Z letiště v Lukle nic nelétalo. Po několikadenním úsilí, telefonátech a intervencích se nakonec vše podařilo. Ve čtvrtek večer letadlo přistálo s evakuovanými pasažéry na letišti Václava Havla.

„Nejistota jak a kdy se dostaneme domů, kterou jsme tolik dní prožívali, skončila. Je to velká úleva," svěřil se Deníku v rozhovoru známý trutnovský fotograf Ctibor Košťál.

V pátek už nabírali se synem síly v rodinném kruhu. Všichni si oddychli, že jsou živi a zdrávi zase doma.

Kde vás zastihlo zemětřesení, cítili jste ho?
V sobotu jsme zrovna dorazili k malému letišti do Lukly a chystali se na návrat domů, když to začalo. Těžko se pocity popisují. Zem doslova tancovala pod nohama, šmejkalo to s námi ze strany na stranu, bylo to jako jít po provazovém mostě. Budovy však nepadaly. Uklidňoval jsem se, že zemětřesení odezní a nejhorší máme za sebou. Od soboty do pondělí jsme však zaznamenali podobných otřesů ještě několik. Údajně jich bylo kolem stovky.

Cítili jste se ohroženi na životech?
Když jsme viděli, že poměrně moderní zástavba Lukly drží pohromadě, tak už ne. Přes konzulát v Dillí nás ujišťovali, ať z Lukly nespěcháme, že jsme tam v bezpečí. Začali jsme však mít obavy, že neodletíme, protože letiště , které má pověst jedné z deseti nejnebezpečnějších přistávacích ploch na světě, letadla nevypravovalo. Bylo třeba začít v rámci možností jednat.

Byli jste v kontaktu s rodinami? Měli jste vůbec informace, co se v Nepálu děje?
Naštěstí se dařilo posílat sms zprávy. V Lukle nás bylo čtrnáct Čechů. Snažili jsme se přes naše rodiny doma a konzulku v Dillí řešit bezvýchodnou situaci. Pro ambasádu jsme shromáždili veškeré osobní údaje, ujistili je , že jsme v pořádku a požádali o pomoc. Podobné intervence prováděli v Čechách i naši nejbližší. A paradoxně právě od nich jsme pak dostávali nejaktuálnější informace. Nepálská televize vysílala stále dokola hrůzostrašné záběry z Káthmandú a okolí. Člověk nabyl pocitu, že je vše zničeno.

Když se vám konečně podařilo dostat z Lukly do Káthmándú, co jste prožívali?
Do hlavního města jsme se nakonec dostali speciálním letadlem po pěti dnech čekání. Letecký speciál, vypravený českou vládou, čekal kvůli přetíženosti káthmándského letiště v Dillí. Získali jsme tím několik hodin pro rychlou prohlídku části města. Centrum bylo více méně nepoškozené, kromě historického náměstí Durbar. Tam to pro změnu vypadalo jako po leteckém náletu. Starověké chrámy a paláce byly silně poškozeny, nebo úplně srovnány se zemí. Přál bych Nepálu, aby to nebyl důvod, proč by turisté přestali do jejich země jezdit. Nepál je na cestovním ruchu významně závislý.

Zažil jsi na svých cestách něco podobně traumatizujícího?
Tahle výprava byla pro mě nejtěžší v životě. Ne kvůli zemětřesení. Už v horách mi nebylo dobře. Cítil jsem se vyčerpaně, bojoval jsem s nedoléčeným zánětem průdušek.

Myslíš, že se ještě vydáš zpátky? V Nepálu jsi byl , pokud vím, po několikáté.
Naposledy jsem tam byl už před dvaceti lety. Ještě doma nad mapou jsem měl tzv. velké oči. Co vše zvládneme, kam dojdeme, co uvidíme. A pak je vše jinak. Zdraví, počasí, příroda. Už nahoře v horách jsem si řekl, že už žádná tak velká cestování nebudou. Viděl jsem dost, stačí. Nemusím poznat celý svět. Stejně bych to nestihl…

Určitě vezeš spoustu zajímavých fotek, zážitků, dojmů. Mohou se lidé těšit na besedy a výstavy?
To určitě ano. Už se těším.