Tím se nechci vytahovat, ale uvádím to jako příklad, jak jsme a priori podezíraví a chceme všechny dopředu pro jistotu kontrolovat, aby to neudělali špatně.

Ale přece když to budou dělat špatně, tak se to na dané škole musí časem projevit, nebude o ní zájem a neměla by mít právo existovat. Když se rozhlédnete kolem, tak vidíte, že stále víc rodičů volá po alternativních školách i metodách výuky. A též po volnosti studentů. A co dělá stát? Místo uvolňování šroubů je utahuje a nutí všechny, aby byli co nejstejnější a vešli se do jednoho maturitního modelu. Jde proti pestrosti, variantnosti a svobodě, ale tím také proti zodpovědnosti.

Kdybyste o tom rozhodoval z pozice ministra školství, neobával byste se, že by tady mohlo být přes čtyři tisíce sice zajímavých a kreativních, ale naprosto nekompatibilních školských jednotek?
Bál bych se toho, ale myslím, že by se to zvládnout dalo. Třeba u nás na gymnáziu jsme se dohodli na školním vzdělávacím programu, který v hrubých obrysech navazuje na rámcový vzdělávací program sestavený státem. To je správný postup, i když podle mne jsou RVŠ předimenzované a požadavků by mělo být méně. Ale budiž.

V rámci školy jsme se na obecném cíli shodli a zdejší učitelé k němu mohou dojít cestami, které si sami zvolí, tedy podle různých učebnic, jakýmkoli tempem a metodou. Například v českém jazyce a literatuře je rámcový program postavený krásně, protože je jednoduchý, stačily na to tři čtyři stránky. Tak by to mělo být, je na školách, aby s tím naložily po svém.

Co jste s tím provedli vy?
My si myslíme, že je zbytečné, aby se gymnazisté učili stovky jmen a titulů třeba renesančních spisovatelů, když stačí jeden autor za drama, druhý za poezii a třetí za prózu. Na rozboru jejich díla se dá ukázat, jak vypadala renesanční literatura. Jeden kantor to učí na Shakespearovi, jiný na Petrarkovi. Úplně jsme zrušili chronologickou výuku literatury a nahradili jsme ji žánrovo-tematickým členěním.

Když jsme to před několika lety zavedli, jedna maminka na mě v aule rozčileně křičela, že jí musím garantovat, že její dítě bude umět totéž, co ona. Tak jsem jí vysvětlil, že to rozhodně není naší ambicí, neboť její dítě nemá umět totéž, co ona, protože žije o třicet let později a v úplně jiné době. Zato jí mohu zaručit, že se bude orientovat v literatuře, umění, číst texty a mluvit o nich.

A připomínám, že u nás mají velkou svobodu i studenti. Nabízíme jim 80 volitelných předmětů, samozřejmě ve vyšších ročnících, protože při veškeré benevolenci jsem přesvědčen, že do určitého věku mají být děti vzdělávány a vychovávány i proti své vůli. Později je nám úplně jedno, jestli si zapíšou latinu, fyziku 20. století a k tomu přípravu na certifikát z angličtiny. To je jejich volba, jejich možnost a jejich zodpovědnost.

Necháváte to na nich, protože jim věříte?
Hlavně se nechci tvářit, že vím všechno nejlépe a z toho titulu mohu rozhodnout za ně. Vystupoval jsem proti kariérnímu řádu učitelů, protože odebíral ředitelům právo a odpovědnost hodnotit kvalitu učitelů a přenášel je na státní instituci, která o jejich kvalitách a působení na škole vůbec nic neví.

Znamená to, že podle vás české školství nejvíc poškozuje snaha centra vše rozhodovat a kontrolovat direktivně shora?
Určitě ho poškozuje nedostatek učitelů, tedy i těch kvalitních, přemíra rozhodování z centra a zavalení administrativou, kdy ředitelé nemají čas věnovat se pedagogicko-didaktickým věcem. Dalším negativem je velké množství středních škol, které nemají naplněné kapacity. Boj o žáky vede ke snižování kvality. Pak se najednou divíme, že u maturit žáci neprospívají. Přitom víme, že jsou tady poloprázdné školy, kde až 60 procent dětí maturitu neudělá.

Nevyřeší tuhle věc změna financování regionálního školství, kdy už se peníze nemají posílat podle počtu žáků, ale podle odučených hodin?
Tím si vůbec nejsem jistý. Návrh je koncipován tak, že školy dostanou tolik peněz, o kolik si řeknou. Nějaký obor nabere patnáct dětí, ale zažádá o finance na třicet, přičemž to zdůvodní dělenými třídami nebo náročností výuky. Myslím, že to nebude fungovat a že je to trošku fanfarónské.

Raději se zeptám, co by českému školství podle vás pomohlo nejvíc?
Naplňování vize, která by brala v potaz, že naši studenti budou rozhodovat o světě za dvacet třicet let, posilovat dovednostní potenciál, tedy všeobecný základ znalostí. A pochopitelně přilákat opravdu dobré učitele. Bohužel to všechno je běh na dlouhou trať.  

KDO JE JIŘÍ RŮŽIČKA
· Narodil se 12. května 1948 v Praze.

· Je absolventem SOU v Pardubicích, SVVŠ Wilhelma Piecka a Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde absolvoval obor Tělesná výchova – český jazyk a literatura.

· Od roku 1974 učil na Škole pro mládež s vadami zraku v Praze od roku 1978 na Gymnáziu Jana Keplera v Praze 6. V roce 1990 zde získal v konkurzním řízení místo ředitele, které zastává dodnes.

· V roce 2014 byl zvolen za TOP09/STAN zastupitelem v Praze 6, o dva roky později senátorem za stejné uskupení.

· Od mládí se věnoval sportovním aktivitám, především lehké atletice, ve skoku o tyči reprezentoval ČSSR, získal i několik titulů mistra republiky v různých věkových kategoriích.

· Zkušeností z pedagogické práce i využívá k lektorské i publikační činnosti zejména v oblasti vzdělávání, školské politiky a prevence před společensky nežádoucími jevy.

· Je držitelem řady ocenění, v roce 2014 získal významnou cenu Učené společnosti ČR pro pedagogy.