„Pojďte dál,“ mává na naši skupinku, postávající v chumelenici před vchodem, správce televizní věže Milan Kusbach. Šedovlasému pánovi, který se o vysílač stará od jeho otevření v roce 1992, zbývá do důchodu pět let. V ruce svírá červenou baterku a útlý svazek klíčů.

„Turisté jezdí výtahem pro veřejnost, my pojedeme služebním,“ oznámí nám ve vstupní hale. Při pohledu na ošuntěle vypadající výtah si postesknu, že nejedeme tím veřejným.

Jakmile se naše sedmičlenná skupinka naskládá do kabinky výtahu, správce stiskne dvanácté patro a výtah se rozjede. Stoupáme rychle a zvolna. Kdyby mi nezaléhaly uši, ani bych si neuvědomila, jak vysoko už jsme.

„Už se vám tady někdy zasekl výtah?“ zeptá se mladík z naší skupinky. „To se stává poměrně často. Hlavně s tímhle služebním,“ odvětí v klidu správce.

„Tohle je nejvyšší místo, kam se dá vyjet výtahem,“ oznamuje nám, jakmile vystoupíme z výtahu, a otevírá těžké dveře, které vedou na otevřenou vyhlídku. Jsme sto osmnáct metrů nad zemí a k vrcholu vysílače stejně zbývá ještě pořádný kus. „Dál už můžou jen horolezci,“ vtipkuje náš průvodce, zatímco se zakloněnou hlavou pozorujeme blikající vršek věže.

Vítr si na terase pohrává s vločkami a jak se opírá do vysílací techniky připevněné na železné konstrukci, chvílemi vydává zvuky podobné pískání na trávu.

Terasa je namrzlá, a tak se z kochání výhledem stává tak trochu adrenalinový zážitek.

Městečko z Lega

Pohled od zábradlí na kraji plošiny je zvláštní. Praha z takové perspektivy vypadá jako městečko z Lega se zasněženými vršky. I místa, která dobře znám, se mi z té výšky jeví jako těžko rozpoznatelná. Je to vůbec město, ve kterém už dvacet sedm let žiji?

„Tak co, vyfunění?“ vytrhne nás správce z rozjímání. Všichni jdeme z vyhlídky do kabiny, do které jsme z výtahu prve vstoupili. Potemnělou, ale vyhřátou místností se nese hučení přístrojů a všude kolem vedou kabely. „Tohle je technologické zázemí pro šíření televizního a rozhlasového signálu a mobilní telefonní sítě,“ oznamuje nám náš průvodce. Většina z nás však na druhou plošinu kvůli větru ani nevstoupí.

Na třetí a poslední terase překvapivě téměř vůbec nefouká. „Tím směrem,“ řekne správce a rozmáchle ukáže do dáli, kde je vidět bílý opar, který lemuje hranice města, „je vidět Ještěd, když je dobrá viditelnost.“ Všichni mžouráme skrz poletující sněhové vločky, ale kromě mlhy v dálce nevidíme nic. Vydáváme se o patro níž do dvojpodlažní kabiny, která byla vestavěna mezi tubusy věže dodatečně. Vede k ní pouze červené schodiště, na stanici výtahu nebylo místo.

Nejen na technologiích, ale i na místnosti samotné je vidět, že je modernější a už není tak hlučná jako předchozí. „Odtud se vysílá digitálně,“ prohodí správce a začne popisovat nejrůznější technologická zařízení, která se v kabině nachází, včetně nově rozpracovaného hasicího systému.

Čeká nás ještě prohlídka zasklené vyhlídky pro veřejnost. Už když jsme poprvé vystoupili z výtahu, přišlo mi, že se se mnou věž houpe, jako by s ní cloumal vítr. Nedává mi to a zeptám se správce. „Věž má výkyv pár milimetrů. Ale že byste to cítila?“ odvětí náš průvodce. „Ačkoli v restauraci, když byla ještě v provozu, byly zavěšené lampičky a ty se občas, když hodně foukalo, houpaly,“ dodává.

Žižkovský vysílač.