Prezidentský kandidát Dienstbier: Na Hradě by neměl být Klausův pokračovatel

Připojí všichni senátoři ČSSD svůj podpis pod ústavní stížnost na amnestii vyhlášenou prezidentem republiky a podepsanou premiérem Petrem Nečasem?
Zatím nemám informace, jestli se připojí celý klub, ale z médií jsem zaznamenal, že někteří už se k ní přihlásili. Je otázkou, jak takovou stížnost pojmout. Nesporné je, že Klausova amnestie je nehorázná, protože když někdo zastaví trestní stíhání lidí obžalovaných za korupci, tunelování či úvěrové podvody, lidí spojených s mafiánským kapitalismem, tak to nemohla být náhoda. Prezident je omilostnil v momentu, kdy se justice konečně nadechla, začala fungovat a dotahovat kauzy až k rozsudkům. To byl promyšlený tah.

Vy se ke stížnosti na amnestii přidáte?
Napřed ji musím vidět. Mám problém s tím, že jakmile amnestie jednou byla vyhlášena, nelze ji vzít zpět ani napravit její následky, i kdyby Ústavní soud stěžovatelům vyhověl.

Václav Klaus a jeho tajemník Ladislav Jakl vehementně popírají, že by amnestie byla šita někomu na míru. Proč jste přesvědčen o opaku?
Protože nikdo soudný by amnestii tak vstřícnou vůči ekonomickým zločincům a zároveň tak chabě zdůvodněnou nevyhlásil. Je přece v naprostém rozporu s chápáním spravedlnosti a požadavkem na rovnost občanů před zákonem, aby neproběhl soud s lidmi, kteří jsou zodpovědní za rozkrádání majetku v miliardovém rozsahu. 
A je známo, že Václav Klaus byl s těmito projevy historicky spojen. Vzpomenu pád jeho vlády kvůli netransparentnímu financování ODS a švýcarským kontům, jeho trvalé bagatelizování korupce, milosti udělené lidem odsouzeným za úplatkářství nebo sponzorům ODS. Proto amnestii nepovažuji za náhodu, je to v logice jeho chování a uvažování.

Klausovy argumenty navíc vyvrátil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Podle něj déle než dva roky pracují žalobci jen na 0,38 procent kauz.
Jeho argumenty nesedí z mnoha důvodů. Neexistuje například žádný judikát Evropského soudu pro lidská práva, na který se Václav Klaus odvolává a podle něhož by trestní kauzy neměly trvat déle než šest let. Jednak se zmiňovaný případ týkal civilně právního sporu, jednak štrasburský soud důsledně odlišuje specifika každé věci. Byly tu například případy, kdy ani osm let není – vzhledem k povaze věci – příliš dlouhá doba.

Vidíte – a přesto to Václav Klaus klidně udělal…
A to je, oč tu běží. Pokud chceme změnit poměry v republice, není vůbec jedno, kdo vykonává prezidentský úřad. Neměl by tam být nikdo, kdo v podstatě naváže na éru Václava Klause. Kdo je – stejně jako on – spojen s korupčním a klientelistickým prostředím v ČR. Z tohoto hlediska by tam neměly být osoby typu Miroslava Šloufa, Jaromíra Soukupa nebo Jana Nováka, který je podepsán pod kauzou ProMoPro, případně exministra Martina Bartáka spojeného se spornými zbrojními zakázkami. Právě proto, aby tito lidé neměli do budoucna krytí pro svoji činnost minulou i budoucí.

Mluvíte o zázemí Miloše Zemana a Jana Fischera?
Ano. Pokud chceme, aby Česká republika měla jakoukoliv naději na změnu, je třeba v první řadě porazit Miloše Zemana a Jana Fischera jako možné pokračovatele prorůstání politiky a byznysu.

Vy nevěříte v možnost obrácení Ferdyše Pištory neboli v lidské dozrání, kdy politik na sklonku své kariéry už je odhodlán „páchat" jen dobro?
Věřil bych tomu, kdyby se rozešel s lidmi, kteří jsou symbolem toho prorůstání. Jenže tady existují důkazy o zapírání jasných skutečností. Miloš Zeman řekl, že Miroslav Šlouf nemá s jeho kampaní nic společného, ale sám Šlouf v Mladé frontě uvedl, že on nadále vše koordinuje, řídí z pozadí a jen před sebe nastrčil jiné lidi. Na to Zeman sdělil, že Šlouf na Hradě sedět nebude, ale to přece není podstatné. Kmotři Hrdlička a Janoušek také neseděli na pražské radnici, 
a přitom rozhodovali o všem podstatném, co se tam dělo, zejména když se to týkalo veřejných zakázek.

Vy znáte Miloše Zemana řadu let. Skutečně si myslíte, že by se nechal řídit lidmi z pozadí jako nějaká loutka?
Miloš Zeman asi není člověk, který by toužil mít miliony na účtech, ale bylo mu vždy ukradené, že lidé, kteří pro něj pracují, jsou v korupčních kauzách namočeni nebo si dokonce objednávají vraždu novinářky či sepisují diskreditační hanopisy. Miloš Zeman nikdy nepovažoval za důležité tyto věci řešit, oni mu prostě dělali servis a on jim nechával volné pole působnosti.

Tohle ale běžný volič přece vůbec nerozkryje, nebude hledat souvislosti a argumenty. Ten vidí na obrazovce vůdčí a charismatické typy, slušné či zakřiknuté jedince, notorické kandidáty či exoty. Podle dojmu, jakým působí, jim nakonec dá hlas.
To samozřejmě nemohu vyloučit. Lidé jsou otrávení 
a naštvaní na politiku, přičemž hlavním zdrojem té naštvanosti je korupční prostředí a vědomí, že se nerozhoduje v zájmu lidí, ale 
v zájmu ekonomických subjektů, které si díky vztahu s politiky dokážou vše vylobbovat či nakoupit. Pokud občané chtějí, aby se věci změnily, měli by přemýšlet, koho budou volit, a dát hlas kandidátům, kteří nabízejí šanci na změnu, ne těm, kteří jsou s korupčním prostředím spojeni. Z tohoto hlediska je prezidentská volba zásadní.

Mluvíte o šanci na změnu, ale lidé jsou hlavně otráveni stranickou politikou, partajními a ministerskými handly, jaké například předvádí Nečasova vláda. Když Jan Kraus v posledním díle prezidentské ankety Deníku komentoval anonymní odpovědi kandidátů, na vaši reagoval slovy: „Opora v autoritě ČSSD může být hlavní překážkou v třesení s kmotry. Z velké části to totiž znamená třesení s ČSSD". Co na to jako stranický kandidát řeknete?
To, že u nás strany dobře nefungují a že je korupčním bacilem zasažen celý stranický systém, je pravda. Je proto potřeba měnit podmínky ve všech stranách, já o to usiluji i v sociální demokracii. Není náhoda, že jsem po volbách 2010 o to svedl v Praze na magistrátu velkou bitvu, při níž jsem trval na tom, že ČSSD nemá vytvořit s ODS velkou korupční koalici. Bez toho, že vybudujeme silné a zdravé strany, se to ale k lepšímu nepohne. Lidé by neměli na politiku jen nadávat, ale aktivně ty věci měnit. Proto si nemyslím, že je podstatné, zda je prezidentský kandidát členem politické strany či není, ale jak se chová, a to i ve střetu s vlastní stranou, když jde do tuhého.

Mezi amnestovanými korupčníky je i jeden významný funkcionář ČSSD, primátorský náměstek ze Zlína Martin Janečka. Pokud byste v prezidentské volbě uspěl, poukázal byste z Hradu též na kmotry z ČSSD, jimiž je třeba zatřást?
Korupce je hrozbou pro naši demokracii, protože podkopává důvěru lidí ve fungování demokracie. I ze symbolického hlediska je tak naprosto vadné, že lidé odsouzení za korupci byli omilostněni, včetně pana Janečky. Když někdo uplácí, aby získal profit, má být spravedlivě potrestán. Jako prezident bych trvale upozorňoval na nekorektní jednání politiků napříč politickým spektrem. Byl bych rád, kdyby se ČSSD byla schopna tohoto problému zbavit co nejefektivněji.

Podle nejrůznějších analýz nejvíc naplňujete představu o kandidátovi levice. Zároveň to je ale asi vaše největší slabost, neboť prezident má zastupovat všechny lidi. Byl byste i reprezentantem miliardářů Petra Kellnera, Pavla Tykače či Tomáše Chrenka?
Prezident je samozřejmě hlavou státu všech občanů. Každý ale podle mne přivítá, když jím bude někdo s jasnými názory, ne beztvará hmota. Z tohoto hlediska považuji svou příslušnost k ČSSD spíš za výhodu, voliči si mě mohou snadno zařadit a udělat si jasno o mých hodnotových prioritách. Já chci usilovat o to, aby tahle země byla dobrým místem pro všechny, aby tu každý měl šanci uplatnit se a měl důstojné podmínky pro život. Rozumní bohatí lidé si uvědomují, že pokud chtějí žít ve zdravé společnosti, musí ve prospěch celku ze svého něco obětovat. Pro takové lidi bych i já nepochybně byl prezidentem.

Výtku Miloše Zemana, že jste úzce levicový kandidát tedy neberete?
Já si to nemyslím. Můj program je postavený na lidské důstojnosti, svobodě a kvalitních veřejných službách. To jsou přece hodnoty pro většinu společnosti. Důraz kladu na potírání korupce, protože bez toho se o důstojnosti hovořit nedá. A to je program pro všechny slušné lidi. Nezastírám ale, že jsem hodnotově vyhraněný kandidát.

Ono jde spíš o ty praktické záležitosti. Pokud by totiž vládla pravice, zřejmě byste s ní bojoval jedním vetem zákona za druhým.
Tak to není. Prezident v našem systému nemá silné exekutivní nástroje. Praktickou každodenní politiku vykonává vláda. I kdyby po dobu mého mandátu byla u moci vláda se zcela jiným konceptem, respektoval bych to a dal jí prostor pro prosazování jejího programu. Nepřekročitelnou hranicí by pro mě bylo, pokud by byla porušena lidská důstojnost a základní lidská práva včetně sociálních. Tam bych zcela jistě veto uplatnil.

Například?
Zavedení školného. Česká republika se v mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zavázala zavádět bezplatné vzdělání na veřejných vysokých školách a opačný postup by byl protiústavní.

Snažil byste se udělat něco ještě předtím, než by školné doputovalo až k vašemu podpisu?
Dopředu bych uváděl jak právní, tak sociální argumenty. Nikde ve světě se neprokázalo, že by školné cokoliv zlepšilo, určitě nezvyšuje motivaci studentů. Naopak, jednoznačně by vytvořilo sociální bariéru pro část rodin. Ve své kampani jsem se setkal s otcem, který dokonce musí stáhnout své dvě děti ze střední školy, protože nemá na zaplacení internátu. Od začátku bych tedy upozornil zákonodárce, že takový zákon budu vetovat, a v případě přehlasování bych se obrátil na Ústavní soud.

Byl byste tedy v kontaktu 
s vládou a sněmovnou aktivnější hlavou státu, než byli Václav Havel a Václav Klaus?
Než Václav Klaus zcela jistě, protože on nijak nekoordinuje své kroky s vládou ani sněmovnou. Zahraniční politika je nejtypičtějším příkladem. Myslím si, že základní strategické priority by měly být projednány napříč politickým spektrem včetně opozice a prezident by v tom měl sehrát roli moderátora. Česká republika musí mít například dlouhodobou strategii v zahraniční a energetické politice, ve vytváření důchodového systému, takže je zcela namístě, aby se prezident účastnil zasedání vlády, když se zákony, které ovlivní dění v zemi na desítky let, projednávají. Stejně tak by zhruba jednou do roka měl zavítat do sněmovny a Senátu a sdělit svůj pohled na stav ČR a legislativní výhled. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, když si ministr zahraničí Schwarzenberg postěžuje, že v tomto volebním období s ním prezident zahraniční politiku ani jednou nekonzultoval. Je-li tady takový nedostatek oboustranné vstřícnosti, věci nemohou fungovat. Není divu, že stát je v rozkladu, když se ústavní činitelé k sobě navzájem takto chovají.