Zítra si připomeneme páté výročí úmrtí Václava Havla. Nezdá se vám, že to, co bylo spojeno s jeho jménem, důraz na duchovní rozměr našeho bytía na něco, co přesahuje otázku, zda se máme dobře, je nenávratně pryč?

Nevím, jestli nenávratně, ale fakt je, že se mnohé změnilo. Kupříkladu důraz na to, jak Česká republika vystupuje navenek. Málokdo ve světě by dnes asi řekl, že je zastáncem lidských práv, jakým byla za Václava Havla. Důraz na to, že máme nejen košili, ale i kabát, že něco se nás dotýká bezprostředně a něco méně, ale není to proto nedůležité, zmizel.

Čtěte také: Michal Horáček: „Nekandiduji proti jiným, ale pro něco"

Co z toho kabátu, tedy to, co neřešíme za kuchyňským stolem nebo v běhu mezi prací a domovem, ale je to podstatné, abychom se mohli s čistým svědomím večer podívat do zrcadla, je pro vás zásadní?

S Václavem Havlem mě rozhodně spojuje myšlenka, že lidská práva jsou univerzální a nedělitelná. Ostatně k ní se přihlásily všechny země, které jsou členy OSN včetně Čínské lidové republiky. Přitom to, že existují univerzální lidská práva, jež jsou cenná a obecně sdílená, je historicky poměrně nová myšlenka. Nejde o přírodní fakt, který lze zvážit, změřit a experimentálně potvrdit. Je to víra. Pro nás je důležité věřit i v to, že jsme součástí širšího euroatlantického prostoru a ve vyšším smyslu i celého světa. Jako kulturní antropolog k tomu mám zvláště blízko, protože antropologie má dvojjediný úkol. Jednak zkoumat jiná, kulturně odlišná společenství, popisovat je a snažit se jim rozumět, nikoli je poučovat, že to či ono dělají špatně. Jednak hledat to, co jako lidé sdílíme.

Sdílejí ale lidé v dnešním roztříštěném světě internetu a facebookových bublin něco společného?

Jistě že ano. Třeba když pochopíme, že před dvěma tisíci lety Antonius podlehl kouzlu krásné Kleopatry. Stalo se to pradávno v Egyptě, avšak rozumíme tomu, jako by se to stalo včera vedle v ulici. To se nemusí vysvětlovat, muži prostě podléhají kouzlu krásných žen.

Ano, stalo se to nedávno i vám.

Michal Horáček. Kdekomu se to stane. A já jsem rád, že se to přihodilo i mně. Ale ještě k tomu obecně sdílenému: Existují základní lidské priority, tedy nasytit se a přežít, ale pak jsou i jiné, bez nichž by byl život hluchý a plochý. Jedna z nejdůležitějších je podle mě hledání respektu. Mnoho lidí dokáže překonat hlad a chlad, ale nemáte-li respekt těch, na nichž vám záleží, může vás to zavést do nicoty a třeba až k sebevražedným myšlenkám. Je to hodnota, která musí být naplněna. Myslím, že to je zrovna teď důležité v naší zemi, ale třeba i v Americe.

Proč právě teď?

Mnohým lidem se zdá, že nejsou respektováni, cítí se být zbaveni vlivu na to, kam se společnost, v níž žijí, ubírá. Zejména u nás je to velmi významné. Nejde jen o pana prezidenta Zemana, který si vymyslel lumpenkavárnu, ale i opačný proud, jenž tvrdí, že kdo nezastává podobná stanoviska jako noviny či akademici, je hlupák, buran, vidlák. To je urážlivé a naši zemi to rozděluje. Disrespekt vůči lidem, kteří smýšlejí jinak než vzdělanější obyvatelé velkých měst, je silně vnímaný a odmítaný.

Jak to víte?

Půl roku velmi intenzivně jezdím po naší zemi a poslouchám, co mi lidé říkají.

Filozof Václav Bělohradský, který za ČSSD a zelené kandidoval do Senátu v Praze 6, zaznamenal jinou zkušenost. V minulém čísle Salonu ji shrnul takto: „Lidé chtěli slyšet jen jednu verzi světa, kontroverze mezi různými verzemi světa je nezajímaly." Myslím, že to zhodnotil přesně, koneckonců proto boduje Miloš Zeman, který nabízí jednoznačné a pochopitelné vidění světa. Nepřejí si lidé přesně takové politiky?

Miloš Zeman vnáší do společenského diskurzu to, co je vlastní populistům, totiž brutální zjednodušení. Netroufám si ale říct, zda na to slyší opravdu tolik lidí, jak říkáte. Na to bych potřeboval nějaká empirická data.

Co třeba 2,7 milionu hlasů ve druhém kole prezidentské volby?

To vůbec nic neznamená. Něco jako volič Miloše Zemana neexistuje. Takového člověka nedokážu popsat na rozdíl od jedince, který dal v minulých volbách hlas Miloši Zemanovi.

O tom mluvím.

Ale to je něco úplně jiného. To je pouze člověk, který se při volbě mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem rozhodl pro Zemana. Nikde není psáno, že v lednu 2018 mu svůj hlas dá znovu. Bude nová, jiná volba, kdy si bude vybírat z jiné nabídky. Ale být voličem Miloše Zemana přece není nic, co by bylo v DNA člověka nebo že by to měl vytetované na ruce.

Michal Horáček.

V každém případě je to někdo, kdo souhlasí s tím, co Miloš Zeman dělá a říká.

Nemyslím, že s tím souhlasí. Souhlasil s tím před čtyřmi roky, kdy si musel vybrat mezi Zemanem a Schwa᠆rzenbergem, případně nešel volit, neboť 42 lidí ze sta si mezi nimi nevybralo. Příště bude situace jiná.

V čem? Podle vás se Miloš Zeman za těch pět let nějak radikálně změnil?

Volba se ale netýká jen jeho, my nejsme Zemanistán, který by se opájel Zemanem. Tady budou ve druhém kole dva kandidáti a nikde není psáno, že jedním z nich bude pan Zeman. Proč by to měl mít jisté? A i kdyby postoupil, docela určitě bude mít jiného soupeře, než byl pan Schwarzenberg.

Čtěte také: Michal Horáček se bude v roce 2018 ucházet o funkci prezidenta

Kdybyste to byl vy, v čem byste byl jiný než Karel Schwarzenberg?

Zaprvé doufám, že k ničemu takovému nedojde, protože druhé kolo je jen náhradní řešení, když se nepovede to první. Pokud se povede, kandidát v něm získá přes 50 procent hlasů a tím bude vymalováno.

A vy doufáte, že vyhrajete už v prvním kole?

Samozřejmě tak to chci, protože by to bylo dobré pro celou zemi. Ušetří se spousta peněz a vyvarujeme se ran z velkého zklamání té části lidí, jejíž kandidát těsně prohraje.

Ptala jsem se, v čem budete jiný než Karel Schwarzenberg, pokud se uskuteční duel Zeman Horáček?

Jsem jiný naprosto ve všem. Naprosto. Umím jazyky, mám vzdělání a mám za sebou nějaké v Česku dobře známé dílo. Nic z toho Karel Schwarzenberg za sebou nemá.

Minimálně jazyky určitě umí.

Umí německy. Důležitější ale je, že Karel Schwarzenberg a jeho lidé dodnes nepochopili, v čem udělali fatální chybu: že se snažili obstarat, jak se z jejich kruhu doslova ozývalo, „plebsappeal". Už jen použitím slova plebs naznačili svoji domýšlivost a naprosté nepochopení situace, totiž že lidé starší 18 let v celé naší zemi mají naprosto stejné volební právo. Havíř z Karviné, pokladní z Hodonína nebo univerzitní profesor z Prahy mají jeden hlas totožné hodnoty. Karel Schwarzen-berg nevyjel na důraznou, energickou, dlouhodobou tour za voliči v naší vlasti. Dodnes ho nenapadlo, že to udělat měl. A zase, iniciovaná týmiž lidmi, vzniká Kroměřížská výzva, která je trestí té domýšlivosti, když říká: my chytří vám hloupým předvybereme prezidentského kandidáta, neboť vy toho nejste schopni. To nejeví respekt k občanům. Moje kampaň se však právě od něj odvíjí a k němu vztahuje.

Když vás poslouchám, sleduji vaše názory, minulost, dílo, nemohu se nezeptat, zda jde o vaše upřímné sebevyjádření, nebo o předvolební pózu? Opravdu si můžete rozumět s havířem nebo pokladní, kteří nikdy nečetli stejné knihy jako vy, nebyli na přednášce ve vysokoškolské aule nebo na pódiích s celebritami showbyznysu, což je pro vás dennodenní chléb?

To naprosto není póza. Nejen jako antropolog, ale i jako umělec nemůžu než si všímat každého člověka v jeho jedinečnosti. Moje příběhy nepopisují ani život investičních bankéřů, ani celebrit, ale lidí, kteří jsou první noc v novém bytě a už nemají vůbec žádné prachy. Kluk už nemá pro holku ani na kytku, tak strčí do flašky kus chvojí. Tak si to lidé vyprávěli, tak jsem to slyšel a tak i napsal.

Jenže když jste oznamoval svou kandidaturu, přiznal jste, že máte 460 milionů korun na kontě.

No a co? Vy soudíte lidi podle konta? Co to s tím má společného?

Mnohé. V souboji s Milošem Zemanem vás to předem diskvalifikuje, protože lidé vědí, že nikdy nic neukradl a vystačí si s dvěma pokoji v tvrzi na Vysočině.

Michal Horáček. Ale to není pravda. Co paměť sahá, Miloš Zeman nikdy skutečně nepracoval. On nemá s normálním člověkem vůbec nic společného. To je kariérní politik, který si nechal všechno platit a jehož ekonomická doktrína se dá shrnout do jediné věty: Však on to někdo zaplatí. Takhle poklepal na základní kámen dálnice D47, přičemž dvanáct dní poté se musel celý kontrakt zrušit kvůli nápadné nevýhodnosti pro Českou republiku, co na tom, že to stálo na smluvní pokutě 620 milionů z peněz nás všech? Když si chce zakouřit v hotelu, tak to udělá. Co na tom, že se musí uhradit pokuta 60 tisíc, však to občané ČR zatáhnou, v pohodě. Miloš Zeman v žádném případě nemá k obyčejným lidem blízko, naopak k nim má nekonečně daleko. Vůbec neví, jak žijí, protože trávil veškerý svůj čas na sekretariátech, byl poslanec, předseda sněmovny, premiér a teď je prezident, to je celé. S lidmi se vůbec neprotnul. Naopak já jejich příběhy musím slyšet, abych je mohl přenést do písní. A ty píšu 33 let.

Tak Miloš Zeman se nějak živil i před listopadem a po roce 2002 byl deset let důchodcem v Novém Veselí. A vy jste asi nikdy – na rozdíl od mnoha občanů ČR – netrpěl nedostatkem peněz…

Jistě že ano. Žil jsem životem hráče, kdy jsem samozřejmě nejen vyhrával, ale i prohrával. V roce 1989 byly situace, kdy jsem neměl peníze vůbec na nic, nejdřív jsem vracel flašky od piva, pak jsem si půjčil, aby manželka mohla udělat lečo. A to jsem vydělával rance za alba Potměšilý host a Penzion Svět, které se výborně podávaly. Jenže ty velké honoráře jsem všechny prohrál. Jsem naprosto zvyklý žít v úplné nouzi, ale s nadějí, že zase přijdou tučná léta.

Vírou v to, že vsadíte na správného koně?

V to, že se všechno v dobré obrátí.

Nevím, jestli byste s tímto receptem uspěl u horníků z Dolu Paskov, jimž je kolem padesátky a nevědí, jak za rok uživí rodinu. Co byste jim poradil?

Přece nemohu dospělým lidem dávat panské rady z Prahy.

Ne panské, ale dobré, protože jim fakt bude ouvej.

Pokud jsou lidé zdraví, mají veškeré šance se z toho dostat. Musejí uvěřit sami v sebe, ve své schopnosti a něco se svým životem podniknout. Žijeme v dynamickém světě a v něm se občas stane, že se plány zhroutí a nezůstaneme až do důchodu na jednom místě. V podobné situaci se ocitli třeba mistři sazeči, stejně tak už nejsou potřeba platnéři nebo parukáři. Mnoho lidí v každé generaci se musí přizpůsobit změně situace.

Michal Horáček.

Proto ve svém programu tolik zdůrazňujete potřebu vzdělávání?

Ano, to je základní věc. Pokud máte vzdělání, dramaticky zvyšujete svou šanci na uplatnění, což se dá doložit daty. Jakákoli osvojená kompetence tyto možnosti rozšiřuje. Jistě nebudu tvrdit, že padesátiletý horník se lusknutím prstu změní v IT odborníka. Přesto ale mnoho lidí dosáhlo úspěchu proto, že měli výborný nápad a víru v jeho uskutečnění. Vím, že je těžké začínat znovu, ale buď budete naříkat, nebo se o něco pokusíte. Nic jiného nezbývá.

Jenže mnozí spíš mají tendenci nadávat na poměry a vrchnost tam v Praze. Není to ideální příležitost pro jistý druh politiků, aby přicházeli s nereálnými, leč líbivými recepty a hlavně s označováním nepřátel podle momentální potřeby?

Jistě, pro některé politiky je to promyšlený program. My ale nežijeme v době krize, materiální ani duchovní. Není to tak, že jsme na prahu nějaké revoluce a vlny lidového hněvu proti tzv. elitám. Mimochodem vůbec nevím, kde se tohle označení vzalo, jako by se tím plurálem naznačovalo nějaké spiknutí. Ano, na severní Moravě zmizely desítky tisíc míst, ale většina tím zasažených lidí už našla uplatnění jinde. Samočistící schopnost tržní společnosti je značná. A stát v tom nehraje nejdůležitější roli. Podstatnější jsou místní podnikatelé. Byl jsem na Šumpersku a Jesenicku…

Čtěte také: Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Řeklo by se v zapomenutém kraji…

Přesně. Tam byl třeba Moravolen, který zkrachoval, neboť tento druh výroby se přestěhoval do Číny, kde je nejen levná, ale otrocká práce, to jsou dickensovské podmínky nehorázného, brutálního kapitalismu bez zábran. Je to ale tak levné, že se většina našich oděvních závodů nemohla udržet. Druhým problémem byla privatizace velkých podniků, která se mnohdy vůbec nepovedla. A tou kombinací levné výroby v Číně se zpackanou privatizací vzniklo sociální spáleniště. Lidé prchali jinam. Najednou ale jedete těmi údolími a zjistíte, že v Šumperku žije chlapík, který jako horolezec nemohl sehnat pořádný spacák. Tak si nějaký ušil a to byl začátek společnosti Tilak, která nyní prodává všude ve světě outdoorové oblečení nejvyšší kvality. Obléká se do toho švýcarská policie, Japonci i Australané. A pak jedete dál do Hanušovic a tam je člověk, který má továrnu Kostka Kolobka. V beznadějném místě vymyslel něco, co je dnes světový koloběžkový lídr. Kvalita koloběžek se ve světě poměřuje tím, co se vyrábí v Hanušovicích na Jesenicku. Fantastické. A takových firem vyrostla spousta. Naše země se musí zbavit toho, co z nás dělá montovnu…

Co máte na mysli?

Tak rozhodně se to nepovede, když budeme dávat nesmyslné investiční pobídky obrovským firmám ze zahraničí, jako naposledy dala Sobotkova vláda 440 milionů kolosu Bosch. Proč? Jak tomu můžou místní podnikatelé konkurovat? To je nehorázné a antisociální. My bychom měli podporovat naše lidi, kteří přinášejí věci s přidanou hodnotou. Teď jsem si vzpomněl třeba na Pavla Tesaříka tuším z Bruntálu, který vymyslel dřevěné hodinky a prodává je po celém světě. Na takové nápadité lidi jsem pyšný.

Jakou naději přinášíte vy?

Michal Horáček. Že skončí umělé a nebezpečné rozdělování společnosti. Už dost těch nadávek do lumpenkaváren, ale dost i těch vidláků a buranů. My nejsme týmy na způsob rivalů Baníku Ostrava a Sparty Praha. My jsme jeden tým Česká republika. Můžeme za ni hrát s jinými, ale ne mezi sebou a proti sobě. Nesmíme se tímto sporem, který přerostl únosnou míru, oslabovat. Nevyvolali jej občané, ale populističtí politici, kteří tvrdí, že za vše zlé můžou elity. To je levné a ještě to funguje. Hrozná kombinace.

A profesor Bělohradský dodává, že nebezpečná je i poptávka po vítězství „normality a zdravého rozumu nad lidu odcizenými intelektuály". Jako příklad uvádí Hitlera, který tvrdil, že kdo nevidí trávu zelenou a nebe modré, patří buď do blázince, nebo do vězení. Bělohradský končí: „Postavit se do čela vzpoury normálních proti úchylným jako jejich vůdce je velké pokušení pro mnoho politiků nejen na pravici, ale i na levici". Souhlasíte?

Ano. Veškeré vyčleňování kohokoliv z naší pospolitosti je krajně nebezpečné a nezodpovědné o to víc, že bohužel funguje. Než plakat na Facebooku nebo si o tom vyprávět v kavárně, mi ale přijde zajímavější učinit pokus tento trend zvrátit. Chci, abychom kopali za jeden tým, který má společný zájem: materiální a duchovní blaho České republiky – pro sebe, své děti a vnuky. A řeknu vám: nejsem sám, kdo si to přeje. Toho pitomého rozdělení, které nás zdržuje, má plné zuby čím dál víc lidí všude tam, kde je v Česku poslouchám.

Kdo je PhDr. Michal Horáček, Ph.D.
Narodil se 23. července 1952 v Praze.
Po maturitě byl přijat na Fakultu sociálních věd a publicistiky UK, odkud byl na podnět StB vyloučen. Živil se jako dělník a věnoval se sázkám, zejména na dostizích v Chuchli. Stal se dopisovatelem zahraničních dostihových časopisů.
V září 1981 ho Státní bezpečnost zaregistrovala jako kandidáta tajné spolupráce. Agentem se ale nestal a v dubnu 1984 jeho svazek StB uložila do archivu.
V roce 1986 začal pracovat jako redaktor Mladého světa.
V létě 1989 založil s Michaelem Kocábem občanskou iniciativu MOST, která si kladla za cíl zprostředkovat jednání mezi představiteli KSČ a nezávislými iniciativami. K jednomu stolu tak i díky němu zasedli předseda tehdejší vlády Ladislav Adamec a Václav Havel za OF.
V roce 1990 založil sázkovou kancelář Fortuna, kterou v roce 2004 prodal. Jeho podíl ze zisku činil 600 milionů korun.
Napsal desítky písní pro přední české interprety, k nimž hudbu většinou složil Petr Hapka.
V roce 1996 začal opět studovat, magisterská studia na Fakultě humanitních studií dokončil v roce 2007, poté zde získal doktorát.
Je podruhé ženatý, má dvě dcery a jednoho syna.
Dne 3. listopadu 2016 oficiálně oznámil kandidaturu na prezidenta ČR.