Jeho celé znění nyní zveřejnil web Hlídač státu. Deník se zajímal o to, co Miloslava Kalu přivedlo k tak alarmujícím závěrům.
Za posledních pět let NKÚ udělal 200 kontrol, prověřil tisíc subjektů a podal 35 trestních oznámení a 199 oznámení o porušení rozpočtové kázně v hodnotě 7,2 miliardy korun. Jsou to právě tato fakta, která vás vedla k hodnocení, že brzdou rozvoje společnosti je veřejný sektor?
Prakticky každý týden zveřejňujeme výsledek nějaké naší kontrolní akce. Všechno, co jsem napsal v dopise prezidentu Zemanovi, vychází z jejich závěrů. Pan prezident chtěl, abych mu podal syntetickou zprávu, v níž bych shrnul naše postřehy a upozornil na největší problémy. Při konstatování, že veřejný sektor je brzdou rozvoje společnosti, jsem vycházel z analýzy Světového ekonomického fóra, které hodnotilo konkurenceschopnost ekonomiky České republiky a zařadilo ji na 31. místo, ale z pohledu výkonnosti veřejného sektoru jsme obsadili až 100. místo ze 137 posuzovaných zemí.
Zmiňujete například IT systémy, jichž ve veřejné správě existuje 7700 a které často mezi sebou nekomunikují, nevyužívají se nebo jsou provozovány za zbytečně vysoké částky. Kdo za to může?
Je to historická záležitost. Systémy začaly fungovat živelně a postupně vznikala závislost na dodavatelích, kteří vnucují státu své řešení bez ohledu na jeho potřeby. Nabízejí systémy, které navzájem nespolupracují a jsou velmi problematické, příkladem může být informační systém pro správu prostředků z fondů Evropské unie MS 2014+ nebo Centrální úložiště elektronických receptů.
Přitom nejde o žádné drobné, v prvním případě jde o 870 milionů korun, ve druhém o 318 milionů. Co s tím mohou vláda nebo jednotlivá ministerstva dělat?
Musejí celou historii IT systémů a jejich současné právní ukotvení rozmotat. Ve Velké Británii byli v podobné situaci před deseti lety a vláda tam dokonce rozhodla o pozastavení všech kontraktů, které byly do té doby uzavřeny. Nařídila, aby se vyhodnotilo, zda fungují správně a zda cena, která je za služby poskytována, odpovídá jejich kvalitě. Tam, kde se se smluvní stranou nedohodla, byly kontrakty ukončeny.
Kritizujete také výstavbu dálnic, když popisujete, že zatímco v letech 2006 až 2010 bylo každoročně zprovozněno 56 kilometrů dálnic, v následujících pěti letech to bylo jen 16 kilometrů. Jak je možné, že vývoj jde opačným tempem, než by bylo žádoucí?
Je to do značné míry otázka aplikace práva. Náš systém je tak strašně komplikovaný a založený na několika stupních odvolání mnoha subjektů, že v jeho důsledku nejsme schopni připravit výstavbu dálničního úseku ani za 13 let. V Polsku se podařilo postavit skoro 2000 kilometrů dálnic a příprava každého nového úseku tam netrvá déle než pět let. Museli přijmout řadu opatření, mají přesně nastavené lhůty, dokdy musí příslušný úřad i soud rozhodnout.
Jiné mezinárodní srovnání se nabízí u mýtného systému, jehož nákladovost u nás dosahuje 31 procent, ale v Rakousku dvanáct. A vy dokonce tvrdíte, že by mohla být jen deset.
Netvrdíme to my, ale deset procent se objevilo v soutěžních nabídkách, které otevřelo ministerstvo dopravy. Bohužel současný provozovatel jeho postupy napadá a teď jde o to, aby se co nejrychleji rozhodlo a my se dostali na srovnatelnou nákladovost a zavedli konkurenceschopný systém.
V oblasti zdravotnictví ovšem poukazujete na věci, které mají až trestněprávní nádech, neboť si nedokážu vysvětlit, jak mohou nemocnice nakupovat shodný lék s rozdílem až 33 tisíc korun za jedno balení.
Je to problém systému jako takového a ty věci jsou skutečně zarážející. Zmínil bych například nákup zdravotnické techniky, například kardioverterů, které různé nemocnice nakupovaly od stejného dodavatele s rozdílem až 520 tisíc korun. Tady není žádný důvod k omluvě, je třeba naprosto tvrdě vyžadovat, aby manažeři nemocnic začali cenovou politiku řešit a nepodléhali diktátu obchodníků.
V závěru dopisu uvádíte, že řízení státu je pod silným tlakem ekonomických skupin, které mají jasně formulované zájmy, zaměstnávají nejlepší právníky a odborníky, aby je prosadily. Z čeho při těchto formulacích vycházíte?
Toto zjištění je postavené na faktech a my se v něm shodujeme například s Bezpečnostní informační službou, která každoročně ve své výroční zprávě na tuto skutečnost upozorňuje. Například v už zmíněném zdravotnictví je naprosto zřejmé, že tím myslíme ekonomické skupiny, které tady prosazují nepořádek v dodávkách, nejrůznější systémy bonusů, nepřehledné nákupy bez výběrových řízení, častokrát bez smlouvy jen na základě objednávky. S tím se nemůžeme smířit. Stát musí určovat, jakým způsobem bude ekonomika fungovat, a všichni to musejí respektovat.
Na druhou stranu jste velmi kritický i ke státu, kde podle vás vznikají různé komise, analýzy, pracovní skupiny, přičemž jejich hlavním zájmem je problém odsunout a nespálit se při jeho řešení. Znamená to, že takový stav byrokracii vlastně vyhovuje?
Nevím, jestli vyhovuje, ale někdy mám dojem, že si nevšimla, v jakém století žijeme. Doba se změnila, tradiční byrokratické struktury fungovaly v úplně jiných podmínkách, než jaké jsou dnes. Chtěl jsem upozornit, že je nutné začít věci řešit moderně a inspirovat se v zahraničí, kde veřejný sektor často funguje mnohem lépe.
Dopis jste adresoval prezidentu Zemanovi, který vás požádal o jakýsi analytický sumář. V exekutivě je ale rozhodující osobou premiér. Budete s ním o tom také jednat?
Tento typ dopisu posílám třikrát ročně všem nejvyšším ústavním činitelům, tedy prezidentovi, premiérovi a předsedům obou parlamentních komor. Pan prezident ho zmínil v okamžiku, kdy vláda žádala o důvěru, takže na něj upozornil. Odpověď tedy zní: Ano, budu o tom jednat s premiérem i zástupci parlamentu a budu se dál snažit věci posunout kupředu.
