Jedna místnost ve Veletržním paláci sloužila lakýrníkům, kteří právě pracovali na údržbě domu. V kritický den uložili do této místnosti chumáče čistící bavlny potřísněné fermeží, kterou používali při práci. Jenže je už nedali do plechové nádoby, což jim předepisovala technická norma.

Hadry nasáklé fermeží neboli lněným olejem přitom představují značné požární riziko. Tvoří totiž velký povrch, na kterém může olej oxidovat. Při této exotermické reakci se mohou rychle zahřát do té míry, až se samy vznítí - a právě to se také v onen nešťastný den stalo.

Na jednu chybu rychle navázaly další: v objektu chyběla elektrická požární signalizace pro včasné zjištění požáru a naopak se v něm nacházela spousta hořlavého materiálu - vedle nevhodně uskladněných přímých hořlavin, které se staly vlastní příčinou požáru, šlo třeba o hořlavé konstrukce příček, dřevěné výtahy, tlakové lahve, nábytek, papír… Pozdější vyšetřování ukázalo, že na jeden čtvereční metr připadalo až 504 kilogramů "hořlavého zatížení". V budově pak zcela chybělo stabilní hasicí zařízení, protože bylo už v minulosti vyřazeno z provozu.

Nejzávažnější dopad na rychlé rozšíření ohně po celé budově však měla její samotná konstrukce, která neoddělovala partii Malé dvorany od ostatních částí budovy, a oheň se navíc mohl bez problémů šířit řadou cest: výtahovými šachtami, schodišťovými chodbami i centrálními rozvody klimatizace a topení bez bezpečnostních záklopek. Celý dům tak po vypuknutí ohně zafungoval jako jeden obří komín, v němž se požár doslova rozletěl.

Skleněné peklo

Jako první zaznamenala nebezpečí strážná objektu, když při své obchůzce kolem deváté večer ucítila ve čtvrtém patře zápach kouře. Nejdřív myslela, že jde o pálící se elektrické vedení, proto hledala elektrikáře, který měl mít pohotovostní službu. Nakonec jej objevila v podzemním podlaží v kině Veletrhy. Spolu pak vyjeli výtahem opět nahoru a všimli si kouře vycházejícího zpod dveří údržbářské místnosti. "Po jejich otevření jim už – jak říkají hasiči – šel oheň naproti. Prvotní zásah hasicím přístrojem, přivezeným až ze stanoviště strážné, byl pochopitelně marný," píše se v podrobném popisu celé katastrofy na webu Požáry.cz.

Teprve pak - tři minuty po půl desáté večer - následoval telefonát na hasičskou stanici. V době, kdy první hasiči dorazili na místo a vydali se do čtvrtého patra, už oheň zachvátil 400 metrů čtverečních plochy. "Plameny se nekontrolovaně šířily jednak otevřenými dveřmi, po kobercích a po schodišťové chodbě vzhůru, jednak po hobrových stěnách kanceláří do stran. Bylo jasné, že je zle," popisuje server Požáry.cz situaci, do níž se první hasičská jednotka dostala. 

Oheň ji zahnal rychle zpátky, bylo zřejmé, že holešovický požární útvar potřebuje naléhavě posily. Ty dorazily kolem desáté. V té době už nebylo pochyb o tom, že je situace velmi vážná, protože požár se nekotrolovaně šířil chodbami nad Velkou dvoranou a výtahovými šachtami. 

V té době se dostalo do kritické situace šest lidí z horních pater budovy, kteří už se nedostali ven a před sílícím žárem utekli na střechu na roh u Heřmanovy ulice. Oheň se k nim blížil, ale tři automobilové žebříky, které měli hasiči do té chvíli k dispozici, k nim nedosáhly - měly dostup jen do třiceti metrů, což v danou chvíli nestačilo.

Až dvě minuty po desáté večer konečně dorazila osmikolová Tatra 813 s žebříkem AZ-44 přezdívaným "PMS Kolos" (zkratka PMS reprezentovala slova pontonová mostová souprava, protože podvozek Tatry vznikl původně pro armádní ženisty). Pražský Hasičský záchranný sbor získal tento žebřík jen dva roky před požárem a o pouhé dva roky dřív byl tento unikátní pomocník vyvinut. Teď prodělával svůj křest ohněm.

Po dalších nekonečných 22 minutách byli lidé ze střechy konečně zachráněni.

Pošlete všechno, co máte

Veletržní palác už hořel víc než hodinu, ale přitom byl pořád pod elektrickým napětím a vnitřní rozvod plynu byl pod plným tlakem. K severní části objektu se hasiči nemohli dostat, protože ve Veletržní ulici byl několik metrů široký a hluboký výkop. V budově se začaly ozývat výbuchy.

V době od čtvrt na jedenáct do čtvrt na dvanáct večer nabylo šíření požáru takovou rychlost a razanci, že se dalo mluvit o požární bouři. Na místo byly povolány veškeré síly a prostředky, které měli pražští hasiči k dispozici, později je podpořily i jednotky z celého Středočeského kraje.

Hlavním úkolem bylo zamezit šíření požáru do suterénu a do jižní části objektu, kde se nacházel mimo jiné sklad zbraní Lidových milicí, olejové nádrže pro kotelnu a pošta. Kromě hašení vynášeli požárníci a vojáci materiál z ohrožených míst, která ještě nehořela, například z Tuzexu. Vodaři přislíbili zvýšit tlak v hydrantové síti, protože voda z gravitačního vodovodu nestačila, a stejně tak nestačila ani voda dovážená hasičskými cisternami kyvadlovým způsobem. Plynaři dostali úkol uzavřít přívod plynu do paláce.

"Jenže požár se šířil dál," píše server Požáry.cz. Dostat se do vnitřních prostor už nebylo možné bez ohrožení životů hasičů. Velení hasičského sboru se proto rozhodlo nasadit vodní dělo, do nějž šla přes čerpadlo z požární lodi dálkovým vedením voda přímo z Vltavy. Po deseti minutách ale přejel toto vedení neukázněný řidič kamionu, takže se muselo vyměnit. Táž situace se opakovala kolem třetí ráno, když vedení prasklo samo od sebe. Výměna poškozeného dílu trvala naštěstí jen deset minut.

Kolem čtvrté ráno se podařilo unaveným hasičům požár lokalizovat a zastavit jeho šíření. Po schválení statikem pak konečně vstoupily hasičské jednotky do budovy a začaly likvidovat jednotlivá ohniska. Trvalo to pět dní. Definitivní likvidace požáru byla ohlášena až 20. srpna 1974 v sedm hodin ráno. Při akci se zranilo osm hasičů a jeden voják.

Dlouhé znovuožívání 

Během těch šesti dnů Veletržní palác kompletně vyhořel, zůstal z něj vlastně jen železobetonový skelet, poškozený ohněm i vodou. Škoda byla vyčíslena na 220 milionů. Zdálo se, že je konec a unikátní funkcionalistická památka půjde k zemi. Lidé v Praze i mimopražští se jezdili dívat na ohořelou kostru domu, ničivý požár se stal v jejich myslích významným dějinným předělem, který jim pevně utkvěl v paměti. Když tramvaje projížděly kolem vyhořelého domu, nebyl v nich snad nikdo, kdo by se v tu chvíli neobrátil k oknu.

Přestože se zdálo, že je palác neopravitelný a byly významné tlaky na jeho zbourání, nakonec se odpovědné úřady rozhodly pro finančně i časově náročnou rekonstrukci. Ta začala v roce 1976 a ukončena byla až v devadesátých letech minulého století. Na tom, že trvala vlastně desítky let, se podepsalo jednak dlouhé vyklízení spáleniště, jednak skutečnost, že plány projektu i budoucího využití budovy se v průběhu renovačních prací mnohokrát měnily.

V roce 1980 byl palác přidělen Národní galerii, v roce 1993 byla dokončena první etapa jeho přestavby a v roce 1995 se pro veřejnost konečně otevřela tři patra se stálou expozicí. Výstavní prostor pak byl definitivně dokončen v roce 2000, kdy se rozšířil na čtyři podlaží a jedno vymezil pro krátkodobé výstavy.