„Stál jsem v hlubokém pohnutí na čestné tribuně. Vzpomínal… Okupace - utiskování - žaláře - koncentrační tábory… Strádání na bojištích, mrtví a ranění, dny a noci v zákopech, v dešti, i v mrazech…“ I těmito slovy vzpomínal válečný veterán a pozdější československý prezident Ludvík Svoboda na druhou světovou válku, jejíž větší část prožil organizováním a velením československému vojsku v Sovětském svazu, ve své knize Z Buzuluku do Prahy. Byla to právě jeho válečná činnost, jak za první, tak za druhé světové války, díky které se zařadil mezi ty populárnější československé komunistické prezidenty

Hlavou státu byl zvolen 30. března přesně před 55 lety. Nakonec v této pozici setrval sedm let, a to přes výrazné politické změny v Československu (nastupoval v období takzvaného pražského jara, které ale ukončila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 následovaná takzvanou normalizací) i přes stále větší zdravotní potíže. 

Od všech předchozích mužů v nejvyšší funkci se svou původní profesí zásadně lišil. „Nebyl profesionálním politikem. Byl vojákem, důstojníkem, generálem - do vysoké politické hry se zapojil teprve za druhé světové války,“ píše Pavel Kosatík v knize Manželky prezidentů: Deset žen z hradu, v kapitole věnované první dámě Ireně Svobodové.

Čtvrtý komunistický prezident Československa, Ludvík Svoboda:

| Video: Youtube

Potvrzuje to i historik Tomáš Řepa z Univerzity obrany. „Hlava státu, která by se dala nazvat prezidentem vojákem. Z tohoto prostředí vzešel, získal věhlas a známost. Výjimečná vojenská kariéra mu umožnila, aby se stal prezidentem, reformní snahy původně podporoval a byl respektován, svou autoritu u Sovětů využil při intervenci za odvlečené členy vlády v srpnu 1968 a také se snažil zabránit krveprolití,“ řekl již dříve Deníku o Svobodovi Řepa. 

Jenže zatímco Svobodovy nezpochybnitelné válečné zásluhy se v době jeho prezidentování často připomínaly - i prostřednictvím jeho prokomunisticky laděných vzpomínkových knih, například i zmíněné publikace Z Buzuluku do Prahy - už méně se mluvilo o jeho činech v období čistek v armádě po únorovém komunistickém převratu v roce 1948.

close Ludvík Svoboda info Zdroj: ČTK zoom_in Ludvík Svoboda

Účast v oslavované bitvě

Svobodovu vojenskou kariéru zahájila účast v první světové válce. „V roce 1915 padl do ruského zajetí. Přihlásil se k formujícím se československým legiím a bojoval v bitvách u Zborova, Bachmače a v bojích proti Rudé armádě. Zpět do vlasti se vrátil již v hodnosti kapitána,“ řekl Řepa.

Bitva u Zborova je dosud vnímána jako jedna ze zásadních státotvorných událostí pro příští Československo. Podle některých zdrojů se tradovalo, že se jí zúčastnili hned dva pozdější českoslovenští prezidenti - na straně legionářů Ludvík Svoboda, na straně Rakouska Klement Gottwald. Zatímco Gottwaldovu účast se dodnes nepovedlo ani plně potvrdit, ani vyvrátit, ta Svobodova je nezpochybnitelná.

„Českoslovenští dobrovolníci přeskakují výmoly, trychtýře po granátech, někde nad hlavou vrčí letadlo. Nevidíme nic kolem sebe, táhne nás to dopředu, jen dopředu a dopředu. S hromovým hurá se vrháme do nepřátelských zákopů, rozháníme se bodáky. Češi v rakouských uniformách zahazují zbraně, ochotně zvedají ruce. V traverzách, kde jsou Maďaři a Němci, se rozpoutává boj muže proti muži…,“ vzpomínal na ni příští prezident ve svých pamětech

Po skončení první světové války se sice načas rozhodl vrátit na rodinný statek, nakonec jej ale přenechal nevlastnímu bratrovi a vrátil se k armádě, se kterou spojil svůj veškerý další život. „Patřil mezi perspektivní mladé důstojníky a jako takového jej zaujala náborová kampaň organizovaná vládou k osídlení nejvýchodnějšího cípu republiky, Podkarpatské Rusi,“ uvádí Kosatík v knize o manželkách prezidentů. 

Právě zde se Svobodovi a jeho novomanželce Ireně postupně narodily dvě děti - syn a dcera. Později oba manželé vzpomínali na toto období jako na nejšťastnější ve svých životech. Svoboda byl ale voják a působil, kde bylo zrovna nutno. Později se proto přemístil na Vojenskou akademii v Hranicích a v Kroměříži. 

Bránit republiku

Pak přišel rok 1938. Ludvík Svoboda se zařadil mezi ty, kteří se nemínili nacistům vzdát bez boje. „V roce 1938 na vlastní žádost odchází jako velitel 1. praporu a zástupce velitele 53. pěšího pluku na hranice bránit republiku,“ uvádí web věnovaný Ludvíku Svobodovi

Jenže příležitost bojovat nedostal. Po Mnichovské dohodě a dál po okupaci Československa se proto zapojil do budování odbojové organizace Obrana národa. Rozhodl se ale, že nejlepší bude odejít za hranice. Rodinu musel nechat doma. Se synem Mirkem se tak viděl naposledy.

„Po rozbití a pohlcení Československa nacistickým Německem přešel v červnu 1939 ilegálně do Polska, kde se chtěl zapojit do zahraničního odboje. Jako nejzkušenější a v nejvyšší hodnosti velel vojenské skupině v Malých Bronowicích. Po porážce Polska byla skupina internována v SSSR. Zde se zasazoval o udržení skupiny v celku a posléze po napadení SSSR nacistickým Německem i o organizování samostatné československé jednotky. Postupně velel stále větším jednotkám zahraničního vojska v SSSR, které se účastnily bitvy u Sokolova, o Kyjev, Karpatsko-dukelské operace a dalších bojů na Slovensku,“ zmínil Řepa.

close Bohumír Lomský a Ludvík Svoboda v Sovětském svazu v roce 1941. info Zdroj: Wikimedia Commons, Sergej Nikolajevič Strunnikov – Победа. Фотодокументы, volné dílo zoom_in Bohumír Lomský a Ludvík Svoboda v Sovětském svazu v roce 1941.

Zatímco Svoboda v Sovětském svazu organizoval a velel československým jednotkám, jeho rodina doma nezůstala pozadu. Manželka Irena i obě děti pomáhaly odboji, což si ale vybralo svou daň. Nakonec se příští první dáma musela i s dcerou skrývat až do konce války před gestapem. Jeho spárům však neunikl Svobodův syn, který v sedmnácti letech padl do gestapácké léčky. „Obvykle na něm pracovalo několik gestapáků najednou. Vyrazili mu zuby, mnohokrát ho zbili do krve. Slibovali mu propuštění na svobodu, když prozradí, kde se skrývají matka a sestra. Neprozradil nic,“ uvádí Kosatík. Nakonec syn příštího prezidenta zemřel v koncentračním táboře. 

Svoboda se mezitím po osvobozování Ukrajiny (kde se podílel například i na osvobození Kyjeva) a Slovenska postupně dostal s československými a sovětskými jednotkami až do Prahy. Domů se, stejně jako po skončení první světové války, vrátil jako oslavovaný hrdina. Tentokrát byl ale mnohem známější osobností, než před lety. V srpnu 1945 byl povýšen na armádního generála a zastával pozici ministra národní obrany.

Československá vojenská jednotka v SSSR před odjezdem na frontu (1943):

| Video: Youtube

Kontroverzní období

Jenže zatímco se později, když se stal prezidentem, jeho veškeré válečné zásluhy často připomínaly, s obdobím po komunistickém převratu v roce 1948 je to komplikovanější. „Už v roce 1948 vstoupil do KSČ. Toto období Svobodovy kariéry dodnes vzbuzuje kontroverze a bývá hodnoceno rozporuplně. Nad některými svými kolegy z legionářských časů držel ochrannou ruku, naopak mnohým nezákonnostem a čistkám ve velitelském sboru nedokázal zabránit a nesl za ně přinejmenším politickou odpovědnost,“ upozornil již dříve Řepa.

Politické mašinérii padesátých let ale nakonec padl za oběť i on sám. „V období upevňování komunistické moci v celém státním aparátu, včetně armády, nástupem studené války, rozdmýcháváním třídního boje, které vedlo k nezákonnostem 50. let, se podezřívání a nedůvěře nevyhnul ani on. Zcela zjevně se ocitl v nemilosti 8. září 1951, kdy byl ve věku 55 let odvolán z funkce náměstka předsedy vlády. Nabízenou "penzi z milosti" odmítl a do zálohy byl dán až po dvou letech bez zaměstnání,“ uvádí web Pražského hradu.

Tím ale Svobodovy politické problémy nekončily. Od horšího osudu, než postihl některé komunistické funkcionáře z roku 1948, ho ale zachránily právě jeho válečné zásluhy a sovětské kontakty z tehdejší doby. „V době politických procesů byl začátkem listopadu 1952 zatčen s odůvodněním, že připravoval vojenský převrat. Toto obvinění bylo konstruováno v souvislosti s obviněním širšího kruhu velitelských kádrů armády. Na zásah z Moskvy, díky dobrozdáním jeho válečných velitelů, bylo obvinění Ludvíka Svobody staženo, ale musel se zodpovídat z nařčení sabotáže Košického vládního programu v armádě,“ připomíná web Hradu.

Rehabilitace se dočkal až po Chruščovově nástupu k moci v Sovětském svazu v roce 1954. Poté se opět vrátil k tomu, co ovládalo celý jeho život - k armádě. 

Do funkce hlavy státu jej vystřelilo takzvané Pražské jaro. Podle pozdějších vzpomínek manželky Ireny s přijetím prezidentské pozice váhal. Až do srpnových událostí roku 1968 - respektive zejména do změny politického klimatu v zemi po okupaci - se přitom řadil mezi oblíbenější československé komunistické prezidenty. 

Projev Ludvíka Svobody k upálení Jana Palacha (20. 1. 1969):

| Video: Youtube

Se změnou politické atmosféry se ale nakonec změnilo i jeho postavení - jeho vliv oslaboval, Ústřední výbor Komunistické strany dokonce zakázal vydání druhého dílu jeho pamětí, ke kterým se upínal. K tomu se přidaly stále vážnější zdravotní problémy. Nakonec kvůli nim v posledních letech nebyl prezident - voják ani schopen vykonávat úřad.