Brzy, pane prezidente, opustíte po deseti letech Pražský hrad. Hodláte v budoucnu komentovat politický vývoj z ústraní, nebo zamýšlíte, že své zkušenosti ještě aktivně zužitkujete 
v politice?
Mou prvotní ambicí je posadit se do mnou nedávno založeného Institutu Václava Klause, který je vybudován ve stylu amerických prezidentských knihoven, a být tedy vedle politiky. Ne přímo v politice. Ale před aktivní politikou si nechci zabouchnout dveře. Uvidíme.

S vaším nástupcem, levicovým liberálem Milošem Zemanem přichází na Hrad prezident, kterému jste ve volebním boji otevřeně vyjádřil sympatie. Proč pro vás jeho konzervativní protivník Karel Schwarzenberg nepředstavoval alternativu?
Na myšlenkách a politické aktivitě kandidáta, který ve finále nezvítězil, jsem toho moc konzervativního neviděl. Alespoň v tom smyslu, jak já chápu konzervatismus. Miloš Zeman jako můj 
dlouholetý politický protivník byl pro mne volbou menšího zla. Myslím, že bude lépe vyjadřovat zájmy České republiky.

V předvolební prezidentské kampani hrály velkou roli 68 let staré Benešovy dekrety. Jak je to možné? Nebyl tento problém snad vyřešen už v česko-německé deklaraci z roku 1997?
Toto téma začalo hrát 
v prezidentské kampani významnou roli až v momentu, kdy ho tam vnesl pan Schwarzenberg. Když jsem v roce 1997 podepisoval s Helmutem Kohlem česko-německou deklaraci, opravdu jsem věřil, že už jsme si to základní navzájem řekli a že bude možné soustředit se na dnešek a na budoucnost. Mrzí mne, že se to nestalo.

Jak hodnotíte česko-německé vztahy za uplynulých 20 let? Je už jejich potenciál vyčerpán? Kde vidíte deficity?
Došlo k nesmírně pozitivnímu vývoji, ale jistá asymetrie stále ještě přetrvává. Češi znají Německo více než Němci Čechy a Moravu. Motivace k poznávání je u nás silnější, což je do jisté míry pochopitelné – Německo je větší a významnější země.

Česko by mělo brzy začít s rozšiřováním atomové elektrárny Temelín. Jak byste našim čtenářům vysvětlil, že jste se přimlouval, aby byla výstavba přiklepnuta ruskému, a nikoliv americkému zájemci? Jak hodnotíte radikální proměnu německého energetického sektoru? Dokážete si představit něco podobného v České republice?
Nikdy jsem ještě ani slovo o tom, kterého výrobce jaderné elektrárny bych preferoval, ze svých úst nevyslovil. To jen moji političtí odpůrci o mně něco takového říkají. Výběr, který povede firma ČEZ, bude jistě zcela férový. Bude navíc pod mimořádnou veřejnou kontrolou.
Opustit v Německu jadernou energetiku považuji za naprostý omyl, za vítězství zelené ideologie nad lidským rozumem a nad elementární ekonomickou kalkulací.

Prezident Václav Klaus.

Jste známým kritikem evropské integrace: Co vám na ní nejvíce vadí? Neměl byste chuť zkusit se svými konzervativními britskými přáteli prosadit vaše představy v Bruselu?
Evropská integrace – ve smyslu maximální spolupráce, vzájemného otevírání se, zbavování se všech zbytečných bariér na hranicích jednotlivých evropských států – je dlouhodobě probíhajícím procesem, který jednoznačně podporuji. Vytváření evropského supranacionálního státu, centralizace, kontrola a regulace shora jsou však věci, které naprosto odmítám. Bohužel, dnešní fáze evropského integračního procesu je spíše to druhé než to první. Proti tomu budu vystupovat i nadále.

Mezi ekonomy a evropskými vrcholnými politiky jste zdaleka nejostřejším kritikem eura. Kolik času ještě společné měně dáváte? Případně jaké oběti bude muset eurozóna přinést, aby euro zachránila?
Doba, kdy euro přinášelo více pozitivních než negativních efektů, je už dávno pryč. Už teď je to nesmírně nákladná a kontraproduktivní věc. Už teď na ni Evropa hodně doplácí – jak finančními transfery do nejvíce zadlužených zemí eurozóny, tak – 
a to je daleko nepříjemnější – dlouhodobou evropskou stagnací. Ani jedno ani druhé však bruselským politikům nevadí, proto může euro existovat ještě dlouho.
Zejména Němci mají mylný pocit, že platí Řecku. Oni platí euru, resp. oni platí za zachování eura.

Přesně před dvaceti lety bylo pod vaším vedením dosaženo úspěšného rozdělení československé koruny a ustavení samostatné české měny. Jakou radu byste na základě svých zkušeností dal dnešní eurozóně?
Nedávno jsem na toto téma pronesl projev na konferenci v České národní bance. Naše zkušenost říká zcela jasně, že: rozdělení měny lze uskutečnit bez velkých ekonomických nákladů (a společenských otřesů); rozdělení měny musí být pečlivě a zodpovědně organizováno, nesmí být chaotickým procesem; rozdělení měny vyžaduje určitou velkorysost a pocit vzájemné spoluodpovědnosti všech zúčastněných.

Ve vašem novoročním projevu 
k dvacetiletému výročí vzniku České republiky jste vyhlásil dalekosáhlou amnestii, v jejímž rámci byla mj. zastavena otevřená trestní stíhání, která probíhala více než osm let 
a u kterých by předpokládaný trest ležel pod hranicí deseti let. To vyvolalo rozruch. Cítíte se nepochopen?
Nemyslím, že jsem byl nepochopen. To bych musel připustit, že obsah amnestie a její záměry nebyly srozumitelné. Došlo však k něčemu úplně jinému. Amnestie byla mediálně neuvěřitelně zkarikována a běžní lidé pak „nepochopili" její karikaturu. Souboj s mediální nadvládou je nesmírně obtížný, 
v krátkém období se vyhrát nedá, dlouhodobě jsem optimistický. Dříve či později politická hra skončí a bude možné vrátit se k podstatě.

Vašeho nástupce budou v budoucnu srovnávat s vámi. Vy sám jste byl poměřován s Václavem Havlem. Co si myslíte 
o takovémto srovnávání? Vaše nejnovější kritika Havla jako „extrémně levicového kosmopolity" se nesetkala všude s pochopením.
Vytrhnout z kontextu se dá všechno a některá naše média jsou v tom mistři. Můj rozsáhlý rozhovor pro jeden polský týdeník vůbec nebyl 
o Václavu Havlovi. Navíc jsem tam jen zopakoval svá dávno vyslovovaná hodnocení Václava Havla. Nic nového jsem neřekl. Že byl ode mne vždy ideově nalevo a že mířil ke globálnímu vládnutí 
a k odklonu od národního státu, je více než evidentní. 
A řekl a napsal jsem to už mnohokrát.

Pane prezidente, jaké byly vaše největší zážitky ve vaší dlouhé politické kariéře?
Hlavním „zážitkem" byla hned na počátku má vlastní proměna z nesvobodného obyvatele komunistického Československa v občana 
a politika ve svobodné zemi. Na počátku jsem toho také jako ministr financí musel vykonat nejvíce. Další posuny do vyšších funkcí – předsedy vlády a prezidenta republiky – už pro mne byly změnami daleko menšími. Rozhodující pro mne nepochybně byla radost nad zvládnutím přechodu od komunismu ke svobodné společnosti, parlamentní demokracii a tržní ekonomice.

Jaké bylo vaše největší zklamání?
Lidé se bojí svobody, chtějí jistotu, chtějí stát, chtějí štědrý sociální systém, bojí se foukat proti větru. Ale 
v tom asi nejsou Češi nijak specifičtí.

Václav Klaus

Narodil se 19. června 1941 v Praze.
Je ženatý, má dva syny, pět vnoučat.
V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na VŠE v Praze.
Politická kariéra:
1989 ministr financí za OF
1991 založení ODS
1992 předseda české vlády
1997 demise
1998 předseda Poslanecké sněmovny České republiky
2003 až 2013 prezident České republiky
Zdroj: klaus.cz

Ernst Fuchs