Nejen Pavel Smutný osobně, ale i jeho společníci totiž každoročně posílají značnou část vydělaných peněz do nadační činnosti, na zajímavé umělecké projekty, na podporu mladých hudebníků či výtvarníků. Společenská odpovědnost tady zkrátka není prázdným pojmem.

Jak vnímáte debatu, která se rozvinula kolem návrhu lidovecké europoslankyně Michaely Šojdrové na přijetí padesáti bezprizorních dětí ze Sýrie?
Politika je řeč symbolů. Přijetí či odmítnutí padesáti syrských sirotků je toho příkladem. Zdánlivě totiž existuje jediná možná odpověď, tedy ano, hned a bez diskusí, přijměme je a vytvořme jim tady domácí prostředí. Jenže tak jednoduché to není. Premiér Babiš se svým zamítavým stanoviskem rozhodl vyjádřit, že z principiálních důvodů neakceptujeme žádný model přijímání uprchlíků, tudíž ani jednoho sirotka. Podle mě se do tohoto tématu vůbec neměl pouštět, neboť spadl do léčky. Kdyby ukázal vstřícnost, budou ho kritizovat za otevření skulinky pro prstíček, za nímž bude následovat celá ruka, nyní ho haní za nelidskost či nízkou empatii. Vnímám to jako velmi vydařenou politickou intriku, která docela vychází.

Pokoušíte se vyložit postoj Andreje Babiše, ale jaký je ten váš?
Je bez debaty, že musíme respektovat všechny mezinárodní úmluvy a pakty, k jejichž dodržování jsme se zavázali. Zároveň musí fungovat ministerstva vnitra, práce a sociálních věcí, zdravotnictví, která by například v otázce přijetí syrských dětí měla dát jasné stanovisko. Premiér by do toho vůbec neměl být zatahován, ten odpovídá za celkovou politiku země. Za sebe říkám, že pokud by šlo o skutečné sirotky bez rodiny a v útlém dětském věku, přijmout bychom je mohli. Nejde ovšem o jednoduchou linku sirotci, otevřená náruč, nový domov, ale o administrativně komplikovaný proces, na jehož konci musí být zřejmé, o koho přesně jde.

Premiér Babiš, který je už evidentně dominantním tvůrcem české zahraniční politiky…
Evidentně ano.

Tedy premiér má jednoznačný názor, že Evropa má uprchlíkům pomáhat tím, že bude investovat v zemích, odkud odcházejí. Zároveň má všemi možnými prostředky zabránit, aby se dostali na evropské území. Je to dobré řešení?
Často pobývám v zahraničí a vím, že svět se za posledních pět let strašně změnil. Mohou za to hlavně chytré mobily a sociální sítě. Lidé v Africe, kteří ještě před deseti lety skoro ani nevěděli, že existujeme a jak tady žijeme, to dnes mají on-line. Svět jednoho dolaru na hlavu naplno narazil na svět bohaté severní polokoule. Je-li to navíc spojeno se systémem pašeráckých tepen, které udělaly kontinenty průchozími, můžeme během deseti let čelit pohybu obrovské masy lidí, ať už z důvodů sucha, místních konfliktů nebo bídy.

Dá se tomu účinně čelit jinak než zadrátováním hranic a použitím vojenské síly? Lépe řečeno, je vůbec možné zastavit desítky milionů lidí v pohybu?
Až se to stane, nebudeme moci dělat nic. V tom případě Evropa skončí a klidně se toho může dožít i naše generace. Jediná reálná prevence je přetnout pašerácké tepny a dát najevo, že Evropa je pro migranty uzavřená. Musíme pochopitelně pracovat na tom, aby životní podmínky lidí v Africe, Indii či na Blízkém východě byly snesitelnější. Je totiž fakt, že Evropa se k těmto zemím chovala egoisticky, že je drancovala a někdy drancuje dodnes. Evropa je mistrem v tom, že se s dojetím rozplývá tam, kde je to vidět, ale tam, kde to vidět není, si drsně bere svoje, ačkoli ve skutečnosti to její není. Evropská politika pro Afriku je tedy nutný začátek.

V ní jsme ovšem zhruba na nule.
Možná i hůř. Některé země totiž rozdmýchávají konflikt v Libyi, což je pro Evropu smrtící, ale my nevíme proč. Tohle pan Juncker a Evropská komise vůbec neprojednávají. Stáváme se oběťmi nějakých her, jimž nikdo nerozumí. Fenomén migrace nespadl z nebe a my bychom neměli být za hlupáky, kteří vůbec nevědí, co se za oponou, z níž vycházejí uprchlíci, děje. Válka v Sýrii byla přece vyvolaná Islámským státem, který někdo podporoval a financoval, to je třeba vnímat. Evropskou zahraniční politiku bychom měli svorně spoluvytvářet. Buď se shodneme, že tohle je velký malér a musíme ruku v ruce něco dělat, nebo budeme do poslední chvíle tančit na horní palubě potápějící se lodi.

PŘEDCHOZÍ
1/3
DALŠÍ