Předseda Akademie věd Jiří Drahoš: Pojem pražská kavárna mi vadí svou plytkostí

Jsme v období, kdy se bilancuje 
a také se dávají předsevzetí do příštích dvanácti měsíců. Jaký je stav české vědy z vašeho pohledu – setrvalý, zhoršený, nebo výrazně lepší?
Mohu říci, že jak Akademie věd, tak česká věda se obecně zlepšují. Obor od oboru je to pochopitelně různé, ale podle všech kvantitativních ukazatelů a žebříčků děláme pokroky. Z tohoto pohledu mohu být spokojen, na druhou stranu je tu otázka tempa zlepšování a tady si myslím, že ještě můžeme přidat.

Počet objevů, článků v impaktovaných časopisech, publikací či účast na kongresech je jedna věc, ale je tu i jiný ukazatel. Mám na mysli interakci mezi světem vědy a politiky. Mají poslanci, senátoři, ministři či hejtmani zájem o to, k čemu jste dospěli ve svých výzkumech?
Tady došlo k podstatnému zlepšení a je to určitě výsledek naší výrazné aktivity směrem k politické sféře. V akademii jsme si už před lety uvědomili, že politici se často rozhodují
a přijímají zákony na základě nepříliš valných znalostí celé problematiky. Nemají kvalitní expertní posudky, jejich asistenti jim sice někde něco zjistí, ale to rozhodně nestačí. Výsledkem jsou pak permanentní novely čerstvě novelizovaných zákonů.

Čili neumětelství, nebo úspěšné dílo lobbistů, kteří o tom možná naopak vědí až moc.
Samozřejmě, kromě ignorance podstaty problémů jsou zde často nežádoucí lobbistické tlaky. I proto jsme před čtyřmi lety uzavřeli memorandum o spolupráci jak se sněmovnou, tak se Senátem,
a snažíme se politiky vzdělávat. Organizujeme odborné semináře na nejrůznější témata, které jsou otevřené také širší veřejnosti.

Chodí na ně?
Politici začali chodit a řekl bych, že jejich zájem, stejně jako zájem veřejnosti, stále roste. Při posledních dvou seminářích pořádaných ve sněmovně ve spolupráci s předsedou Janem Hamáčkem byl sál zcela zaplněn. V červnu jsme přednášeli o přínosech a rizicích očkování a snažili jsme se poslancům a veřejnosti vysvětlit, že většina zpráv, které na toto téma kolují po internetu, jen zbytečně děsí mladé maminky. V některých se třeba dočtou, že když nechají své dítě očkovat, vystavují ho značnému riziku vzniku autismu. Je to samozřejmě naprostý nesmysl, i proto je třeba šířit seriózní informace všemi možnými způsoby. My jsme uspořádali zmíněný odborný seminář a troufám si říct, že i na jeho základě sněmovna poté zamítla senátní verzi zákona, která do něj vnášela některé kontroverzní prvky. To vnímám jako hmatatelný důkaz užitečné interakce mezi světem vědy a politiky. Na podzim jsme pak operativně uspořádali seminář 
s názvem Poznatky českých společenských vědců o imigraci do ČR v evropském kontextu. Samozřejmě, bez podpory politických špiček by naše iniciativa neměla zdaleka takový ohlas. Proto mě potěšilo, když vicepremiér Pavel Bělobrádek ve svém projevu na prosincovém akademickém sněmu zmínil větu, kterou jsem si poznamenal před pár lety na fóru „Věda a technologie pro společnost" v Kjótu. Japonský premiér Šinzó Abe tam tehdy začal svůj projev větou: je třeba více vědy v politice a méně politiky ve vědě. To je myslím velmi výstižné a jsem rád, že si to alespoň část našich politiků uvědomuje.

U toho bych se ráda zastavila. Vámi zmiňovaný japonský premiér Abe se totiž zapsal do celosvětového povědomí prohlášením, že chce zrušit společenskovědní obory na univerzitách, neboť nejsou exaktní a nepřinášejí žádné hospodářské efekty.
Také jsem to četl, jeho výrok mě nemile překvapil a nesouhlasím s ním ani v nejmenším. Jsem vzděláním chemický inženýr, což je disciplína na pomezí technických a přírodních věd, ale jako předseda AV ČR se dlouhodobě a důrazně zastávám kvalitních sociálních a humanitních věd, neboť bez nich to prostě nejde. Nejen proto, že jsou tu aktuální výzvy typu migrace, ale je tu dlouhodobě řada komplexních socio-ekonomických problémů, jako třeba stárnutí populace, kvalita života atd. S tím si přírodní ani technické vědy rozhodně neporadí. Stručně řečeno, bez společenskovědních oborů bychom nerozuměli ani sami sobě, natož jiným lidem, nemluvě o jiných kulturách 
a civilizacích.

O tom, že potřebujeme špičkové chemiky, biology či matematiky se mluví takřka neustále, ale teď najednou vnímáme mimořádný přínos kvalitních sociologů, tlumočníků, psychologů, národohospodářů. V souvislosti s migrační vlnou pociťujeme akutní nedostatek arabistů, turkologů, znalců Středního a Blízkého východu. Vy řídíte instituci s 11,5 miliardovým rozpočtem. Jak je možné, že plánovači ministerstva vnitra a školství s rozpočty daleko vyššími nejsou schopni takovou věc vyřešit s předstihem? Podotýkám, že rektor UK Tomáš Zima pro to dělá maximum 
a o deset milionů pro udržení tzv. malých oborů žádal už dávno.
Na to nemám jednoznačnou odpověď, tady byste se skutečně musela obrátit spíše na pana rektora Zimu nebo jeho kolegy ze škol, kde tyto obory pěstují. Akademie věd není primárně vzdělávací institucí. Ale třeba otázku specialistů na Blízký a Dálný východ či na jižní Asii intenzivně diskutujeme i u nás. Mimochodem, v našem posledním hodnocení, které proběhlo před pěti lety, dopadl nejhůře Orientální ústav. Ne snad kvůli nekvalitním vědcům, ale hlavně kvůli politice tehdejšího vedení, které ústav spíše uzavíralo do sebe, nestimulovalo soutěž o granty atd. Dnes je tam mladý dynamický ředitel, ústav se výrazně změnil, vědci přišli s celou řadou aktuálních témat, ale mají problém s nedostatkem kvalifikovaných odborníků. Řada absolventů arabistiky, sinologie či indologie odchází do byznysu, odkud mají velmi lukrativní nabídky. Ale naštěstí jsou stále tací, které láká především akademická dráha. Posledním nesporným úspěchem našeho Orientálního ústavu je otevření společného pracoviště s tchajwanskou akademií věd přímo v Taipei.

Ptala jsem se na malé obory proto, abych poukázala na stále se opakující problém, totiž neschopnost politické reprezentace dívat se za horizont jednoho volebního období. Česká republika se přihlásila k tomu, že chce dělat vynikající vědu a na vybudování osmi center excelence získala z Bruselu velmi významné částky. Potíž je v tom, že k nim musíme přidat i miliardy z národních zdrojů a nyní se hovoří 
o otazníku nad jejich udržitelností. Nebude nakonec muset Akademie věd sáhnout do svého rozpočtu, aby se některé z center neuzavřelo a Česko nebylo vystaveno mezinárodní ostudě? Na prosincovém akademickém sněmu jste říkal, že příští rok by velké infrastruktury potřebovaly 1,8 miliardy korun, přičemž plán je o 500 milionů nižší a v roce 2017 má být deficit ještě vetší. Jak se tohle mohlo stát?
Tuto otázku si kladu také 
a v tomto smyslu jsem o tom hovořil s klíčovými politiky, tedy s paní ministryní školství Valachovou, vicepremiérem Bělobrádkem a ministrem financí Babišem. Přes všechna ujišťování, kterých se mi dostalo, se obávám, že nám stále chybí promyšlená koncepce udržitelnosti a rozvoje výzkumných infrastruktur. Na předvánočním zasedání vlády byl schválen rozpočtový rámec pouze na příští čtyři roky, bohužel v redukované variantě. To by znamenalo pro Akademii věd deficit přes 100 milionů korun v příštím roce a v dalších letech ještě výrazně vyšší. Podobný problém budou muset řešit i některé univerzity. Pokud budeme chtít udržet velké infrastruktury v rozumném stavu, může to v takovém případě vést ke kanibalizaci stávajících vědeckých pracovišť, což by výrazně snížilo výkonnost celé Akademie věd. Žádná instituce si přitom nemůže dovolit nechat výzkumná centra padnout a následně vracet finance do Bruselu. Nelze prostě jen tak uzavřít Biocev (Biotechnologické a biomedicínské centrum AV ČR a UK ve Vestci) nebo redukovat aktivity projektu ELI (obří laserový urychlovač částic v Dolních Břežanech).

Znovu se proto ptám na příčinu. Měli jsme moc velké oči, přecenili svoje možnosti, viděli jsme jen ty bruselské peníze a slavné vědce 
v Česku, nebo jak to celé vzniklo? Když se ekonomice daří a jde 
o obory budoucnosti, proč se 
v rozpočtu na centra excelence peníze nenacházejí?
Mnohokrát jsem připomínal, že na začátku plánování těchto infrastruktur z operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace tehdejší vláda zcela rezignovala na jejich koordinaci. Problém udržitelnosti se neřešil i proto, že se optimisticky počítalo s meziročním nárůstem rozpočtu na vědu o dvě miliardy korun ročně. To bylo v roce 2008, pak přišla ekonomická krize, ale infrastruktury už byly schválené a začínaly se budovat. Kdyby k tomu tehdejší vláda přistupovala aktivněji a kritičtěji, možná by některé 
z nich nevznikly. Nepovažuji to ale za fatální chybu. Všechny vyspělé státy takováto centra průběžně budují. Třeba Biocev není žádný přehnaně velký komplex, ale standardní výzkumný ústav. Samotná udržitelnost nemusí být velkým problémem, pokud bude dobrá vůle ze strany vlády a nedojde kvůli chybějícím několika málo stovkám milionů ke kanibalizaci stávajících pracovišť Akademie věd či vysokých škol.

Máme vůbec dost excelentních vědců do těchto výzkumných infrastruktur?
Dost často jsem slýchával, že stavíme budovy, které zůstanou prázdné, protože nemáme lidi. Tak to ale rozhodně není. Ty, které jsme budovali my – například ELI, Biocev nebo Czech Globe – mají dobře promyšlenou strategii. Týmy se tam tvoří a doplňují postupně. Třeba do Biocevu během pěti let zapojíme 400 lidí, z toho zhruba 200 doktorandů. V úzké spolupráci 
s Univerzitou Karlovou a dalšími vysokými školami to rozhodně není nereálné.

Například čeští parazitologové patří do absolutní světové špičky a mezi 3000 nejcitovanějších vědců vůbec.
Ano, parazitologický tým 
v Biologickém centru Akademie věd v Českých Budějovicích je skutečně světová špička, ale takových máme daleko více. Proto bych teď nechal stranou chválu jednotlivých vědeckých týmů 
a zmínil bych se o jiném fenoménu, a to dnes již velmi známé Strategii AV21. S tímto projektem jsme přišli na začátku loňského roku a položili jsme si v něm otázku, co může Akademie věd nabídnout společnosti. Strategie má motto „Špičkový výzkum ve veřejném zájmu". Výsledkem interdisciplinárních programů – je jich celkem patnáct a ten nejnovější se týká problematiky migrace – nemají být publikace v renomovaných časopisech jako Nature nebo Science, ale společné patenty a technologie s firmami na jedné straně a školení, semináře a expertízy pro zákonodárnou a exekutivní sféru na straně druhé. Vnímám to jako jednu z přelomových věcí v činnosti naší instituce. Uvědomili jsme si, že v základním výzkumu máme velmi slušné výsledky, ale proč nejít dál
a řadu z nich nedotáhnout do společensky užitečného stadia? Platforma AV21 byla velmi dobře přijata průmyslem i politickou sférou.

Prezentace výsledků vědecké práce je ovšem něco jiného než angažovanost vědců ve veřejném životě. Minulý rok jsme byli svědky toho, že se začali ozývat lidé i z jiných než uměleckých sfér. Výzvu proti strachu 
a lhostejnosti iniciovali především zástupci přírodovědných oborů. Myslíte, že to je nezbytná součást života vědce, nebo to vnímáte jako chybu a překročení jistých zvyklostí?
Myslím, že takováto angažovanost patří k povinnostem všech těch, kteří přemýšlejí 
v širších souvislostech a umějí své názory pregnantně formulovat. V této souvislosti vzpomínám na svůj návrat ze služební cesty do Koreje
v polovině srpna loňského roku. Týž večer jsem v televizi náhodou zaslechl komentář prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka, který tam prezentoval svůj osobní názor na výzvu vědců proti strachu a lhostejnosti. Nevěděl jsem o té výzvě vůbec nic, ale když jsem zaslechl Ovčáčkovy fráze o tom, jak si tady už zase hraje nějaká skupina vědců na takzvanou elitu národa a kope příkop mezi sebou a zbytkem společnosti, ihned jsem si výzvu přečetl a obratem se pod ni podepsal. Připouštím, že kdybych její text psal já, volil bych občas jiné formulace, ale to nebylo v tu chvíli podstatné. Navíc jsem si uvědomil, že tady opět vzniká nebezpečný trend nálepkování a označování jistých lidí za elitáře, včetně nabádání, ať raději zůstanou u svých baněk v laboratořích a do politiky nemluví. Angažovanost vědců proto vítám, sám se snažím své názory vyslovovat otevřeně. Problémů současného světa je opravdu hodně a výroky některých našich politiků v těchto souvislostech mě nijak netěší.

Kupříkladu?
Například to, jak pan prezident uměle (nebo spíše umně?) staví bariéry mezi akademickou obec a sebe. Podle mě jde o součást promyšlené hry, možná už v rámci jakési předvolební kampaně.

To by se snad dalo pochopit, vzhledem k tomu, na jaké voliče Miloš Zeman cílí. Spíše mě zaráží, že vědomě proti sobě staví vzdělané lidi, inteligenci, akademiky, univerzitní profesory 
a tzv. venkov. To přece nemá logiku, neboť jedni bez druhých by nemohli existovat, navíc, jak řekl na Albertově rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, my jsme plebejský národ, ale měli bychom pěstovat svobodné a hrdé, nikoli to lokajské plebejství v nás.
I já jsem z venkova, ze slezského Jablunkova, nejsem žádný roduvěrný Pražák, byť po studiích jsem tady zůstal. Každý je přece odněkud a pojem pražská kavárna mi vadí svojí naprostou plytkostí. U některých politiků vidím snahu pojmenovávat velmi složitou situaci nepřiměřeně zjednodušenými pojmy. Souhlasím s tím, že Evropa v mnohém zaspala a uprchlická vlna se jí takřka vymkla z rukou, ale jsem přesvědčen, že je situace stále zvládnutelná. Slýchávám občasné kritiky Evropské unie, ale od žádného z nich jsem ještě neslyšel rozumný alternativní návrh. Když ne propojená Evropa, byť s občasnými dětskými bolestmi, tak co vlastně? Máme se vrátit k národním státům, opevnit se za vlastními hranicemi? Copak si někdo skutečně myslí, že migrační vlnu takového rozsahu zvládne izolovaný stát? Při všech výhradách k tomu, jak zaspali všichni ti výtečně placení bruselští analytici 
a zřejmě i mnohé tajné služby, si nemyslím, že Evropská unie selhala fatálně. Chybami se má poučit nejen člověk, ale i instituce, neboť slovy klasika „jen blbec nemění názory". Osobně jsem jednoznačným zastáncem promyšleně integrované Evropy, ale takové Evropy, která bude řešit opravdu klíčové věci 
a nebude se soustřeďovat na byrokratické předpisy o tom, který sýr povolíme a který ne. Když si postavíte dům s pevnými základy, pak protékající střecha nebo netěsnící okna způsobí dočasné nepohodlí, ale pokud je opravíte, máte pořád kvalitní bydlení. Podle mě má Evropská unie docela solidní základy, a proto nerozumím politikům, kteří ji odmítají, ale současně nenabízejí nic lepšího. Nikdo přece nemůže myslet vážně, že bychom se vrátili k modelu Evropy 20. století.

Věříte společným evropským silám i ve věci náporu běženců?
Ano, myslím, že to zvládneme. Věda mě naučila, že to, co třeba platilo dlouhá léta, se novými objevy posune zcela jinam. Takto to funguje i obecně v životě – všechny organismy musí reagovat na změny situace, jinak dlouhodobě nepřežijí. Proto si myslím, že se musíme poučit 
i z průběhu současné migrační krize – ani ta nemůže probíhat zcela nekontrolovaně. Třeba idea posíleného Frontexu a větší ostrahy vstupních hranic EU je určitě správná. Řešení musíme ale nacházet a poté provádět společně. Tragické je, když se někdo z komplikované situace snaží jen vytloukat individuální politický kapitál. Navíc, idea společné Evropy je jedinou účinnou protiváhou proti ekonomicky silným asijským tygrům. Pro tyto země je samotná Česká republika s trochou nadsázky takřka nerozlišitelnou entitou. Ale už Visegrádská čtyřka je uskupení, které má svoji váhu a je pro ně daleko zajímavější, nemluvě o Evropské unii jako celku. Proto považuji za velmi důležité, aby vědci politiky expertně vzdělávali, ale také aby se sami kvalifikovaně vyjadřovali
k věcem veřejným. Vždyť pokud nejsou oni svým způsobem elitou této společnosti, tak kdo jiný? Shodit vědeckou elitu pohrdlivým označení „kavárna" mě uráží, ale zároveň to ukazuje myšlenkovou úroveň autorů těchto výroků.

JIŘÍ DRAHOŠ

* Narodil se 20. února 1949 v Jablunkově.
* Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor fyzikální chemie a roku 1973 nastoupil do Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV, sedm let stál v jeho čele.
* V roce 1999 získal doktorát věd a o čtyři roky později byl jmenován univerzitním profesorem.
* Vydal na 70 prací v odborných mezinárodních časopisech a jako spoluautor je podepsán pod 10 českými a 10 mezinárodními patenty, na jeho práce je přes tisíc citačních ohlasů.
* Od roku 2009 vede Akademii věd ČR.