Jakub Vokurka působí jako vedoucí nízkoprahového klubu Autobus a terénní sociální pracovník. Pravidelně prochází lokality Prahy 14, 20 a 21, mapuje, jak se baví místní mládež, zda se někdo nechová rizikově popřípadě nepotřebuje pomoci, a zaměřuje se také na prevenci užívání návykových látek či záškoláctví. Zájemce kromě toho informuje i o poskytovaných sociálních službách Autobusu.

Tak jako ostatní nízkoprahové kluby, bývá i autobus odpoledne volně a zdarma přístupný, děti a mládež tu mohou smysluplně trávit svůj čas, nebo se s odborníky poradit o škole, o dospívání či o složité situaci v rodině. Jak napovídají vysoká čísla, jedná se o okrajové části metropole se všemi svými výhodami a nevýhodami. Lidé se sem stěhují za klidem, zelení a novým bydlením. Odvrácenou tváří je však nedostatečná občanská vybavenost a nudící se děti uprostřed výstavby na zelené louce bez volnočasových kroužků.

Děti s vývojovými traumaty se ve škole často projevují hlasitě, agresivně a chaoticky, protože přesně tyto projevy zažívali doma. Navíc se takové dítě nachází stále ve stresu a jeho hlava je neustále v pozoru, kdy znovu přijde nebezpečí.
Jak se to chováš?! rozčilují se učitelé. Za nekázní žáka se může skrývat trauma

Jakub a další sociální pracovnice Veronika začínají na základní škole Šimanovského v Praze-Kyjích. Ve vestibulu mají označený stoleček s propagačními materiály, žáci za nimi chodí a mohou se svěřit se svými problémy. Ptají se také na věci, na které se zdráhají zeptat rodičů nebo učitelů.

Co je v batohu? Nádobka na vajgly, filtry do jointu i kondomy

Po dvou hodinách se dvojice odebírá na nedalekou zastávku autobusu. Oba mají batohy zřetelně označené nápisem „terénní pracovník“ a nesou v nich propagační materiály či reklamní předměty, jako je nádobka na vajgly, filtry do jointu nebo kondomy. Obaly obsahují kontakty na jejich sociální službu v případě problému.

Zastávka je po vyučování přecpaná dětmi, které sem dojíždějí z okrajových koutů Prahy bez vlastní školy. Mnohé je zdraví jako své známé, některé se s nimi dají do přátelského hovoru, jiné zase aktivně osloví pracovníci. Několik kluků si krátí čas tím, že jezdí na koloběžce po hlavní silnici sem a tam, dokud semafor nepustí další auta.

Tam, kde by mnozí učitelé křičeli a hrozili poznámkami do žákovské, Jakub s Veronikou zapředou hovor o tom, jestli mají v blízkosti bydliště dost možností koloběžku pořádně provětrat nebo zda vědí o nedalekém bikeparku a několika hřištích. Děti jim vysvětlí, v čem je bikepark dobrý a co na něm naopak postrádají.

To už přijíždí autobus, jenž je za chvíli nacpaný k prasknutí. Ani v těchto podmínkách nepřestávají „teréňáci“ pracovat. „Co budete odpoledne dělat?“ ptá se kolemstojících školáků Jakub. „Nevím, asi budu na počítači.“ „Netuším. Asi vyrazím někam s kámoši,“ odpovídají mu.

Kde trávit čas a komu se svěřit

Pracovníci nízkoprahového klubu Autobus se soustředí na děti a mladé lidi ve věku od 9 do 26 let, kterým chybí prostor pro aktivní trávení volného času. Často také postrádají člověka, jemuž by se mohli svěřit. Odborníci s vystudovaným sociálním oborem proto pravidelně vyráží ven a snaží se mapovat, jak teenageři tráví svůj volný čas a také, jak Jakub říká, si s nimi „pokecají o běžných radostech a starostech jejich života, o škole, o vztazích o sdílení věcí na internetu“. Když je potřeba, pomohou jim se školou, v rámci klubu pak mohou pracovat i s celou rodinou na řešení potíží.

„Když jsme byli s partou, jeden se tam tak vožral, že nehnutě ležel. Přišli na nás policajti, protože mysleli, že jsme mu něco udělali,“ svěřuje se jeden z klientů. „Hele, ale na tohle bacha, jo. Když vám takhle někdo lehne, nenechte ho samotného. Hlavně mu otočte hlavu na stranu, aby se nezadusil zvratky. A když nebude reagovat, volejte radši záchranku,“ říká mu Veronika.

Zleva: Mirek, Vlasta, Richard a psycholog Přemysl Mikoláš
Kluci z děcáku u Havířova mají dobré srdce. Za pomoc autistům získali ocenění

Jak později vysvětluje, na moralizování o škodlivosti alkoholu není prostor. To už dotyční slyšeli stokrát od rodičů a učitelů, proto se jim s ničím podobným nesvěří. Aby podobně nedopadl i sociální pracovník, musí jednat velmi opatrně, spíše kamarádsky a chování lehce usměrňovat a zmírňovat dopady.

Když chybí škola, obchody i kroužky

Velká část školáků míří na sídliště Jahodnice v Praze 14. To původně vzniklo jako satelitní zahradní město pro československé legionáře. Za socialismu přibylo panelové sídliště a nyní se rychle rozrůstá o novou zástavbu. Mají tu dvě školky, ale školu žádnou. Chybí tu i lékárna, doktoři, více obchodů či rozmanité zájmové kroužky. Dojíždět proto musí skoro všichni, děti, dospělí i senioři.

Mládež tráví svůj volný čas převážně venku ve skupině vrstevníků, často velmi pasivně. Poposedávají na zídkách, na schodech, bezcílně se potulují, občas driblují míčem nebo do něj kopou na chodníku a maminky s kočárky je žádají, aby jim nebudili děti. Chytnou míč do ruky a jdou se toulat o pár ulic dál.

Jahodnice přitom patří spíše mezi dobré adresy s lépe situovanými rodinami, nenajdeme zde chudinské ubytovny či nechvalně vyhlášené domy. „Hodně lidí si myslí, že děláme hlavně se sociálně slabými dětmi. Ale není to pravda. Mládež se může ocitnou ve špatné životní situaci kdykoliv a pochází z jakýchkoliv podmínek,“ vysvětluje Jakub.

Popisuje také, že zde žijí aktivní občané, zvláště pak mladé rodiny, kteří se snaží lokalitu postupně rozhýbat. Spolu s radnicí Prahy 14 dokázali loni přeměnit pustnoucí místo s navážkami zeminy v moderní bikepark pro začátečníky i profesionály a venkovní tělocvičnu. Funguje tu už druhá školka a uvažuje se i o stavbě tolik chybějící školy. Aktivní komunita roste kolem zdejšího Sokola a jeho sportovního areálu, vznikají nová hřiště. Potenciálně rizikových klientů tu však Autobus má i tak dost.

Někteří teenageři byli zvyklí chodit do jejich nízkoprahového klubu, ten tu ale kvůli vysokému komerčnímu nájmu museli zavřít a přesunout do sousedních Běchovic. Staré polepy Autobusu ještě zůstaly, někteří teenageři tu ještě ze zvyku posedávají u vchodu. „Fakt škoda, že už jste odsud odešli. Je tu teď hrozná nuda,“ říká jeden z nich. Na dotaz, co by dělal, kdyby klub ještě fungoval, odpovídá: „Normálně. Přišel bych, zahráli bychom si fotbálek, pokecal s kámošema a s Kubou. Taky mi pomáhali se školou, když jsem něčemu nerozuměl.“

Domácí násilí zažívají v Česku tisíce dětí
Domácího násilí na dětech přibývá, peklo čeká i při vyšetřování. Dojde ke změně

Jakub mu nabízí, ať za nimi jezdí autobusem několik zastávek do sousedních Běchovic, popřípadě ať se přihlásí na jejich turnaj v kopané a zkusí sehnat ještě další spoluhráče. „Někteří zdejší obyvatelé neměli náš klub rádi. Říkali, že sem přitahujeme problémovou mládež. Jenže dokud jsme tu působili, zmírňovali jsme jejich chování, nabízeli jiné vyžití, než se potloukat po sídlišti. Když už tu nemáme zázemí, sociální práce se dělá těžko. Ale když je nejhůř, zkoušíme fungovat třeba i vedle pokladen v supermarketu,“ líčí Jakub Vokurka.

Chodit se „ztratit“

Dává se do silného deště. Teréňáci si obléknou nepromokavé bundy a míří do svých dalších rajónů na pravidelné obchůzce: Běchovice, Újezd nad Lesy, Klánovice. Jejich výšlap končí v klánovickém lese, který dobře zná každý, kdo míří vlakem z Prahy na Moravu, neboť se tu pravidelně ztrácí signál. „Ztratit“ se sem chodí také teenageři, kteří milují zdejší lesní zákoutí s lavičkami a altánky. Nejsou zde na očích veřejnosti a mohou se tu nerušeně bavit, ale i třeba experimentovat s kouřením nebo alkoholem.

Všechna tato místa dobře znají terénní sociální pracovníci, pravidelně je obcházejí a dávají se s mladými do hovoru o složitostech jejich dospívání. „Nejhorší je, když dá někdo lavičku odstranit v domnění, že tím odstraní problém. Jenže problém nezmizí, pouze se ti lidé přesunou jinam. Musíme pak složitě hledat, kam. Často jdou do privátních prostor, kam za nimi nemůžeme, a ztrácí se tak možnost pomoci jim se složitou pubertou,“ uzavírá vedoucí nízkoprahového klubu Autobus Vokurka.