Jan Kubiša a Jozef Gabčík z výsadku Anthropoid, kteří 27. května 1942 smrtelně zranili zastupující hoříšského protektora Reinharda Heydricha, Josef Valčík z výsadku Silver A, Josef Bublík a Jan Hrubý z výsadku Bioscop, Jaroslav Švarc z výsadku Tin a Adolf Opálka z výsadku Out Distance odmítli výzvy ke kapitulaci a přes čtyři hodiny vzdorovali přesile. Poté, co jim došla munice, ukončili své životy sami.

Cenu nejvyšší zaplatili také stovky odbojářů i obyčejných lidí, kteří parašutistům pomáhali od jejich výsadků až ukrývání po atentátu. Byla mezi nimi i sestra Věry Šmejkalové Josefa Vaňková. Se svým manželem schovávala v Ouběnicích u Benešova lékaře Břetislava Lyčku, který po atentátu ošetřil poraněného Jana Kubiše.

Atentát na Heydricha:

Věře bylo v té době necelých patnáct let. Její starší sestra Josefa se před válkou provdala za vlastence a sokola Ludvíka Vaňka. „I na svatbu šel se sokolským odznakem. Pracoval jako dílovedoucí v továrně na nábytek v Bystřici (u Benešova), sestra byla úřednice,” vzpomínala paní Věra pro Paměť národa.

Za války se její švagr zapojil do činnosti sokolské odbojové organizace Jindra, která pomáhala parašutistům. Mladí manželé ve svém domku poskytli útočiště MUDr. Břetislavu Lyčkovi a dalšímu sokolskému odbojáři, učiteli Františkovi Kotrbovi. “Byl to malý domek v zahradě, ale nádherně vybavený. Dole měli obývák, nahoře ložnici. Když jste šli dolů, tak jste nad schodištěm viděli velkej nápis: A stejně umřeme.“

Do Ouběnic přijel doktor Lyčka 14. července 1942 na občanský průkaz řidiče tramvaje Františka Münzbergera. Průkaz jel do Prahy vrátit učitel Kotrba, v bytě Františka Münzbergera však na něj čekalo gestapo, které mezitím zatklo i Františka Münzbergera přímo v tramvaji při řízení. Následovaly výslechy a kruté mučení, při němž František Kotrba svolil vylákat doktora Lyčku z úkrytu.

Dlaždice na památku padlých parašutistů:

Porodila ve vězení

Dne 21. července 1942 obklíčilo gestapo Vaňkův dům v Ouběnicích a František Kotrba vešel dovnitř. Ve sklepě domu pak oba odbojáři spáchali sebevraždu Lyčkovou zbraní. Manžele Vaňkovy čekalo zatčení, Josefa Vaňková byla v tu dobu v pátém měsíci těhotenství.

„Odvezli je nejdřív do Terezína, švagra pak převezli do Mauthausenu, kde ho 24. října popravili. Sestru nechali porodit, na ten porod ji přivezli do pankrácké věznice. Německá dozorkyně nám přinesla dopis od sestry napsaný na toaletním papíře, že se jí 2. 11. narodil chlapeček, který má modré oči, a že mu říká Ludvík po tátovi. A jestli se nevrátí, tak aby ho maminka vychovala stejně jako nás.

“Josefa Vaňková se nevrátila, byla zavražděna 26. ledna 1943 v Mauthausenu. V březnu přineslo gestapo rodině její úmrtní list. Maminka Anna Sekáčová i Věra musely docházet na výslechy do sídla gestapa v Petschkově paláci. „Maminka byla v Pečkárně na výslechu snad denně. Pořád nás vyslýchali, jestli něco víme. Já jsem byla na reálném gymnáziu. Ptali se mě, proč chodím do školy a nepomáhám vítězství Velkoněmecké říše.“ 

Vnuka objevili šťastnou náhodou

Anna Sekáčová se při výsleších snažila zjistit, kde je její vnuk. Marně. Malého Ludvíka objevila šťastnou náhodou jejich známá na konci války v Thomayerově nemocnici, která sloužila jako lazaretpro německé vojáky. Hned 11. května 1945 si pro Ludvíka přišly. Neměl žádné doklady, pouze měl na krku pověšený plechový nápis: GT 57. Rozuměl německy i česky, ale vůbec nemluvil. Byl silně podvyživený, měl křivé nohy a nafouklé břicho, až do deseti let ho trápily potíže se zažíváním.

„Na zádech měl jizvu. A profesor Mann říkal, že je možný, že bude mít nějaké následky. Ale neměl, dneska má šest vnoučat od tří dcer a je zdravej jako řípa. Ludvíka vychovávala babička a starala se o něj i jeho teta Věra Šmejkalová, která se vdala a měla dceru Ivanu. „Jedny Vánoce dostala dcerka kočárek a on dostal kolo. Seděli jsme kolem vánočního stromku a Ludvík najednou vyletěl do předsíně a říkal: ,Já nic nechci, já chci maminku.‘ To bylo hrozný."

“Na sestru Josefu vzpomínala Věra v nejlepším. “Jestli by se někdo měl dostat do nebe, tak určitě moje sestra,” uvedla s tím, že Ludvík o těchto událostech nemluvil ani se svými dětmi. 

Jeho rodiče byli vyznamenáni in memoriam. Patřili mezi 294 popravených v koncentračním táboře Mauthausen za pomoc parašutistům. 24. října 1942 zavraždili střelou do týla 262 rodinných příslušníků a pomocníků výsadkářů. Podle vystavených úmrtních listů byli vražděni v intervalech po 2minutách téměř 9 hodin. Další skupina 31 spolupracovníků a rodinných příslušníků parašutistů byla popravena 26. ledna 1943, poslední František Pecháček 3. února 1944.

Šlo většinou o celé rodiny (Brychovy, Královi, Kubišovi, Moravcovi, Novákovi, Svatošovi, Svěrákovi, Valčíkovi, Vojtíškovi ad.) včetně dětí ve věku 14-17 let. Mladší děti byly až do konce války internovány, aniž by věděly proč a co se stalo s jejich rodiči. Dva roky strávily zavřené v Praze na Jenerálce a poslední rok veS vatobořicích u Kyjova.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.

MARKÉTA RESZCZYNSKÁ