Jsou žáci přetěžovaní? Čtenáři Deníku se zapojili do třaskavé debaty o úkolech

Zrušit či nezrušit domácí úkoly na základních školách? Takřka hamletovskou otázku neřeší jen petenti pod internetovou výzvou Společně za dobrovolné úkoly na školách, ale také čtenáři Deníku, kteří zareagovali na článek Povinné domácí úkoly jsou diskriminační, tvrdí výzva. Změňte to, žádá ministra. Do redakční pošty přišly desítky pohledů. A jak to v životě bývá, každá mince má dvě strany.

A jaký názor máte vy? Mají či nemají být domácí úkoly povinné? Hlasujte v anketě pod článkem.

Mezi čtenáři se objevili jak ti, kteří s výzvou bytostně nesouhlasí, tak i ti, kteří by svým potomkům, a mnohdy i sami sobě, od této povinnosti rádi odpomohli. Oba tábory se také podělily se svými zkušenostmi. Například Petra B. do redakční pošty napsala, že pro samoživitelku prvňáčka je právě plnění školních povinností v podobě domácích úkolů doslova horor. „V pět hodin ráno vstáváme, odvážím syna do družiny, od sedmi do půl čtvrté jsem v práci. Doma jsme okolo půl páté. Synovi přichystám něco k jídlu a chystáme se na každodenní boj a zdroj veškerých konfliktů - domácí úkoly,“ uvedla žena.

Povinné domácí úkoly jsou diskriminační, tvrdí výzva. Změňte to, žádá ministra

Dodala, že její syn má právě kvůli úkolům ke škole absolutně negativní vztah. „S prospěchem ani chováním ve škole nemá problém, ale co se týče psaní úkolů neustále hledá důvody proč je nepsat. Když už je píše, je totálně znechucen a naštvaný, že ho nutím je psát. Trvá nám to hodinu a půl až dvě… Nulový volný čas pro syna, nulový volný čas pro mě jako matku. Domácí úkoly mi sebraly veškerý volný čas a synovi také,“ popsala své zážitky žena.

O smyslu domácích úkolů, respektive jejich klasifikací, polemizuje i Ladislava Pavlicová, která se coby samoživitelka v invalidním důchodu stará o syna – dysgrafika. „Domů se dostanu až večer. Syn je dysgrafik s poruchou učení, soustředění a krátkodobé paměti. Upozornila jsem na skutečnost, že není lenoch a já se mu snažím věnovat, třídní učitelku, ale ta to zametla pod koberec. I to, že byl syn dva roky šikanován, protože ‚nestíhal tempo‘. Po přestupu na jinou školu, paní učitelka zjistila za 2 měsíce, že je někde chyba. Tudíž se syn do školy docela těší. Ono to není o škole a úkolech, někdy je jich opravdu moc, ale o tom, komu své děti svěřujeme,“ napsala žena.

Záleží na přístupu

Na přístup k úkolům a jejich případnou klasifikaci by si rád posvítil i Jaromír Novotný. „Jako žák jsem úkoly nesnášel, ale dělal jsem je, protože mě učili prve zodpovědnosti. A věřte, když jsem si nevěděl rady, rodiče mi rádi poradili, protože zase oni cítili zodpovědnost za mě, protože si mě pořídili. Dává vše logiku, ale zároveň vím, že každý nemá stejné rodiče. Když si někdo pořizuje děti pro to, aby bral pouze přídavky, či jiné sociální výhody, nechce aby ho učitel obtěžoval úkoly pro své děti. Ti chytřejší to dokonce nazývají diskriminací,“ napsal muž.

Míní, že na žáky musí být kladeno více požadavků právě protože jsou mladí a lépe se vše učí. „Vznikají určité návyky pro jejich další rozvoj. Vše má svoji návaznost. Proto bych úkoly ve školách ponechal,“ doplnil Novotný.

Pane řediteli, už je čas. Digitální revoluce rozdělila školy, brzdí ji i učitelé

Úkoly by ve školních osnovách nechali i Antonín Škopec či Viliam Hanuš. „Úkoly nejsou terorem ale prostředkem k včasnému procvičení a zopakování. A především vedou k návyku povinnosti zhostit se úkolu,“ míní Škopec.

Kdo je váš knižní hrdina?Zdroj: DeníkHanuš se pak domnívá, že život se neskládá jen z toho, co se člověku líbí a domácí úkoly by také zachoval. „Když si budeme klást nízké cíle, taky to tak bude vypadat. Domácí úkoly jednak procvičují učivo, ale vedou děti i k zodpovědnosti a samostatnosti. To jsou vlastnosti nutné k úspěšnému životu. No a každý výkon je nutné klasifikovat. Jinak by domácí úkol neměl význam,“ napsal.

Dodal, že by také vrátil i fyzické tresty nezodpovědných a zlobivých žáků. „Záminky, že někteří učitelé děti přetěžují, či si na ně zasedli, je nutno odmítnout. Takový učitel nemá ve škole co dělat, natož aby dostával 130 procent průměru. Lidi ze sebe vydají víc, když jim teče do bot a ne když jim umetáte cestičku. To vede k pohodlnosti a nevýkonnosti. Taky by měla skončit nedotknutelnost nevychovanců. Za pohlavek letí učitel, místo toho, aby šel žák,“ nabídl svůj pohled muž.

Opakování i pro rodiče

Někteří čtenáři pak ožehavou otázku převedli do humorné roviny. „Mám dvě dcery, jedna je v maturitním ročníku, druhá v prvním střední školy. Článek jsem přečetla s úsměvem na tváři. Vzpomněla jsem si, jak se holky schovávaly pod stůl a dětsky protestovaly. Počítat nebudou, paní učitelka je zlá. Píšu tedy o prvním stupni základní školy. Dnes na to opravdu vzpomínám s úsměvem. Jak jsme po večerech s manželem dělali úkoly. Někdy to byl pro nás nadlidský úkol, ale myslím, že jsme se se situací dokázali poprat. A výsledek: vždy jsme se těšili na hodnocení paní učitelky,“ uvedla Lenka Navrátilová.

Na nevzdělaných lidech stát prodělává. Podporou jejich studia by získal miliardy

Doplnila, že manžel dělal dějepis a zeměpis, ona pak češtinu, matiku a později chemii. „Na druhém stupni jsem si zopákla brouky a kytky, dobu kamennou a jiné. Velký oříšek byla rychlost světla a zvuku u příkladu jakou rychlostí dorazí z našeho bydliště do školy. To se zapotili i kolegové z práce,“ zavzpomínala žena.

Podle ní jsou domácí úkoly vlastně dílem a hodnocením rodičů. „Ale byla to zábava přijít domů a zeptat se holek: Tak jakou známku jsem dostala ? Všechno je to o celkovém přístupu a úkoly nic nezmění na zájmu dětí o vzdělání. Děti musí být vtaženy do problému a dění, musí cítit svou individualitu a taky někdy být nenápadně vedeny, kvůli nim samotným. Každý správný rodič ví a učitel by měl,“ navrhla Navrátilová.