Kliknutím zvětšíteVáš otčím vás začal zneužívat, když vám bylo pět let. Pamatujete si, jak to začalo a co se přesně stalo?
Vzniklo to nevinně. Pamatuji si, že to začalo, když jsme se lechtali, mazlili se. Otec říkal, že je to hra na pavoučka. Z mazlení a hry to pak přešlo k orálnímu sexu. Když mě uspokojoval, vlastně se mi to i líbilo, protože to lechtalo, ale nechápala jsem to, bylo to rozporuplné. Pak chtěl totéž ode mě, říkal mi, abych si představovala, že lížu lízátko. Myslela jsem, že se pozvracím a udusím.
Otčím vás také hodně trestal a bil. V pěti letech jste se před ním strachy počůrala. Co následovalo?
Seřezal mě, svlíknul mě do naha, ty počůrané punčocháče mi dal do sáčku, naložil do auta a vyhodil mě s nimi někde venku s dovětkem, ať jdu za cikánama, když se počůrávám.
Nechal vás samotnou venku v zimě?
Nevěděla jsem, co mám dělat. Bála jsem se a brečela. Pak se pro mě vrátil.
Jaké další tresty na vás otčím aplikoval a co bylo pro něj impulsem, aby vám ublížil?
Nastavil nám pravidla, že nesmíme brečet, jen se usmívat. Když se něco rozbilo nebo jsem vzdorovala, neuposlechla, za trest jsem musela klečet na struhadle nebo na prahu s nataženýma rukama, na kterých byla položená vařečka. Jakmile mi spadla na zem, tak mě ní seřezal na holou nebo jsem se musela dívat, jak mámě roztrhal košili a přede mnou ji znásilnil.
Vy jste hodně malovala. Některé obrázky poukazovaly na to, co vám otčím dělá. Matka místo toho, aby se zamyslela, je označila za škaredé, zmačkala je a vyhodila. Co bylo na těch obrázcích?
Že ležím v posteli polonahá od krve, nebo když jsem byla hodně malá, tak jsem kreslila na holčičkách penisy.
PODCAST: Znásilnili i dvouletou holčičku, před očima mi zemřela, vzpomíná Zuzana
Maminka se vás nezeptala, proč kreslíte holčičku s penisem nebo proč malujete krev?
Nikdy se neptala. Vždycky jen řekla, že to je ošklivý. Zmačkala ho a vyhodila. Pak už jsem si kreslila sama pro sebe to, co mě tížilo a trápilo.
V devíti letech vás otčím poprvé znásilnil. Přikázal vám jít s ním do sklepa na brambory. Dovolím si citaci z vaší knihy: „Chytil mě za vlasy a ohnul o bedýnku. Křičela jsem a brečela, nechtěla jsem, nemohla jsem moc dýchat, protože mi rukou zacpal pusu. Pak jsem jen cítila šílenou řezavou bolest nejen na přirození, ale i v konečníku…“ Zuzano, vy jste se mámě snažila několikrát říct o tom, jak vám je, jak moc se bojíte, vyhrožovala jste jí, že utečete, že se zabijete, ale ona i přes to říkávala: Zuzanko, to bude dobré, jsi statečná holka, nechceš přece, aby se mi něco stalo. Promiňte, ale v této fázi jsem se pozvracela a knihu na několik hodin odložila.
Promiňte… (odmlka) Pamatuji si, že když se to v tom sklepě stalo, otčím mě omyl. Všechno to strašně štípalo. Šli jsme k obědu a já si nemohla sednout. Matka přikázala, ať si sednu. Já jsem plakala, že nemůžu. Otec mi vyndal, že neposlouchám mámu. Vstal a na tu židli mě posadil silou. Omdlela jsem a pak už si to nepamatuji.
Mámě jste nic neřekla?
Ne. Bála jsem se, že mě nebude mít ráda. Že by se na mě zlobila. Otčím mi to zakázal.
Vyhrožoval vám?
Ano. Že když to řeknu, tak zabije mámu a něco udělá sestrám. Nechtěla jsem, aby se něco stalo mámě, chránila jsem ji.
Otec ale nebyl jediný, kdo vás znásilňoval. Je to tak?
Nebyl. Když jsem něco udělala špatně, nebo neudělala, stačila i špatná známka, vlastně cokoliv jinak, než chtěl on, pozval nějaké chlapy, přivázal mě na půdě a trestal sexem. Někdy jsem musela vypít nějakou šťávu. Pak jsem měla všechno v mlze a probrala se s velkými bolestmi. Nutil mě, ať se udělám. Bylo mi dvanáct. Vůbec jsem nevěděla, co po mně chce. Přála jsem si tenkrát jediné. Umřít.
Když si jen představím to vaše malé, drobné, nevyvinuté dětské tělíčko a proces trýznění, neříkejte mi, že si matka ničeho nevšimla.
Když jsem byla úplně malá, tak to asi nevěděla. Pak už to určitě věděla, říkala mi: „Musíš to vydržet, nechceš, aby se mi něco stalo.“ Tak to musela přeci vědět.
Věděla. A nic neudělala.
Ne.
Kniha je proložená zápisky z deníku vaší matky, lékařskými zprávami z nemocnic, posudků z psychiatrie a od psychologů, výpovědí pedagogů. Předávkovala jste se práškama, sebepoškozovala jste se, měla jste modřiny po těle, škrábance, končila v nemocnicích a na psychiatrii. Přestože lidé v okolí i úřady váš špatný stav viděli, přisuzovali ho pouze strachu z otčíma. To bylo vše, co jste jim tehdy dokázala říct?
Ano, protože jsem měla takový strach. Na jednu stranu voláte o pomoc a chcete, aby to skončilo, ale zároveň máte strach, co se stane. Strach je opravdu ochromující. Tenkrát jsem byla schopná říct jen to, že se bojím táty. V těch devíti letech se mi zhroutil svět. Přestala jsem komunikovat. Ztratila jsem hlas. Později mi začalo docházet, že to, co se mi děje, není správné. Že to tátové jiným holčičkám nedělají. Začala jsem si ubližovat, abych mohla do té nemocnice. Sociální pracovnice o mě mluvila, že to dělají zlobivé děti, které potřebují přísnou výchovu.
Takže i úřad na ochranu dětí vám sebral jakoukoliv naději promluvit o tom, co se vám děje.
Ano. Naučila nebo spíš přeučila jsem se vnímat realitu jinak. Chtěla jsem bydlet jinde. Pryč od otčíma.
I přes nesouhlas otčíma jste nakonec začala bydlet u babičky. Ze školy jste často chodila pěšky desítky kilometrů, protože jste neměla peníze na autobus a neměla zaplacené ani obědy ve škole. To byl taky trest za neposlušnost?
Ano, otčím to cítil jako zradu. Nemohl mě mít u sebe a dělat to, co dělal.
Na víkend jste se ale vracela domů.
Musela jsem. Chodila jsem na tancování a pak šla domů. Otčím mi tanec zakazoval. Vnímal to jako neuposlechnutí. Dal mi facku, že jsem sletěla ze schodů, a pak mě znásilnil.
Jednou si na vás otčím počkal před domem babičky. V autě se vás pokusil znásilnit. Do školy jste přišla s monoklem a nemohla téměř chodit. Školní psycholožka vyhodnotila situaci jako vážnou. To bylo poprvé, kdy jste promluvila o násilí?
Jen díky otázkám, které mi psycholožka pokládala. Vlastně jsem kývala jen hlavou. Nedokázala jsem to říct. To bylo poprvé, co se to začalo vyšetřovat. Viděli modřiny, škrábance, roztrhané věci. Ale bylo to pro mě těžké. Když jsem vyšetřovateli souhlasně odkývala jeho otázky, pak jsem to vzápětí vzala zpátky. Bála jsem se, že bude zle a co se stane mámě.
Na policii jste vypovídala s mnoha výpadky a nejasnostmi a skončila u soudu. Matka s babičkou, které si pozval odbor na ochranu dětí k vysvětlení, dokonce vše popřely a označily vás za lhářku, že prý si vše děláte sama. S tímto tvrzením jste odešla i od soudu a celá kauza se otočila proti vám a byla jste stíhaná za křivé obvinění. Co se stalo? Proč jste to vzdala?
Předně jsem šla do prostředí, kde jsem nevěděla, co mě čeká a co mám dělat. Nikdo mi nic nevysvětlil. A pak jsem viděla otčíma, jak tam sedí na lavici. A ten pocit strachu ve mně sílil.
Jak je to možný, že tam seděl?
Sama tomu nerozumím. Paní soudkyně na mě začala křičet: studuješ pedagogickou školu a neumíš mluvit? Já už se hroutila. Asi někdo usoudil, že to bude vhodný? Nevím. Co na mě začala křičet paní soudkyně, jediné, co jsem vnímala, že bude zle a že otčím zabije mámu i mě, že ublíží ségrám. Do toho ten nátlak.
Nikdo nezakročil, nepomohl? Co advokátka?
Ne. Nikdo. Zhroutila jsem se. Tak mě vyvedli na chodbu. Někdo se mnou mluvil, byla to myslím sociální pracovnice, pak jsem se vrátila a řekla, co mi poradila, že jsem si to vymyslela. Když se mě pak ptali, co jsem si teda vymyslela, tak jsem to nedokázala říct, protože jsem si to nevymyslela. Měla jsem pocit, že je to moje vina. Že za to, co se mi děje, si můžu sama.
Na základě psychologického posudku jste v šestnácti letech nakonec odešla od soudu za křivou výpověď „jen“ s pokáráním. Matka se nakonec rozvedla. Proč váš právník či právnička nevznesli proti rozhodnutí soudu námitky či odvolání?
Na tohle neumím odpovědět. Nikdo se mě neptal ani to se mnou nerozebral. Od soudu jsem jela rovnou na dětskou psychiatrii, protože jsem na tom byla hodně špatně psychicky.
Zuzana S. (vlevo) s Bohumilou Čihákovou
Nedivím se. S dovolením tady čtenářům v krátkosti nastíním skok do dalšího vašeho životního milníku. Studovala jste střední školu pedagogickou. Stále jste čelila násilí ze strany otčíma. Potkala jste řidiče autobusu Richarda. Zanedlouho jste zjistila, že jste těhotná. Richard se hrdě k otcovství hlásil i přesto, že dítě nebylo jeho, ale otčíma. Vdala jste za něj. Ve škole vám vytvořili podmínky k pokračování ve studiu i s příchodem druhého těhotenství. Jednoho dne vás kontaktovala kamarádka a upozornila, že váš manžel Richard, s nímž už jste měla tři děti, je pedofil. Že osahával její holčičku a olizoval ji při přebalování přirození. Jaká byla vaše reakce?
Předně jsem si vyčítala, že jsem to neviděla. Takže si to do dnes vyčítám. Bohužel zpětně mi došlo, že znaky tam nějaké byly. Fotil naše děti nahé; tenkrát jsem to brala, že je fotí táta. A pak jsem ho jednou přistihla, když jsem šla ze školy, jak v koupelně říká dvouletému synovi 'co to děláš, nestrkej mi prst do zadku'. Jenže tenkrát mě to prostě nenapadlo. Hned po telefonátu s kamarádkou jsem kontaktovala dětskou doktorku s tímto podezřením. Paní doktorka mi na to odvětila, že jí bylo divný, že si manžel chodí pořád pro mastičku na zadeček, protože kluci měli zarudlý zadečky a problémy s penisem. Hned mi dala kontakt na dětské krizové centrum, kde jsme to řešili, a tam se to i odbornými metodami potvrdilo. Už dvouletý syn ukazoval na panence, jak agresivně strká prst do zadku.
Opustila jste ho?
Manžel nastoupil do Bohnic. Dle posudků potvrdili, že je pedofil. My jsme skončili v azylovém domě a čekali na soud. Ten se nakonec nekonal, protože manžel spáchal sebevraždu.
Měla jste už klid od otčíma?
Neměla. Odstěhovala jsem se daleko, ale otčím i s kumpány i matkou mě vždy našli.
Vaše matka vás prodávala?
Ano. Když se s otčímem rozvedla a neměla peníze, řekla, kde jsem.
Dokázala jste své matce potom, co vás nechala napospas této bolesti, utrpení, traumatům, týrání, zneužívání, znásilňování a bití, odpustit?
Něco jsem jí odpustila, ale něco odpustit asi nejde.
Nepřijde vám vaše vlastní matka horší než samotný pachatel? V tom smyslu, že to jako matka dovolila. Že to podporovala. Že upřednostnila svůj strach, finance a pohodlí před životem vlastního dítěte.
S tím s vámi souhlasím. Nezvládla to.
Vaše matka vás nepodpořila ani při výpovědi coby svědek jiného násilného činu, který se odehrál později. Kontaktoval vás postarší muž, že pomáhá rodinám a dětem a že by vám mohl dát pro děti oblečení a jiné. Nakonec vás doma brutálně znásilnil. Vy jste tentokrát podala trestní oznámení. Odehrálo se mnoho manipulativních výpovědí a výhrůžek od násilníka vůči vám i svědkům. Soud nakonec udělal viníka z vás a uložil vám za křivé obvinění šest měsíců podmíněně. Cituji z vaší druhé knihy Pavučina minulosti: Slzy mi pomalu tečou po tváři a v krku mám knedlík. Chce se mi utíkat, ale nejde to. Slyším státního zástupce, jak říká: „Vylhala si celý život.“ Vylhala, Zuzano?
Nevylhala. Je to prostě těžký. Omlouvám se… (odmlka) Je prostě těžký smířit se s tím vším. S tou nespravedlností. Možná, že kdyby ten státní zástupce žil můj život, tak by takovou věc z úst nikdy nevypustil.
Myslela jste v té chvíli na sebevraždu?
Taky.
Dovolím si další úryvek z knihy: „Jako dítě jsem jezdila s rodiči, hlavně s otčímem, do Itálie, kde se vyráběla dětská pornografie. Kde jsme my děti musely být po vůli mužům, kteří nás zrovna chtěli. Jednoho dne se v Itálii objevila krásná holčička, kterou jsem si zamilovala a kterou jsem vždy, když jsem tam přijela, hlídala, aby se jí něco nestalo. Byla to nádherná holčička. A právě tuhle krásnou, asi dvouletou holčičku, jsem svou neposlušností zabila. Nenávidím se za to. Byla tak malinká a mně tenkrát mohlo být patnáct. Bože, jak jsem to mohla dopustit. Byla jsem sobecká, že jsem nebyla schopná ten sex vydržet a tím ji ochránit. Jak je možné, že jsem nic neudělala? Dodnes to mám před očima.“ Co máte před očima?
Cítila jsem strašlivou bezmoc. Bylo mi patnáct. Posadili mě na židli a drželi mě, abych se dívala, jak jí ubližují, znásilňují šroubovákem. Ona tak křičí a piští a pak bylo najednou ticho. Křičela jsem, ať ji nechají, že udělám cokoliv budou chtít, ale nepřestali. Říkali mi: 'Podívej, co jsi udělala, je to tvoje vina.' Ten pocit viny si nesu dodnes. Občas se probudím a vidím ji, slyším ji. Neochránila jsem ji.
Tak, milí soudci… Věříte, že by si tohle dítě vymyslelo, vylhalo, a proč? Zuzano, chcete zákonodárcům něco vzkázat?
Aby byli spravedliví a vžili se do obětí těchhle těch zrůdných činů. Aby si uvědomili, že si přeživší nesou celoživotní následky, na rozdíl od pachatele, který od soudu odejde s podmínkou nebo i bez trestu. Tímto rozhodnutím odsuzují oběť celoživotně, protože ta si pak řekne, že žádná spravedlnost neexistuje, prostě není. A u nezletilých dětí aby měly u soudu někoho, komu důvěřují - terapeut, psycholog, kamarádka nebo někdo z rodiny; aby jim někdo vysvětlil, co se děje, co teď bude následovat, co se stalo; aby nemuseli vypovídat před násilníkem, který jim ublížil. Protože je jasný, že ta oběť výpověď stáhne ze strachu, protože ten je opravdu hodně, hodně ochromující.
Chodíte stále na terapii?
Ano. Chodím. Pomáhá mi to pochopit, co se vlastně stalo, a stále rozmotávat ten zmatek, co v sobě mám.
Je něco, co byste dneska udělala jinak, nebo neudělala?
Myslím si, že jako dítě bych neudělala jinak nic, protože bych ani tím dětským myšlením nevěděla jak.
Kdy jste naposledy viděla otčíma?
Asi tak deset let zpátky.
Takže teď už máte klid?
Doufám, že ano. Pracuju, studuju, dělám, co mě baví, a vlastně nepřipouštím si nějaký strach z toho, že by se nedej bože někdy objevil.
Vy jste učitelka v mateřské škole. Máte tendence děti více pozorovat nebo je kontrolovat?
Nekontroluji. Moje zkušenost mě ovlivnila spíše pozitivně. Jsme vůči dětem vnímavější, ale to je dané i mojí povahou.
14
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
