Na co si vzpomínáte z útlého dětství?
Vychovala mě babička. Maminku jsem poznala, až když mi bylo 9 roků. Tenkrát nebyla práce, každý chodil do služby, kam mohl, aby si něco vydělal. Když mi byly asi dva roky, maminka odešla posluhovat do rodiny. Pro mě byla mámou moje babička. Jí jsem posluhovala, dokud žila, a splnila jsem tak její přání, abych ji neopustila, dokud bude živa. A tak jsme s manželem i s dětmi zůstali u ní, a teprve až zemřela, odešli jsme do vlastního baráku.

Co jste podnikala s kamarády?
Většinou jsem byla dost samostatná, ale s kamarády jsme chodili ven se koupat nebo jsme hráli kuličky. Tenkrát měl každý byt takový bídnější, měl jednu dvě místnosti, tak jsme si jako děti hrály hlavně venku.

Maminka se tedy vrátila zpátky domů někdy v roce 1939. Je to tak?
Ano, to už tu byl Hitler. Chodila jsem do druhé třídy. Rok předtím nás zabrali. Jela tady Jindřichovicemi taková kolona, jedno auto za druhým. Oficíři stáli, my jsme akorát koukali a nerozuměli tomu. Myslím, že bylo asi deset večer. Mířili na Frýdlant. Ale nás, malé děti, to tenkrát moc nezajímalo.

Celou válku jste zůstali v Jindřichovicích?
Ano. Za války jsme byli Češi, babička byla Češka a měla za manžela Rakušáka. A po pětačtyřicátém roce jsme zase byli Němci. Ale i tak jsme tady zůstali, nenutili nás k odsunu. Bylo mi tenkrát 15 let. Jezdila jsem s koňmi a pomáhala na poli. Chlapi byli všichni na vojně. A když pak po válce přišel do Jindřichovic první správce, tak jsem šla dělat do zdejšího statku.

Měla jste tedy první zaměstnání na statku?
Nejdřív měli soukromé statky Heintschlovi. Pak to bylo znárodněné a udělali z toho státní statek. Šly jsme s matkou na houby do lesa a na poli jsme našly koně se žebřiňákem. A když jsme se vracely z hub, stále tam stáli. Říkala jsem si, že tam nemůžou takhle zůstat přes noc. Vzala jsem je proto domů, přivedla je tomu správci, ať je někam dá, že se pro ně někdo vrátí. Ale nikdo se nevrátil. A on se na mě tak podíval a řekl: „Ráno v sedm přijdeš do práce.“ Od té doby jsem jezdila s koňmi.

Do učení jste tedy nikam nešla, učil vás život?
Za Hitlera jsme byli čtyři roky v obecné škole, měšťanky zrušil a udělal z nich gymnázia. Ve 4. třídě jsme museli dělat zkoušku, a kdo ji udělal, šel do toho gymnázia. Já tam šla, ale čtyři roky jsem nedokončila. Když jsem měla za sebou tři a půl roku, tak mě sebrali a dali do tábora, do nějakého učiliště ve Wroclavi. Jenže to jsem taky nezakončila, protože přišli s koncem války Rusáci, a tak jsem se nic nevyučila.

A co rodina? Kde jste se poznala s manželem?
Také v Jindřichovicích, oni tam měli hospodu, ale ta je dneska na rozpadnutí. Nejdřív jsme spolu byli jen tak, protože byly problémy s tím občanstvím prarodičů. A pak jsme se vzali, když šly děti do školy, aby měly stejné jméno. Měli jsme dceru a syna. Syn se vyučil elektrikářem a dcera se učila v telekomunikacích. Já mám kolem sebe samé dráteníky.

Žilo se vám v Jindřichovicích dobře?
Já měla ráda zvířata, tak jsem se starala o takovou svoji malou zoologickou zahradu. Manžel se vždycky na mě zlobil, protože na to nebyl zvyklý. Ale obilí se tenkrát dalo koupit, ne jako dneska. Chovala jsem králíky, slepice, kachny nebo krůty. Měla jsem i kozu, abych měla mléko pro prase, a tedy i prase.

Milované koně jste také měla?
Koně byli na tom statku. Tam jsem chodila v pět hodin ráno krmit je a čistit, abych je mohla v sedm hodin zapřáhnout.

Koně ale později nahradily traktory, že?
To později také, koně zůstali už jen pro zábavu. Ale já toho nechala i proto, že děti už byly větší a šly do školy. Začala jsem chodit pracovat na poštu a 13 let jsem dělala doručovatelku, měla jsem rajón Jindřichovice a Dětřichovec.

Tak to znáte Jindřichovice opravdu dobře.
Teď už asi nikoho neznám, protože nemůžu chodit. Tenkrát jsem ale všechny znala a myslím, že mě měli lidi rádi. Tenkrát v Dětřichovci žili starší lidi a hodně volyňských Čechů. Byli na tom bídně. Tak jsem jim třeba u řezníka koupila maso, co si napsali, a přinesla jim ho. Člověk vypomáhal jeden druhému. Nejdřív jsem chodila s poštou pěšky, pak jezdila na kole. Později jsem si udělala řidičák a jezdila na mopedu i na velké motorce a pak autem.

Změnily se podle vás Jindřichovice za ta léta hodně?
Hodně se změnily. Třetina, možná půlka obce je zbouraná. Jak vystěhovali po válce Němce, zůstalo hodně baráků prázdných. A stejně jako dneska, lidi rozbili okna, sebrali, co mohli. Tam, kde nebyli nastěhovaní lidi a domy nebyly obsazené, v roce 1961 všechno vojsko zbouralo. To bylo v příhraničí všude. Moc toho pak už nepřibylo.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.