Současní devatenáctiletí podobné věci řešit nemusejí. 
V pondělí to bude přesně deset let, kdy se do civilu vrátili poslední vojáci základní služby. Od té doby je česká armáda plně profesionální a dnes čítá zhruba 21 tisíc mužů a žen.

Památka na základní vojenskou službu je v řadě českých 
a moravských měst přítomná stále a někde si s ní občas nevědí rady. Třeba z Mladé Boleslavi už v roce 1991 odešel poslední ze třinácti tisíc vojáků. Mohutné kasárny stojí na jedné z nejfrekventovanějších příjezdových ulic a přezdívka Potěmkinův hotel hovoří za vše. V roce 2010 kasárny město prodalo soukromému investorovi, který slíbil, že z nich udělá luxusní kongresové centrum s hotelem. Jenomže už dva roky na objekt, který má provizorní střechu a nová okna jen do ulice, aby nehyzdil město, nikdo nesáhl.

Zdevastované armádní budovy

S podobným problémem se potýkal i Terezín. První vojáci z města začali odcházet v roce 1993 a tehdejší vedení radnice začalo tušit, že se něco děje. „Jezdili jsme na ministerstvo obrany, vždy nám něco slíbili, ale ze slibů nic nesplnili. Nedovedli jsme si představit, co bude s městem, až armáda odejde," vzpomíná bývalá starostka Terezína Růžena Čechová. Po dvoutisícové posádce nakonec městu zůstala řada zdevastovaných budov. Naštěstí se do nich duchové nestačili nastěhovat. Dnes v kasárnách sídlí vysoká škola a z bývalé vojenské nemocnice vznikl domov pro seniory.

Občasné vášně mezi místními budí bývalé kasárny v Kostelci nad Orlicí, protože v nich sídlí uprchlický tábor. „Část tamních klientů problematická je. Řešíme s nimi hlavně drobné krádeže a konzumaci alkoholu," říká šéf městských strážníků Petr Černohorský. Vedení tábora ovšem namítá, že se jedná jen o omezenou skupinku lidí. V táboře už sedm let žije třeba Jean Claude, původem z Konga. „Ze své vlasti jsem odešel, protože tam není bezpečno a můj otec je již mnoho let ve vězení," vysvětlil utečenec, který by rád zůstal 
v České republice natrvalo.

Je tedy zřejmé, že s památkou na povinnou vojnu se města vypořádávají různě. Povinně museli mladíci na vojnu rukovat po téměř 140 let a do roku 1912 na vojně trávili tři roky. Námořníci dokonce čtyři. Vojna se postupně krátila 
a po roce 1989 už odvedenci rukovali jen na jeden rok.

Cesta k odvodu.

Jiří Šedivý: Cvičme mladé lidi

Praha – Už deset let nemusejí mladí muži povinně na vojnu. Bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý si však myslí, že mladí muži a Jiří Šedivýženy by měli mít povinnost zúčastnit se určitých kurzů civilní obrany.

Jak dnes s odstupem času hodnotíte zrušení povinné vojny?
Nebyla jiná cesta. Dokonce někdy v roce 2000 jsme vážně žádali politiky, aby o tom rozhodli. Kvůli zátěži, technické složitosti výcviku 
a krátké době základní vojenské služby byla pro mladé muže základní služba jen ztrátou času. Takže to rozhodnutí bylo správné. Jiná věc je, jak se řeší všechny otázky, které jsou kolem toho, například propojení aktivní zálohy s civilní sférou.

Trochu rozruch vzbudila diskuse o tom, že by se znovu zavedly povinné odvody. Má to svoje opodstatnění?
Branná povinnost stále zůstávala platná. Jenom se trochu změnil systém a odvody by se uskutečňovaly až v době, kdy by se Česká republika dostala do stavu ohrožení nebo kdyby byl dokonce vyhlášen válečný stav. Pro armádu je to ale strašně pozdě. Aby se mohlo začít pracovat s informacemi o lidech, kolik jich vlastně máme, v jakém jsou stavu, je potřeba mít je dřív. Dříve se to dělalo tak, že v osmnácti byl odvod a pak se nechali mladí muži a ženy být. Povolají se jen v případě, kdy jich bude potřeba. My jsme navrhovali, aby ministerstvo obrany provedlo odvod v době, kdy se tendence začne zhoršovat a začne se vytvářet nějaký krizový stav. To ale neznamená výkon základní vojenské služby.

Říká se, že vojna dělá z kluků chlapy. Znamená to, že když armáda už není povinná, chlapů 
v Česku ubývá?
Je jasné, že v devatenácti, ve dvaceti letech se tvoří osobnost. Lidé na vojně získávali životní zkušenost, zároveň se naučili starat se sami o sebe a vybojovat si svoje místo v kolektivu. Osobně si myslím, že měla zůstat nějaká povinnost mladých mužů a možná i žen, ne zrovna vojenské základní služby, ale třeba posílení civilní obrany. Mladí lidé by měli umět reagovat na některé složité krizové situace, umět se v nich orientovat. Vědět, jak fungují různé systémy řízení a podobně. Umět reagovat při takových událostech, jako se stala třeba teď v Austrálii. To nás může potkat také. Měli bychom se tedy vrátit k nějaké vyšší úrovni civilní ochrany, která lidi připraví na takové situace.

ZPRAVODAJOVÉ DENÍKU