Duhá vlna koronaviru udeřila v plné síle. Bylo to nutné?
Obávám se, že v plné síle se ještě zdaleka neprojevila. Nutné to z objektivních důvodů nebylo, protože v jarní fázi jsme byli mimořádně úspěšní. Tehdejší reakce vlády byla možná intuitivní, ale zcela správná a velmi rychlá. Avšak od momentu, kdy se začala rozvolňovat protiepidemická opatření, jsme svědky jednoho velkého chaosu. Politici vůbec nedbali na rady epidemiologů, takže vítězily názory nejrůznějších ekonomických lobbistů a čirý populismus. Když to řeknu jednoduše, státník nemůže řídit zemi podle průzkumů veřejného mínění.

Co se tedy mělo udělat dejme tomu na sklonku léta?
To, že situace není dobrá, bylo vidět už v polovině prázdnin. A to, že máme velký problém, bylo jasné v půli srpna, nejpozději na začátku září. S nástupem do školy měla přijít zásadní opatření, nošení roušek ve vnitřních prostorech, omezení shromažďování. Je paradoxní, že u nás je problém i taková banalita, jakou je registrace při návštěvě restaurace. Pokud by si provozovatel mohl zaznamenat jméno a telefonní číslo lidí, kteří seděli u jednoho stolu, v případě nutnosti by to mohlo pomoci při trasování a hledání kontaktů.

Kde se bere obrovský odpor i proti opodstatněným opatřením? Je příkop mezi veřejností a establishmentem tak veliký, že důvěra je na bodě nula?
Neřekl bych, že je to příkop mezi lidmi a vládnoucí elitou. Část establishmentu se chová stejně hloupě a naivně jako veřejnost. Ten příkop vede jinudy. Mne velmi mrzí, že na tom průšvihu, v němž jsem se ocitli, mají podíl i někteří lékaři. Zjevně si neuvědomují vážnost situace a ne- odolali pokušení mediálně se zviditelňovat svými, v daném oboru zcela diletantskými názory.

Mluvíte o petici, kterou podepsaly lékařské celebrity jako kardiochirurg Jan Pirk nebo šéf stomatologů Roman Šmucler. Tvrdí například, že tento typ koronaviru nepředstavuje pro zdravé občany v produktivním věku vážnou hrozbu. Proč nemají pravdu?
Protože víme, že koronavirus je asi dvacetkrát až třicetkrát závažnější než chřipka, přičemž ani chřipka není nic triviálního. Zřejmě nejpřesvědčivější důkaz jsem našel na stránkách amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí, které sleduje úmrtnost a její příčiny. Zveřejnilo graf úmrtnosti ve městě New York. Z různých důvodů tam každý týden umírá 1200 až 1500 lidí. Toto rozpětí je stabilní několik let. Když letos přišla vlna koronaviru, vyskočila na přelomu dubna a května úmrtnost na 6000 a v jednom týdnu dokonce na 8000 lidí. Pro srovnání ještě uvádím, že v New Yorku byla velká epidemie chřipky začátkem roku 2018. Tehdy se zvedla smrtnost dva týdny po sobě na 1600 osob, takže 1600 na chřipku a 8000 na koronavirus. Jde o úplně jinou ligu. A je irelevantní diskutovat o tom, zda ti lidé zemřeli na covid, nebo s covidem. Jedním z důvodů, proč zemřeli, bylo zahlcení zdravotnictví. Došlo k dočasnému selhání zdravotního systému, takže pacienti zbytečně umírali na nejrůznější choroby. Jde o ničivý potenciál, který koronavirus má. To je ono tsunami, jemuž nyní čelí naše zdravotnictví.

Právě to nyní řeší vláda jako úkol číslo jedna. Koronavirus si nevybírá, ale lékaři a sestry jsou mu vystaveni dvakrát více než běžná populace. Co nastane, když budou zdravotníci masově v karanténě a nemocnice přestanou být schopny poskytovat péči?
Zdravotníci mají takzvanou pracovní karanténu, to znamená, že se chrání respirátorem vyšší třídy, ale chodí normálně do práce. Samozřejmě něco jiného jsou skutečně nemocní lékaři a sestry. Jejich počty bohužel rostou. V úterý večer jsme evidovali 5500 aktuálně nakažených zdravotníků, z toho 1200 lékařů, 2400 sester a 1900 ostatních zdravotníků. Při stávajícím tempu šíření infekce by jich za deset dní bylo celkem 11 tisíc, za dvacet dní 22 tisíc a za měsíc 44 tisíc z celkového počtu asi 200 tisíc.

Jak vážné by to bylo?
To by byla velmi vážná situace, zdravotnictví by kolabovalo. Množství lékařů je omezené a i za normálních podmínek zajišťují nepřetržitou péči v nemocnicích pouze za cenu soustavného obcházení zákoníku práce. Zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované a personálně zdevastované. Na jaře jsme se modlili, abychom nebyli vystaveni takové zkoušce jako například kolegové v Itálii, kteří museli z kapacitních důvodů rozhodovat, koho ošetří, a koho ne. Při té příležitosti připomínám, že v rámci první vlny tam zemřelo 171 lékařů. Připadám si jako na Titaniku, protože vidím tu díru v lodi. Statistici jsou schopni vypočítat, že se řítíme do katastrofy, přičemž na horních palubách se stále tančí. A lidé se tváří dotčeně, že nemohou jít do hospody.

Lze dočasný výpadek několika tisíc lékařů a sester vyřešit odložením neakutních výkonů? Bude to stačit na nutnou péči o necovidové pa- cienty, například onkologické?
Neakutní zákroky se chvála bohu konečně začaly omezovat. Minulý týden jsem na sněmovním zdravotním výboru upozorňoval, že je to naprosto nezbytné opatření kvůli vytvoření rezervní kapacity pro těžce nemocné s koronavirem i bez něj. Když vidím nějakého ředitele nemocnice, který tvrdí, že má všechno pod kontrolou, snažím se z jeho tváře vyčíst, zda je to povinný optimismus, nebo skutečně věří tomu, co říká. Na zdravotnictví se valí skutečný průšvih a bez velmi drastických protiepidemických opatření zkolabuje, což může stát tisíce zbytečně mrtvých. Diskutujeme o tom, jak nepoškodit ekonomiku, ale je nutné si uvědomit, že nestojíme před volbou, jestli zdraví, nebo ekonomika. Buď budeme zdraví a ekonomika bude fungovat, nebo všichni onemocníme a ekonomika se zhroutí. Představa, že pustíme koronavirus z otěží, budeme mít statisíce nemocných, desetitisíce lidí v nemocnicích a několik set mrtvých denně, avšak ekonomika bude vzkvétat, je naprosto naivní.

Mimochodem ekonom Štěpán Jurajda říká, že pokud by počet nemocných exponenciálně rostl, lidé by přepnuli na ochranný autosystém a přestali chodit ven, tedy i do práce, neboť by se báli o život.
To by nastat mohlo. Každý už by bojoval jen za sebe a svoji rodinu. Do práce by nikdo nechodil. Základní systémy, které stát ke svému fungování potřebuje, by se zbortily.

Vláda v pondělí přijala zásadní opatření. Jak je hodnotíte?
Jako určitý kompromis. Osobně si myslím, že se měla zavřít i nákupní centra a obchody s výjimkou potravin, drogerií a lékáren. Přibližně za deset dní budeme vědět, zda byl vládní lockdown dostatečný. Pokud se ukáže, že nikoliv, snad ministr zdravotnictví dokáže přesvědčit kolegy ve vládě o nezbytnosti přitvrdit.

Mají přísná omezení, ale také organizační pokyny, jako je vyčlenění deseti tisíc lůžek a povolání mediků, sílu zbrzdit epidemii, zploštit hrozivě rostoucí křivku?
Organizační opatření ji nezploští. To je jen příprava na povodeň, která se do nemocnic řítí a kterou už nic nezastaví. Opatření se přijala pozdě, první přišla 18. září, ačkoliv poslední smysluplné datum bylo 1. září. Ztratili jsme tři týdny. Teď budou do nemocnic přicházet lidé, kteří už jsou nemocní a jejich stav se ještě zhorší, nebo ti, kteří jsou nakažení, ale ještě o tom nevědí. Minimálně v následujících dvou týdnech se počet hospitalizovaných bude jen zvyšovat. To je matematická jistota. Pochopitelně okamžité zastavení veškeré plánované operativy a vyčlenění lůžek pro pacienty s koronavirem je naprosto nezbytné. Je určitě dobře, že Česká republika začala se svými sousedy jednat o mezinárodní pomoci, takže by se někteří naši pacienti mohli léčit v Německu, Rakousku či na Slovensku, tedy v zemích, kde epidemii zvládají mnohem lépe než my. Jménem komory jsem rozeslal všem lékařům, kteří momentálně pracují v zahraničí a na něž mám kontakt, dopis s výzvou, aby přijeli vypomoci do českých nemocnic. Řada z nich jsou odborníci, anesteziologové nebo lékaři intenzivní péče, kteří kvůli špatným profesním podmínkám odešli pracovat do ciziny. Pro zvládnutí vlny pacientů, která se na nemocnice valí, bychom jejich pomoc nutně potřebovali.

Martin Balík, vedoucí lékař z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, řekl, že zavření škol pro nejmenší žáky by bylo kudlou do zad zdravotníkům, protože by zásadně postihlo mladé lékařky a sestřičky. Jsou malé děti skutečně takovým ohrožením, když samy covidu čelí velmi dobře?
Jsem rád, že pan primář Balík změnil názor, protože ještě před týdnem dával velké rozhovory o tom, jak máme virus pod kontrolou a zdravotnictví vše zvládá. I jemu asi došlo, že situace je velmi vážná. Ve sněmovně jsem prosil členy zdravotního výboru, aby se za každou cenu zachovala prezenční docházka pro děti z prvního stupně základních a mateřských škol. Jejich zavření by mělo velmi tvrdý dopad na zdravotnictví, kde pracují hlavně ženy. Na druhou stranu je pravda, že školy se staly semeništěm pro šíření koronaviru. Děti mají většinou lehký průběh, ale to neznamená, že nejsou infekční. Přitom z rodin pochází největší procento nákazy, ať už ji tam zanesou malé děti, puberťáci nebo dvacetiletí, kteří mají největší tendenci nerespektovat vládní nařízení. Z epidemiologického hlediska je tedy zavření celých základních škol naprosto logické, ale pro zdravotnictví je to závažná komplikace. Proto by mělo být až úplně posledním opatřením. Dřív bych rozhodně zavřel veškerou kulturu, organizovaný sport, restaurace. Zavedl bych roušky i venku, neboť když je lidé pořád sundávají a nasazují, nenosí je dost pečlivě. Velká míra nedisciplinovanosti také jasně ukázala, že je potřeba začít rozdávat pokuty a ty, kteří nařízení ignorují, trestat.

Kromě mateřských se zavřely všechny školy, ale pro děti zdravotníků vláda vyčlenila v obcích s rozšířenou působností vždy několik tříd. To vypadá jako schůdné řešení, ne?
Zajistit hlídání a výuku dětí zdravotnic je přijatelný kompromis. Pokud možno by mělo jít o malé skupinky žáků, které se nesmějí míchat, aby nakažené děti neinfikovaly ostatní a ty pak rodiče.

Věříte v návrat žáků z 1. stupně ZŠ do lavic 2. listopadu, jak opakovaně ujistil Roman Prymula?
Nevím. Rozumím tomu, že pan ministr chce dát lidem naději.

Všichni říkají, že se musíme naučit s virem žít. Co to v praxi znamená?
Mrzí mě, že nám bylo zatěžko nosit roušky a mýt si ruce. V létě jsem chtěl po tehdejším ministru Vojtěchovi, aby nošení roušek bylo povinné ve všech zdravotních zařízeních. Nejdříve mi vyhověl, ale po doporučení různých odborníků jako onkologů, zubařů a kardiochirurgů to odvolal. Roušky tak zůstaly povinné jen v nemocnicích. I toto banální opatření, jež nic nestojí, nás obtěžovalo. Teď za to zaplatíme a budeme muset snést drastické zákazy. Opravdu už nejde o to, jestli se bude hrát hokej nebo se bude chodit do hospody, ale o udržení základní ekonomické infrastruktury.

Proč se neprosadila varianta ochrany nejzranitelnějších skupin, tedy seniorů a chronicky nemocných lidí?
Protože to nejde. Mám sedmaosmdesátiletou maminku, kterou se samozřejmě snažím chránit a nevystavovat ji nákaze. Jednou nebo dvakrát týdně za ní ale jít musím, donést jí nákup, léky, pomoci jí s prádlem. Chodí k ní donášková služba s obědem, sestřička z domácí péče, aby dohlédla na inzulin. Hezky se to tedy řekne, ale v momentě, kdy se nákaza šíří nekontrolovaně, je to nerealizovatelné. My musíme zemi stabilizovat a vrátit ji do stavu, kdy budou fungovat nástroje jako chytrá karanténa, e-roušky, trasování.

Existuje záruka, že čtrnáctidenní přísná omezení pomohou?
Záruka neexistuje, ale když je nebudeme dodržovat, je matematická jistota, že skončíme špatně. Epidemie má takovou sílu, že k lockdownu by došlo i samospádem. Lidé by se tváří v tvář rychle rostoucímu počtu mrtvých začali bát a v pudu sebezáchovy se zavírat doma. Měli bychom ale dokázat infekci díky rozumnému chování zpomalit dřív, než k takové katastrofě dojde. Z dlouhodobého hlediska je pochopitelně jediným řešením očkování. Bez vakcíny se naše životy do normálu nevrátí.

Je to skutečně řešení, když vidíme, jaký odpor proti očkování u nás je? I lékaři ve zmíněné petici varují před nákupem neověřené vakcíny.
Určitě bych protestoval proti výroku, že půjde o neověřenou vakcínu. Její výroba je závod největších farmaceutických koncernů o několikamiliardový dolarový jackpot. Informace z veřejných zdrojů říkají, že se postupuje velmi opatrně, vzpomeňme na pozastavení testů u britské firmy AstraZeneca poté, co se u jediného pacienta objevily nežádoucí účinky. Firmy si nemohou dovolit hazardovat se svým jménem, každá je pod bedlivou kontrolou veřejnosti i své konkurence. Až se vakcína pustí do provozu, bude stoprocentně bezpečná. A co se týká té petice, když pominu zubaře Šmuclera a pana profesora Pirka, podepsali ji hodně alternativní lékaři. Žijeme v demokracii, takže si každý může vykládat, co chce. Je ale problém, když takto diletantské názory veřejnost nekriticky přijímá. A bohužel také platí, že čím nehoráznější věc plácnete, tím větší publicity se vám dostane.

Změní se po koronavirové pandemii přístup lidí k životnímu stylu, budou více dbát na své zdraví, například častěji se hýbat a nepřejídat se?
Někdy v březnu jsem hovořil o tom, že tato epidemie je něco jako 11. září 2001, tedy útok na newyorská Dvojčata. Čas se rozdělí na dobu před epidemií a po ní. Toto mé přesvědčení ovšem nahlodala bohorovná bezstarostnost, s jakou jsme prožili léto. Chovali jsme se, jako by se nic nestalo, asi nám chyběla drastická zkušenost, kterou získali Italové, Španělé, Francouzi, Američané. Obávám se, že nyní si ji prožijeme také my.

Hlavní švédský epidemiolog Anders Tegnell jako videohost konference 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy uvedl, že Švédsko, které zvolilo jinou cestu než většina evropských zemí, sice mělo na jaře 5890 mrtvých, ale nyní je na tom ve všech ukazatelích lépe než my. Denně je tam diagnostikováno 400 nových případů, v ČR desetkrát více, na jednotkách intenzivní péče u nich celkem leží 10 až 15 pacientů, u nás třicetkrát více. Čím si to vysvětlujete?
Švédsko první náraz podcenilo, ale poté také zavádělo protiepidemická opatření. Není pravda, že by nic nedělalo. Na rozdíl od nás tam ovšem roušky, rozestupy a omezení počtu shromážděných osob drželi po celé léto. Ekonomicky z toho Švédi nevyšli lépe než ostatní. Nevidím žádný důvod k oslavě švédské cesty. Je ale fakt, že lidé tam jsou disciplinovanější a některé věci dodržují dobrovolně. Pořád říkám, abychom se drželi tří „R“ roušky, rozestupy, ruce. A protože tři mušketýři byli také ve skutečnosti čtyři, přidávám k tomu ještě rozum. Když něco není zakázané, nutně to neznamená, že to musím dělat. Být ohleduplný k ostatním nikoho nic nestojí.

Doktor Tegnell se zmínil o zásadách, kterých se ve Švédsku drží. Jde o to, aby přijímaná opatření byla udržitelná po dostatečně dlouhou dobu, dostatečně flexibilní, aby reagovala na aktuální situaci, opřená o data, a závazná doporučení byla předávána tak, aby je osmdesát procent občanů chápalo, podporovalo a dodržovalo.
S tím se dá jenom souhlasit. Čím víc výjimek, tím je to pro lidi nepřehlednější. Stejně tak je špatně, má-li něco platit až za nějakou dobu. Když se v pátek vyhlásí, že od pondělí se zavřou kina, všichni o víkendu běží na film. Pokud se situaci v Česku podaří stabilizovat, přijde mírnější, ale stále omezující režim, který bude trvat až do proočkování populace. Bude to metoda brzda plyn, podle vývoje epidemie. Primárně by se měla přijímat opatření, která nebudou devastovat ekonomiku. Proto tolik zdůrazňuji roušky, v nichž se ještě nikdo neudusil a stojí pár korun. Kdybychom je nosili všichni, výrazně by se snížil přenos infekce a mohli jsme bez obav jezdit veřejnou dopravou, chodit do práce, možná i do toho kina. Kdyby se roušky nezpolitizovaly a neudělal se z nich jakýsi symbol nesvobody, asi bychom byli jinde. Svoboda je ale přece synonymum pro slovo odpovědnost. Bohužel, spousta lidí se chovala hloupě a nezodpovědně.

MUDr. MILAN KUBEK
• Narodil se 13. února 1968.
• Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a pracoval jako internista a angiolog. Od roku 2004 provozuje soukromou interní ambulanci na poliklinice v Praze 9.
• V letech 1999–2006 byl předsedou Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů.
• Mezi roky 2004 a 2008 zastával funkci viceprezidenta Evropské federace lékařů zaměstnanců.
• V roce 2006 byl zvolen prezidentem České lékařské komory a tuto funkci dvakrát obhájil.