Po prvním kole prezidentské volby přišel grafik a satirik TMBK s návodem, jak bezpečně poznat libovolnou generálovu emoci. Šest fotek mělo ilustrovat, jak se Petr Pavel tváří, když je šťastný, smutný, naštvaný, překvapený, rozčilený nebo klidný. Pokaždé šlo o stejný snímek a o stejně nehnutý obličej. Co jste jako psycholožka říkala tomuto ironickému rozboru?
TMBK, tedy Tomáš Břínek, mne moc baví. Připadá mi to jako ilustrace Pavlova vtipného výroku vzápětí po dosažení volebního vítězství v prvním kole, kdy aniž by hnul brvou, konstatoval: „Mám velikou radost, to každý vidí.“ Myslím, že tenhle druh anglického humoru Petru Pavlovi sluší a je Čechům dosti blízký.
Ale nechybí přece jenom zvolenému prezidentovi více emocí? Nestrhnul by jimi ještě více lidí na svou stranu?
Máte pravdu, některým lidem je bližší žoviálnost, pletou si ji se srdečností. Petr Pavel je kliďas a podbízivé pitvoření by mu neslušelo, nezískal by jím víc lidí, než by ztratil. Lidé si zvyknou.
Bavila jsem se s několika lidmi, kteří v předchozích volbách volili Miloše Zemana a nyní Andreje Babiše. Nerozhodovaly u nich názory nebo činy, ale to, jak na ně dotyční působí. Profesor Drahoš i generál Pavel prý na ně byli příliš chladní. U Zemana hodnotili kladně jeho lidovost a svéráznost, u Babiše jeho temperament a emotivní výstupy. Můžete tento jejich postoj psychologicky vysvětlit?
Mnozí voliči mají pocit, že prezident má být někdo z lidu, jako jsou oni, že jim má být blízký. Přitom kdyby šli na operaci mozku, kámoše od piva by si na to asi nevybrali. Této tendence jsem si všimla ve Spojených státech amerických, když kandidoval mladý George Bush a jeho voliči se rozplývali, že je to týpek, s jakým se dá jít na pivo. Možná tak vypadal, ale ve skutečnosti byl abstinent a hlavně nebyl chytrý a jeho mazaný viceprezident ho, a s ním celé Státy, navezl do tragické války v Iráku. Zábavný piják, to není kvalifikace na prezidenta, jak už možná pochopila i většina těch, co volili Miloše Zemana.

Některým Pavlovým odpůrcům také vadilo jeho hlavní heslo řád a klid a říkali „Ten nás tu bude chtít všechny srovnat do latě, abychom stáli v pozoru a ani nepípli“. Bylo to z psychologického hlediska dobře zvolené heslo? Nevyvolávají slova řád a klid více negativních představ než těch pozitivních?
Máte pravdu, může to dokonce evokovat tu hrozivou touhu stabilizovat společnost, kterou létal Miloš Zeman studovat do Číny. Ten slogan byl ale nejspíš zvolen proto, neboť bylo zřejmé, že ve finále půjde o souboj s Andrejem Babišem. A právě řád a klid byly v největším kontrastu k jeho nervózně chaotickému projevu. V tom směru to zafungovalo skvěle. Ale byl to samozřejmě zároveň trochu riskantní krok, protože slovo klid a představa vojáka většině Čechů mohly připomenout víte koho?
Švejka?
No, až se divím, že se toho nějaký jiný humorista nechytl a na téma „To chce klid” nevytvořil generálu Pavlovi nějakou švejkovskou karikaturu.
Co můžeme čekat od prezidenta. Nový diskuzní pořad Deníku s prezidentem Petrem Pavlem a moderátorkou Kateřinou Perknerovou
Když si pročítám sociální sítě, často také narážím na argument, že voják je zvyklý poslouchat, plnit rozkazy a nepřemýšlet o nich, takže Petr Pavel bude plnit, co mu nadiktuje vláda nebo Evropská unie. Co říkáte těmto obavám a emocím, které u člověka vyvolává představa vojáka v nejvyšší ústavní funkci?
Máte pravdu, upřímně mne tyhle obavy z generála překvapily. Pavel má sice dle agentury Median velkou sílu skalních příznivců, ale ještě větší podíl lidí, kteří mu fandí s určitou rezervovaností. Zaměřila jsem proto zvláštní výzkumnou sondu právě na ně a zeptala jsem se, co jim konkrétně na Petru Pavlovi vadí. Čekala jsem, že to bude jeho komunistická minulost, a to se potvrdilo. Co mi ale vyrazilo dech bylo, že skoro stejně silně respondentům vadila i jeho vojenská minulost.
Vše o inauguraci Petra Pavla:

Přitom z dat Centra pro výzkum veřejného mínění z června 2022 vyplývá, že Češi nejvíce důvěřují právě policii a armádě, nejméně pak politickým stranám.
No právě. Armádu, legie jsme měli dřív než republiku. Naše legionářská armáda si vysloužila obdiv nejen za statečný boj, ale i pro morálku, skvělou organizaci a logistiku a dokonce i kulturu. Když už se ohlížím do minulosti, napadá mne, že by na tom možná Československo bylo lépe, kdyby Benešovu pozici zaujal skvělý diplomat a generál Milan Rastislav Štefánik. Demokraticky zvolení generálové bývají prodemokratickými státotvornými osobnostmi, to historicky dokázali i George Washington, Dwight Eisenhower či Charles de Gaulle. Generálové nebývají poslušní pudlové. Fobie z armády bychom se každopádně měli zbavit.
Mnozí lidé také nově zvolenému prezidentovi vyčítají jeho přílišnou pracovní horlivost ještě v době, kdy nebyl uveden do úřadu. On sám se ironicky označil za hyperaktivku. Nakolik je hyperaktivnost dobrá vlastnost v politice?
Jde spíše o to, co se dělá, než jak. Petr Pavel má výhodu v tom, že Miloš Zeman ve své funkci selhal. Buď nedělal nic, a když už něco dělal, bylo to špatně. Navíc se obklopil strašlivou hradní kamarilou. Pavlův start mi trochu připomíná dobu, kdy se po desetiletích bezčasí ujal úřadu Václav Havel. I on byl zprvu nesmírně agilní.
Na druhou stranu je zajímavé na sítích sledovat i tábor Pavlových fanoušků. Třeba co dokáže s ženami dělat jeho charisma, tedy, jak se v češtině říká, kouzlo osobnosti. Čím byste jako psycholožka toto kouzlo vysvětlila? Jak funguje?
To kouzlo charismatu je pro Pavla úžasný dar. Je podepřený šťastným temperamentem. Tím klidem, vyrovnaností a intelektem, který přispívá k jeho rozvaze. Navíc ještě vzhled, který si nezadá s hollywoodskými hvězdami. Je zajímavé sledovat, o co lépe vypadá nyní než jako ještě nezralý mladík. K tomu ještě přidejme smysl pro humor a absenci ješitnosti. Na ženy ovšem kromě vzhledu a inteligence silně působí i postavení. Moc je sexy.
Jak jde charisma dohromady s neemotivností či zachováváním chladné tváře?
To, že emoce nejsou vydávány na odiv, neznamená, že nejsou. Generál Pavel třeba dává jasně najevo starost a úctu k ostatním lidem, naslouchá jim. To sebestřední Zeman a Klaus neuměli. A naopak, tvář hráče pokeru jde velmi dobře dohromady s aurou hrdiny. Ale nedělejme z něj neemocionálního tvora. Podívejte, jak roztál mezi dětmi v pořadu K tabuli na Primě, když děti zkoušely prezidentské kandidáty ze základních vědomostí. Tam byl Pavel usměvavý a srdečný, citově oploštělý byl naopak Andrej Babiš.
Mnozí lidé oceňují jeho civilní chování či neformálnější oblečení, jiní naopak na sociálních sítích kritizují, když jde na jednání bez kravaty nebo když se účastní zábavného pořadu. Co si vlastně Češi promítají do funkce prezidenta?
Hranici, co je a co není prezidentské, určuje vkus a s ním podle mě dosud Petr Pavel problém neměl. Přijít do zábavného pořadu považuji za neškodnou formu populismu, který je dobré neplést si se škodlivým populismem, jenž se projevuje lží a falešnými sliby. Co se týče oblečení, myslím, že Pavel vypadá zcela přirozeně v zálesáckém, společenském i v uniformě. Takže spokojeni by mohli být všichni. V neformálních situacích nenosí trička amerických univerzit jako Havel, spolu se svou ženou vdechli nový život flanelkám. Ve formálních situacích mi držením těla i chováním zase trochu připomíná Tomáše Garrigua Masaryka. Ostatně, ten rád nosil oblek, který byl inspirovaný legionářským stejnokrojem včetně typické čepice s trikolorkou.
Kde vidíte možné slabiny nastupujícího prezidenta pro nejvyšší patra politiky?
Osobní slabiny mě nenapadají, vybaven se zdá podivuhodně dobře. Nadcházející problémy vidím mimo něho, v těžké době. V tom, že některé situace v sobě obsahují konflikt a prostě nemají snadné dobré řešení. A to mu bude dáváno za vinu: zadlužený stát nemůže pokračovat v rozhazování peněz. Ač milujeme mír, nemůžeme se dívat na genocidu v sousední zemi. A tak dále.

Jak moc jiný prezident tedy nastoupí po inauguraci 9. března na Pražský hrad? A co to může znamenat pro českou společnost?
Rozdíl od Miloše Zemana nemůže být větší. Ten se choval jako takzvaná chromá kachna, což je přezdívka pro dosluhující prezidenty, po většinu svého volebního období. Nahrazuje ho podstatně mladší energický muž, který s sebou přináší naději. Naději, že se zlepší politická kultura v zemi, naději, že do určité míry uměle rozdělená společnost dostane svorník a naději, že budeme po dlouhých desetiletích moci být zase na svého prezidenta hrdi.
Nevkládají do něj Češi těch nadějí příliš? A také příliš intenzivně?
Je téměř zákonité, že po letech marasmu lidem ochotně vyskočí nerealistická očekávání. Je na to celá odborná teorie. Navíc si lidé přejí různé věci a všem nebude možné se zavděčit. Své naděje bychom měli krotit, abychom se příliš nezklamali. A neměli bychom ho v tom nechat samotného. Země je nás všech. Vnucuje se vzpomínka na jednoho amerického prezidenta, který nadchl svou zemi a v inauguračním projevu v roce 1961 inspiroval spoluobčany slovy: Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem.
PhDr. Martina Klicperová, CSc. DSc.
Systematicky se zabývá psychologickými aspekty demokratičnosti, přechodu k demokracii a postkomunistické totality. Věnuje se výzkumu demokratického občanství, zdrojům demokratičnosti, jakými jsou politická kultura, občanský nacionalismus a slušnost. Zabývá se také podléhání hoaxům a populistickým svodům.